Článek
Je toho hodně, protože geneticky jsou dnešní Češi na tom stejně jako tehdejší husité. Geny se prý mění vzácně, ale existuje něco jako epi-genetika, tedy něco nad genetikou, co ji ovliňuje a utváří. Je to prostředí, kde žijete, a společenský vzduch, který dýcháte. To však zřejmě biologové neslyšeli o Češích. Ti mají své geny pevně zapsány a nějaké ty změny prostředí či závan cizího větru je nijak nenaruší.
Jejich životní osud je tak přesně zapsán jako hebrejská bible, jejíž opisovači pečlivě počítali písmena, aby jim žádné neuniklo, nebo jako astrologická předpověď života Albrechta z Valdštejna.
Postavení žen ve společnosti
Různé sociální proudy v průběhu dějin ženy stavěly pod muže anebo taky nad muže. To byly ty nedávné. A tak by si mohl jeden myslet, že ženy byly i za doby husitské těmi domácími puťkami oproti tomu, jak jsou dnes nezávislé. I dnes se jako samostatné většina českých žen necítí, i když má často to, co nemají samotní muži. Vyřídilku.
Může se to zdát absurdní, ale stejný efekt jako u českých žen byl zpozorován u židovských žen. Ortodoxní židovská hnutí, která potlačují ženská práva, přitahují do svých řad feministky! Stejně tak za husitů ženy lapaly po dechu za dnů kázání misogyna Jana Želivského. Seděly dokonce v předních kostelních lavicích.
Některé táboritky si dokonce troufly na výklad bible a Pražačky zasahovaly do jmenování kazatelů a farářů. Je známa zpráva z roku 1421, kdy před ženskou delegací utekli konšelé ze Staroměstské radnice. Taková byla razance tehdejších žen. Zdá se, že české ženy jsou emancipované až moc a byly takové vždycky.
Mezi Žižkovými bojovnicemi nechyběly ženy, které se objevovaly v předních řadách s cepy v rukou. Měl-li někdo tu naivní představu pomatených vědců, že jsou podle výzkumů ženy méně agresivní než muži, tak by tváří v tvář takovým ženám svou představu rychle opustil a utíkal by do zaječích. Husitské bojovnice byly často krutější než jejich mužské protějšky.
Adamité čili naháči
Zásobu bláznivých lidí mělo Česko vždy, co hrdlo nenasyty ráčí. Jan Žižka se musel vypořádávat s Adamity, se kterými se nikdo nechtěl špinit, protože by mohli zamořit duševní pole tehdejších biblicky přesvědčených husitů. K zásahům proti nim intelektuálně podněcovali takoví autoři, jako byl třeba pacifistický bazilišek Petr Chelčický. Sám by na život nikomu nesáhl, ale aby se držel zpátky a nešířil pomluvy, to ne. Chelčický byl jedním z hlavních zdrojů, kde se dozvídáme, kdo byli Adamité.
Oni totiž o sobě žádnou písemnou zprávu nezanechali. Víme tedy, že chtěli žít jako v původním stavu v ráji ergo provozovali volnou lásku, sex mezi všemi zúčastněnými. Vlastně byli takový předobraz hipísáků, akorát několik staletí před nimi. V roce 1421 je Žižka včetně žen pobil. Měl na to právo, protože na kacíře se nevztahovala žádná válečná omezení včetně pravidel rytířského vedení války. Ti byli vhodní akorát k upálení.
Jinak se poměrně striktně dodržovala pravidla provedení války asi takto: pokud byste se vzdali, váš život byl většinou uchráněn. Ale pokud jste ztratili své město při úporné obraně, se zlou jste se potázali. Jako to zažily Prachatice, zrádné to město, které bylo nakonec vypáleno a jeho obyvatelé Žižkou pobiti. To městu nebránilo znovu vstát z popela a chovat se v současnosti se stejnou nabubřelostí jako tehdy. Kde je Žižka teď?
České husitské dezinformace a ty dnes
Ještě k Petru Chelčickému (1380- někdy po roce 1450), který přežil Husa i Žižku a ovlivnil prý následujícího českého krále Jiřího z Poděbrad. Ostatně Jiří z Poděbrad se snažil se svým mírovým poselstvím stmelit nebo spíše rozdělit tehdejší svět. Poselstvo, které opakovaně vyslal, bylo určeno k tomu, aby po Evropě pomlouvalo papeže a zároveň usilovalo o nastolení míru. Není tohle akt pomatenosti? V té době se přeci mír bez katolické církve dělat nedal, co si asi myslel Jiřík? Nejspíš mu to nakukal Chelčický, ale to už je jiný příběh. A v podstatě podobný tomu, jak si počíná takzvaná česká diplomacie dnes.
