Článek
Asi byste to nečekali, ale lidé, kteří žijí na malém ostrově kdesi v Pacifiku, k vám mají blíže, než jste si mysleli. Výzkumníci, kteří ostrov vzdálený od Česka přes 12 000 km zkoumali, zjistili, že je mentalita mikronéských Ifaluků unikátní oproti lidem pocházejícím ze Západu. Mají však hodně společného kupodivu s Čechy. Ifaluků je přitom pouze 561 a žijí na ploše 1,5 km2.
Emoční koncepty Ifaluků a Čechů
Koncept hněvu a strachu se od toho západního u Ifaluků poměrně hodně liší. Zdánlivě mají stejné emoce, ale tak to není. Západní výzkumníci považovali za normální, že najdou lidi, kteří, když se naštvou na druhého, tak to přinejmenším vyjádří. Tak se totiž vyjadřuje hněv v západní kultuře. Ne tak Ifalukové. Ti věří, že kdo projeví svůj hněv přímo, mohl by se dočkat podobné reakce z druhé strany. A něčeho takového se bojí. Moc bojí. Proto si raději hněv tutlají sami pro sebe, případně si ho vybíjejí na někom jiném, když je nikdo nevidí. Nepřipomíná vám to tu bezpečnou a krásnou českou zemičku, kde vám stěží někdo řekne svůj skutečný názor nebo vyjádří opravdové pocity? Co kdyby se mohl dočkat toho stejného právě od vás?
Radost raději nevyjadřovat
Další speciální rys, který mají Ifalukové s Čechy společný, je neustálé vyjadřování strachu z něčeho, co bylo, je či bude nebo by mohlo být. Podle výzkumníků to Ifalukové dělají proto, že když se člověk zbaví strachu, mohl by se radovat až moc, a mohl by se přestat bát toho, co řeknou na jeho chování ti druzí. Zvláštní duševní omezenost, ale znovu můžete vidět paralely mezi českým a ifaluckým přístupem.
Tady se moc nenosí, abyste se chlubili svými úspěchy nebo se nějak příliš radovali. Brzy vás totiž někdo zpraží větou: „no moc se neraduj, nevíš, co přijde…“ Důvod bude zřejmě obdobný. Hlavně, aby se česká společnost moc nerozhýbala, aby se ten český klídeček, smrádeček a teploučko, jak Češi rádi říkají, nerozplynul jako pára nad hrncem.
Strach ze všeho
Atmosféru strachu na ostrově, který vypadá velmi mírumilovně a téměř rajsky, byste asi nečekali. Ale Ifalukové se bojí všeho a všech, včetně sebe sama. Nepřipadá vám to podobné jako v Česku, kam sice může přijít každý, každý se zde ubytovat, s Čechy mluvit, ale jakási vnitřní uzavřenost je tu vždy přítomna? Proč by si jinak Češi vždy na cizince, kteří zde byli, stěžovali? Němce, Rakušáky, Rusy… Všichni byli nakonec ti zlí a udělali Čechům někde bebíčko. Pro zajímavost, slovo „rus“ používají Ifalukové jako synonymum pro paniku či strach.
Nejhorší zážitek, který Ifalukové výzkumníkům popsali, byl, když se na ostrov vylodili nějací cizinci a oni museli, tedy mysleli si, že musí, utéct kamsi do bezpečí svých chýší. Jinak se nic nestalo. Stejně jako Češi za Rakouska-Uherska netrpěli masovou ostrakizací. Za Třetí říše netrpěli hromadnými pogromy (kromě Židů), za ruské okupace netrpěli tvrdými represemi (kromě malé skupiny statečných politických vězňů), které by je poznamenaly více než jinde na světě. Spíše méně. A přesto se dívají na okolní svět s podezřením. Ano, cestují sice po světě, ale spíše tak nějak bloudí po širém okolí připomínajíce své mikronéské blížní.
Ifalukové si pletou sami sebe s druhými stejně jako Češi
V jazyce Ifaluků není já, já totiž znamená my. Když Ifalukové něco plánují, že by udělali, je to vždy „my chceme udělat“, ne „já chci udělat“. Podobně jako Češi mají pocit, že co chtějí oni, musí chtít i druzí. A také v tom „my“ zní něco královského, není-liž pravda? „My chceme udělat“, to zvyšuje hodnotu jednoho na úkor druhého, pokud takto někdo uvažuje za druhé. A stejně jako Ifalukové, i Češi mají pocit, že co je dobré pro ně, je dobré i pro jejich bližní.
Nenásilí
Výzkumníci strávili s Ifaluky šest měsíců. Za tu dobu došlo jen k jedinému násilnému incidentu. Jeden muž se dotkl ramene druhého. Za to vyfasoval tučnou pokutu. Nepřipomíná vám to něco? Ještěže je tu tak bezpečno, viďte. Nicméně, pocity naštvanosti a zlosti nad tím, že jste omezováni druhými, se nikde neztrácí. Naopak. Vměstnají se do společenského prostoru a projeví se třeba zvýšenou mírou rakoviny v populaci. Případně velkou zadřeností ve společnosti, ve které máte pocit, že se za žádnou cenu nemůžete posunout dál. Například klinická deprese je přesně ten stav, do které se můžete snadno dostat díky těmto neblahým společenským vlivům.
Proč jsou Češi a Ifalukové jako bratři v triku
Řekli byste si, to není možné, vždyť nějací Ifalukové nemají s námi, lidmi, žijícími někde uprostřed kultivované Evropy, nic společného. Ale vidíte, že mají, a hodně. Ifalukové sdílí s Čechy jejich emoční a kulturní vzorce. Jak je to možné? U nich je to dáno fyzickou odloučeností od okolí. A u Čechů? Zřejmě právě díky vydělenosti a vnitřní zbloudilosti, na kterou byli Češi vždy tak hrdí. Sice se tu stékaly křižovatky obchodních cest, ale měli byste se někdy zamyslet nad tím, jak vás vnímali ti, kteří tu ve velkém proudili.
Arabský cestovatel z 11. století popisuje české země jako místo, kde není radno po setmění vycházet. Venku jsou prý běsy. Jeho dojem chápu, ale jinak než jej zřejmě původně myslel. Venku sice byli určitě i loupeživci a lapkové jako všude jinde v Evropě v té době, ale v Česku bylo něco navíc. Jakýsi pocit hrdosti na to, že se Češi liší od těch jiných, a pýcha na to, že jsou ztraceni sami v sobě. A tyto pocity projektovali na cizince, kteří šli kolem. Není divu, že pro vnímavějšího jedince to znamenalo běsy.
Zamyslete se někdy na tím, co projektujete na své okolí, a nedivte se pak, že se vám to vrací. Budou-li to pocity ukřivděnosti, pýchy na svou oddělenost a sebezahleděnost, dočkáte se podobného pocitu od druhých. Zahraniční cestovatelé a takzvaní expati, kteří zde žijí, považují Česko za „exotickou“ zemi, ne však ve smyslu palem a moře jako u Ifaluků, ale ve smyslu toho, jak to tu funguje.
A být za exota není vždy úplně nejlepší hodnocení, co myslíte?
Catherine Lutz, jedna z výzkumnic, které působily mezi Ifaluky, popisuje jejich emoce jako nepřirozené.
Chtěli byste patřit do kategorie někoho, koho by druzí popsali tak, jako že je „mimo mísu“?
Autor je psycholog, religionista a antropolog.
Zdroje:
Lutz, Catherine. Unnatural emotions : everyday sentiments on a Micronesian atoll and their challenge to western theory. 1998. The University of Chicago.
