Článek
Nezabývám se zde smutnými osudy, které někteří senioři na sklonku života zažívají. Ano, řada z nich má problém vyžít z penze do penze. Na druhou stranu, podle světových statistik, čeští důchodci jsou mezi těmi bohatšími ve světovém průměru, dokonce předstihli ve svém majetku ty americké a britské. Takže předstihli Západ i Východ. Žijí v zemi, kde se mají lépe dnes než zítra, jak se tak říká.
Chci se zabývat fenoménem, který mají čeští důchodci bez ohledu na jejich majetkové poměry společný. Podle jejich komentářů se tak nějak všichni bojí o střechu na hlavou, jídlo a budoucnost. Článků, které s tímto fenoménem bojují, je přehršel, na tento zvláštní jev však, zdá se, psychologové zapomněli.
Co je to psychoanalytický pohled
Nabízím rovnou pohled psychoanalytický, neboť se psychoanalýza zabývá skrytými významy a ději jak na individuální, tak na společenské úrovni. Malá odbočka. Když v Británii došlo na začátku minulého století k poklesu těžby, předali Angličané vysvětlení do rukou psychoanalytiků. Ti přišli na to, že to může souviset s dělnickým strachem z mateřské vagíny, z těžení matky, v tomto případě matky země. Zdá se vám to směšné? Ale vždyť se lidé často směšnými věcmi řídí a ještě bizarnější nápady mají v hlavě.
Historický exkurz do života těch, kteří jsou dnes senioři
Pokud jde téměř o chorobnou obavu důchodců, i těch, kteří mají dost nastřádáno ve strožoku a třeba i dva byty či domy k tomu, musí se v tomto případě také jednat o jakýsi podvědomý strach či touhu. A jaká touha či strach v tom je? Během 40 let vlády komunismu se lidé dělili v zásadě na tři třídy.
Dělník byl král se všude troubilo, ale o profese ani tolik nešlo. Když jste byl zaměstnán v potravinách, měl jste přednostní přístup k banánům, které byly nedostatkovým zbožím, anebo k toaletnímu papíru či vložkám, na kteréžto komodity se stály fronty v nadsázce od jednoho konce Václaváku až ke koni. Pokud jste zase byl řemeslník, mohl jste si užít toho slastného pocitu moci nad svými klienty, tedy tehdy se jim tak neříkalo, prostě soudruhy a soudružkami s tím, že na vás čekali jako na smilování boží po dlouhé týdny, a trnuli jestli vůbec z toho OPBH s tím náhradním kouhoutkem dorazíte. Byla to pro ně sázka do tomboly. Lékaři byli šlechta, nikdo si na ně nemohl nic dovolit, na nějaké žaloby mohli lidé zapomenout, to už jsou nové móresy. A taky, kromě svého řádného platu, jim doma přibývaly flašky luxusního alkoholu a byli na seznamu přednostních prací u kasty řemeslníků. Což o to, když byl někdo fachman, tak se to cenilo.
To byla jedna stránka věci. Lidé, kteří se nijak nezabývali politickým režimem, ale žili jako poklidní občané nebo si na ně hráli, měli poměrně za totáče vystaráno. Druhá třída lidí byli zasloužilí soudruzi, kteří se objevovali často na schůzích, kde vedli dlouhé monology o nesmrtelnosti chrousta. Pak byla třetí kasta, ta, která měla z komunismu houby. To byli právě ti, kteří chápali zrůdnost a pokryteckost režimu, který lidem za kus žvance umožňoval zapomenout na takové „banality“, jako jsou lidská práva a svobodný projev. Někteří se zde zastaví a začnou mi v rámci svého svobodného projevu, který dnes mají, spílat, že tomu je dnes naopak. Ale zkusili jste za totáče třeba napsat pod svým jménem nesouhlasný dopis s článkem v Rudém právu? Kdo z vás to zkusil? Nehlaste se všichni. Zatímco novináři a pisatelé dnešních mediálních výstupů si od vás dnes vytrpí svoje. Tak si nestěžujte.
Po stopách tužeb a strachů českých seniorů
Ti, kteří jsou dnes jako důchodci ve skupině před těmi západními, jsou očividně ti, kteří se o svou budoucnost nemají důvod obávat. Přesto tak činí a velmi úporně. Jak je to možné? Co skrývají? Nebo proč jsou vlastně tolik frustrovaní?
Z pohledu psychoanalýzy by se takoví lidé (a prosím myslím takoví lidé, ne ti, kteří žijí od důchodu k důchodu, aby mě někdo špatně nepochopil) dají přirovnat ke Gilgamešovi, postavě ze známého mezopotámského eposu. Ten totiž mermomocí chtěl získat nesmrtelnost, a tak za ní putoval až na konec světa, potkal pár nesmrtelných bytostí, ale sám ji ne a ne získat. A tady vidím souvislost.
Představitel jedné komunistické strany mi nedávno sdělil, že jejich důchodci chtějí po po straně jediné. Aby nepřestala ta párty, co vždy měli. Rauty, výlety. Stejně tak, když se podíváte, kdo chodí s kluby českých turistů, budou to často čilí důchodci. Ne ti, kteří se extra v životě nadřeli, ti na takové výlety za hranicemi všedních dnů mohou zapomenout. To jsou ti, kteří musí počítat každou korunu, aby si mohli svátečně pořídit nějaký kloubový preparát.
Zatímco ti bohatí čeští důchodci mají problém s tím, že si chtějí udržet své věčné mládí a své rozmarné aktivity napořád. Jsou jako ten urputný věčně nepoučitelný Gilgameš, který chtěl stůj co stůj vyzrát na svůj věk a běh času. Mají obrovský strach ze smrti a z nemocí. Jsou tím, že by mohli ztratit své užívání si života, přímo posedlí.
Sladká tečka na závěr. Česká vláda má prý zájem o filipínské pracovní síly. Filipíny mají poměrně kuriózní historii a současnost. Nedávno jejich úřady zatkli vůdce sekty, která má několik miliónů členů, a je samozřejmě pevnou součástí establishmentu společnosti. Vůdce sekty si říká Majitel vesmíru a Filipínci, kteří jej následují, sdílejí tuto perspektivu s ním. Zřejmě je v takových českých seniorských boháčích také kus Filipínce. Cítí se totiž jako majitelé vesmíru. To je další aspekt, na který vás upozorní psychoanalýza, že totiž vaše skryté tužby jsou často až moc vidět. Sigmund Freud by mohl vyprávět.
Tak to jsou čeští důchodci z pohledu psychonalýzy. Tedy ti, kteří jsou bohatší než ti na Západě.
Také mezi ně patříte?
Zdroje:
Epos o Gilgamešovi.
