Článek
Na úvodní fotografii je Aristoteles, který věřil, že žít dobrý život je etické. No jo, ale co to znamená „žít dobrý život“? Jeho žák Alexander Makedonský vyplenil půlku světa. Tak to asi moc dobrý učitel etiky Aristoteles nebyl anebo významně podcenil primitivitu svého žáka.
De facto je etika synonymum pro dobré mravy, pro které zákon nemá žádná jasná ustanovení, ale i přesto může soudce na jejich základě rozhodnout v něčí prospěch či neprospěch. Zdá se, že etika neexistuje v nějakém vakuu, ale lidé ji chápou velmi konkrétně, i když to není někde zapsáno. Collins Cobuild English Dictionary definuje etiku jako „studium otázek, co je z hlediska morálky správné a co je nesprávné“. Řekněme, že to tedy je něco jako morální kompas. Pokud ho sami nemáte, měli byste být u druhých za divné, pokud v některých věcech chybí celé společnosti, je podivná celá.
Etika a náboženství
Spisovatel Eric J. Easton říká: „Základní význam slov ‚etika‘ a ‚morálka‘ je stejný. První z nich pochází z řečtiny (ethikos) a druhé z latiny (moralis) a obě se vztahují na rozhodující vliv zvyku a tradice.“ Pokud jde o tradice a zvyky, tak ty dříve formovalo náboženství. V rámci evropské kultury to byla především Bible. To už dávno neplatí. Kniha Ethics in Business Life (Etika v obchodním životě) uvádí, že „autorita, kterou dříve mělo náboženství, byla překonána světským uvažováním“. A tak se těžiště etiky přeneslo do oblasti mimo náboženství, ale to neznamená, že ji náboženství samo výrazně neovlivňuje. Vymýt s vaničkou dítě, to prostě úplně v téhle věci nejde. Řada lidí argumentuje, když není žádný Bůh ani posmrtný život, proč se vůbec chovat morálně? Vyplatí se to vlastně? Špatně položená otázka.
Encyclopædia Britannica popisuje, že od doby řeckého filozofa Sokrata až do 20. století „se znovu a znovu debatovalo o tom, co je vlastně dobrota a jaké asi je měřítko pro to, co je správné a nesprávné“. Řekové nebyli jen filozofové, byli sice mezi nimi i lidé, které bychom dnes popsali jako materialisty nebo ateisty, ale samotná řecká společnost byla promořena vztahem k bohům. Řecká filozofie je tedy také přímo spojena s určitou formou posvátné úcty k vyšším bytostem. Samotný Platón věřil v konkrétního Boha co do perfektního ideálu a formy, která je vzorem všeho a všem ostatním. Zrcadlo ale chtěl druhým nastavovat on sám.
Řekové a etika
V pátém století př. n. l. se o jakousi lidovou moudrost nebo řekněme o definici selského rozumu snažili sofisté. Pro ně bylo měřítko toho, co je a co není nesprávné dáno všeobecně rozšířeným názorem. Jejich pohled by se dal shrnout takto: „Konání a věci, které se zdají přijatelné určité komunitě, jsou za morální považovány.“ Takový způsob myšlení je blízký právě dnešním lidem, a je to ta šedá oblast, která se nazývá „dobrými mravy“.
Není na to konkrétní zákon, ale různé národy, komunity a lidé by ji řešili jinak. Dobré mravy jsou tedy relativní pojem, ale zároveň jsou určující podle místa a typu lidí, se kterými žijete. Můžeme o nich říci, že jsou takovým nepsaným lokálním zákonem. Posuzovat se podle nich nemusíte, ale bohužel podle jejich optiky vás ostatní hodnotí. Tak třeba pokud si většina lidí v daném místě myslí, že je dobré si ponechat peníze, které někdo najde na ulici, zvlášť, když na něj nevidí kamery, tak si je prostě ponechá. Taková definice dobrých mravů ale má s morální realitou pramálo co společného. Nebo pokud si lidé v daném státě myslí, že je dobré si nadšeně vyprávět příběhy se špatným koncem, bude to pro ně v souladu s dobrými mravy, i když to šíří do veřejného prostoru negativitu a podporuje společenské zlo.
Je v souladu s dobrými mravy řídit se všeobecně rozšířeným názorem?