Chelčický zastával obdobné extrémní pozice jako Adamité, akorát to byl schopen dobře zakamuflovat. V bezpečí někde na svém statku v Chelčicích nebo v sousedním Záhorčí spřádal světovou politiku, které se chytili mnozí jiní političtí vůdci jako byl Tolstoj nebo Gándhí. Oba dva jím byli přímo ovlivněni přes písemnou tradici, která se k nim dostala jako poštovní holub.
Petr Záhorka Chelčický totiž odmítal jakoukoliv formu násilí ve vztazích. Tedy i samotný stát, poddanství a vysmíval se šlechticům. V podstatě to byl takový propagandista dobra, které může mít i zlou tvář. Dezinformace, které tehdy Češi šířili do světa a nelze je podceňovat, se dají směle se svým dopadem srovnat se současnými fake news o rusko-ukrajinské válce.
Česká povaha a husitství
Kdo by však chtěl představovat Žižku jako nějakého nelidu, tak prr. Řídil se přesně pravidly války podle Písma Svatého. Pravidel při obléhání měst a při jednání se zrádci. Však dělal špinavou práci za vás, a ještě se na něj dnes někteří historici či obyčejní lidé utrhují, jaký byl hrdlořez. Kdyby Žižka nebyl aktivní, tak by nebylo žádné husitství a vše by skončilo upálením kacíře Jana Husa, nebyla by žádná husitská historie, žádná pravda a láska, kterou by mohli Češi jedinkráte v historii tak halasně prosazovat tvrdšími prostředky. Nejspíš to Čechům ale nesvědčí, jim totiž je vlastní chytrizovat, ironizovat a toto jsou prostředky jejich války. Nutno říci, že to je válka sebeporaženecká. Jim je bližší voják Švejk než hrdina Žižka. Švejk je ale pouze bezvýznamná trapná figurka, zatímco Žižka měl osobnost.
Ale opravdu vás to zajímá?
Proti všem i proti sobě navzájem
Rozkoly jsou, zdá se, podivnou českou zábavou, řekl bych až perverzí a úchylkou. Tak se stalo, že po smrti Žižky, muže, který celé husitství zceloval a zosobňoval, se husité znovu pustili do své oblíbené české zábavy, rozmíšek a hádek. Proti sobě stáli Táborité, kteří zastávali radikální stanoviska, ty ostatně také vychoval především Žižka, a takzvaní východočeští Sirotci, což je odkaz znovu na Žižku, který je po sobě zanechal jako pohrobky, když umřel ve východních Čechách.
Tak se stalo, že na jednání husitů a císaře Zikmunda v Basileji nedorazil z husitské strany ani jeden Moravan, zato dva čeští Němci. Jednání mezi husity a delegací basilejského koncilu se protahovalo, ani jedna strana tak nějak nevěděla, co s tou druhou, a hlavně nechtěla ustoupit. To vše se dělo bez ohledu na stoupající cenu potravin díky neúrodnému roku nebo spíše díky rozmíškám.
Znáte to, když se dva hádají, třetí se směje. Táborští husité tedy odjeli drancovat na střední Slovensko. Husité prohlásili, že čtyři artikuly pražské musí platit pro všechny obyvatele Čech a Moravy, o čemž se tak nějak na koncilu zapomněli zmínit. Přijímání pod obojí by tedy platilo i pro katolíky, a to nebylo něco, co by jinověrci dopustili.
Mezitím husitské svazy přitáhly k Plzni, která byla největší katolickou pevností v zemi. Nastal problém s potravinami, v táboře dokonce fyzicky napadli velitele Prokopa Holého. Plzeň však odolávala. V tom se bortily tábory radikálních husitů. Prokopu Holému se následně nepodařilo ani ovládnout pražské souměstí.
Nakonec se Táborité a Sirotci uzavřeli ve vozové hradbě na svahu Lipské hory v sousedství vsi Lipany. Jejich protivníci, umírnění husité, dleli blízko nich. Začala vyjednávání. Neúspěšně. Tak Táborité prohlásili: „Tak to tedy rozhodneme pěstmi.“ Lstí byla táboritská posádka ochromena a nakonec zabito na 1 300 radikálů včetně Prokopa Holého. Vůdce Prokop Holý, hlavní postava po Žižkovi, měl kořeny německé. Byl to právě Jiří z Poděbrad, budoucí král dvojího lidu, který se na tehdy vítězné straně účastnil bitvy jako čtrnáctiletý.