Někteří filozofové si to rozhodně nemysleli. Třeba takový Immanuel Kant, který proslul svou kritikou praktického rozumu, se domníval, že každý má právo rozhodovat sám za sebe. Pokud byste chtěli argumentovat postojem a zvyky společností, kde žijete, mohli byste považovat za dobré mravy i kanibalismus. Donedávna byl totiž společenskou normou mezi lidmi na Papui Nové Guinei anebo před delším časem to byli lidské oběti v Aztécké kultuře. Dnes jsou to zvyky, které mají některé úchylné společnosti v Evropě, které se řídí křesťanstvím. Křesťanství totiž tlačí na schopné jedince, aby se po vzoru Krista obětovali a vydali se pro celou společnost. Jen tak, automaticky, bez rozmyslu, jestli na to taková společnost má právo, a jestli by to nemělo být de facto naopak.
Bug v západním etickém systému
Západní etické systémy jsou postaveny na kombinaci řecko-římské filozofie a křesťanství. I když většina států je již čistě sekulárních, a i když se zdá, že vymyla z vaničkou i dítě náboženského sebeobětování, tak nevymyla. Takový ateistický stát po vás chce přímo náboženské nadšení pro vaše spoluobčany. Třeba ve válce nebo ve vašem zaměstnání. Řada zaměstnavatelů se tím i ohání napřímo. Netají se tím, že chtějí někoho, kdo pro firmu bude dýchat, dělat pro ni první i poslední.
A z čeho vyplývají takové nároky? Z principu mučednictví, který zůstal v Římském právu, jež je vzorem pro legislativu většiny evropských států včetně Česka. Ve starověkém Římě patricijským rodinám velmi vyhovovalo, když se někteří dobří lidé obětovali v zájmu takzvaně vyšších principů. Ty však sloužily v konečném důsledku jen takovým zbohatlíkům, z nichž posléze vznikla společenská smetánka. Všechno jsou to umělé společenské žebříčky, které s realitou nemají nic společného. Ušlechtilost a mravnost není dána titulem před či za ani erbem či velikostí majetku. Většina lidí tuší, že tomu je spíše naopak, a je tomu tak proto, že po celá staletí byly principy etiky a dobrých mravů uchýlené a zneužívané. Mají-li se vrátit do správného equilibria, největší úctu a majetek si ve společnosti zaslouží ten, kdo činí nejvyšší dobro, aby ho skrze ně mohl dál šířit.
Známá Encyclopædia Britannica v pojednání o etice uvádí: „Není zřejmě nic překvapujícího na tom, že lidé sice mnohdy vědí, co by měli v souladu s morálkou udělat, ale pak stejně udělají to, co se jim hodí. Poskytnout lidem důvody, proč dělat to, co je správné, je pro západní etiku velký problém.“ Tak tomu je, protože různé formy duchovního a morálního oportunismu zde byly pěstovány po staletí nebo po tisíciletí.
Zákaz zakazovat
Z toho, co jsme si dosud řekli, vyplývá, že dnešní společnost a její hodnoty se pohybují v jakémsi vzduchoprázdnu. Jak říká Spejbl Hurvínkovi v jednom dialogu, když jej plísní pro jeho chabé znalosti fyziky. Když já jsem byl ve škole, nic jiného jsem v hlavě neměl než samé vzduchoprázdno. Lidé si pod pláštíkem demokracie a pod záminkou svobody vymiňují různé životní styly, které často nejsou v souladu s dobrými mravy, protože poškozují citlivý ekosystém společnosti. Třeba mediální viditelnost je daná věcmi, které jsou za hranicí dobrého vkusu a morálky, většina celebrit se pohybuje daleko za hranou etických hodnot, proto veřejnost jejich životní eskapády napjatě sleduje, a právě to je dělá celebritami. Možná se společnost snaží zjistit, co je na těch špatných mravech tak magnetického. Fakticky nic, ale byly zde po dlouhou dobu značně protěžovány, a tak se staly jakýmsi špatným dědictvím, se kterým nikdo neví, jak naložit. Dá se říct, že dnešní společnost má v oblasti dobrých mravů co dohánět.
Takoví jedinci se ohánějí heslem žij a nech žít, ale vzhledem k jejich životnímu stylu se spíš jedná o umři a nech umřít. Toxické vzory, které se ve společnosti nechávají žít a vzkvétat zabijí konstruktivní komunikaci a znemožňují dobré a prospěšné vztahy v komunitách již v samotném začátku.
Až tedy budete někoho poučovat o dobrých mravech, zkuste se znovu zamyslet nad tím, jestli ta vaše společnost může vůbec být arbitrem v tak komplexní otázce jako je etické myšlení a chování.
Zdroje:
Encyclopædia Britannica
Collins Cobuild English Dictionary
The Historian’s History of the World; Sokrates: A General History for Colleges and High Schools; Konfucius: Sung Kyun Kwan University, Seoul, Korea.