Český fenomén překabátění
Pak to šlo ráz naráz, Češi, kteří ztratili vůdčí prvky v osobách Žižky a Prokopa Holého a jiných méně významných osobností, se překabátili. Město Tábor se díky dohodě se Zikmundem stalo královským městem. Hradec Králové, který byl naposledy místem pobytu Jana Žižky, který v něm zanechal mocnou stopu, vyhnal kněze Ambrože, který dodržoval Žižkovy postupy, a uznal Zikmunda za krále. Žižkův přívrženec Jan Roháč z Dubé stále bojoval na hradě Sion proti Zikmundovi, již jen s pár desítkami mužů. Zikmund si nechal zásah proti Roháčovi právně Čechy posvětit. Stal se zemským škůdcem a jaký si Ptáček, určitě velký ptáček, jej zajal a v Praze ho s členy jeho družiny oběsili. No a zbylí husité, kteří žili dále v módu, že mají bojovat, se nechali Zikmundem najmout na Turky.
Žižkův odkaz zanechal v dějinách mocný otisk
Žižkův odkaz se ale výrazně propsal do české historie, která se poté odehrávala jinak než ta jiných národů ještě po několik staletí. Tak například svobodu zvolit si své vyznání měli právě Češi a ne ostatní národy, protože tam museli následovat poddaní vyznání své vrchnosti. Asi sto let po začátku husitské věrouky se k jejich odkazu přihlásil Němec Martin Luther. A ten s tím pracoval vesměs finančně. Přesvědčoval místní knížata, že se jim katolická církev nevyplatí. Původní Milíčovo a Husovo učení tedy nakonec zužitkovali nejlépe Němci. Vatikán, jak známo, má dlouhé vedení a vše mu trvá staletí, tak až druhý vatikánský koncil v letech 1962-5 ospravedlnil některé husitské liturgické zásady. Co z toho Češi měli? Zase nic.
Některé zlé jazyky tvrdí, že husité násilně přetrhli cestu k renesanci. Ta se však především týkala italských oblastí. Jak je vidět z rakousko-uherského prostoru, celá střední Evropa se beztak ubírala jiným směrem a na antických základech zde staví spíše právní věda převzatá z Říma, ne však oblast kulturní.
Čechům se na dřívější slávu, jak státní, tak vojenskou, ani s Jiříkem z Poděbrad dosáhnout nepodařilo. Otec Jiříka byl přítelem Žižky. On sám čerpal z tohoto odkazu, ale neměl ten správný tah na bránu, aby mohl Čechy pozvednout.
Ani po několika stovkách let se nezdá, že by se Češi poučili. Osobnosti, které měli, a nebylo jich nějak moc, vytěžili, ale na jejich odkaz nenavázali. I dnes se snaží Češi každého, kdo jim vidí do talíře, odradit od veřejného vyjadřování, umlčet jej a veřejně na odstrašení upálit nebo mu prostě jednoduše nezaplatit za jeho duševní činnost a tak jej vyhladovět. Nepochopili, že život se dá žít jinak. Kazit lidem radost z vnitřní svobody může jen učiněný blbec.
Postscriptum ke komentářům:
Vaše vlastní nevědomost neindikuje nevědomost autora článku. V případě, že se vaše náhledy na historii liší, uvádějte laskavě ke svým komentářům historické zdroje, odkud čerpáte (mezi uznávané reference nepatří neredigovaná Wikipedie*). Vyvarujte se projekci vlastní neznalosti na autora. Nevyplatí se vám to.
Typickým příkladem českého nedostatku vědomostí je dalekosáhlý dopad učení Chelčického až na Tolstého či Gándhího. Viz reference k článku. Autor neuvádí reference pro své odborné analýzy jen tak pro kočku. Například argument, že došlo v průběhu času k obměně obyvatel, a tímto se radikálně změnila česká mentalita, je zcela lichý. Imigranti z jižních zemí měli očividně minimální vliv na české myšlení. Blatantním příkladem je vývoj renesance, který byl radikálně jiný než jak probíhal v Itálii či Španělsku. V Česku se například nachází naprosté minimum památek vystavěných v čistém italském renesančním slohu a to i navzdory poměrně čilým řemeslnickým vztahům s Itálií. Pokud jde o vliv Švédů, tak i přes určité množství nordických genů v české populaci, když jde o jakékoliv společenské otázky, Češi se rozhodně žádnému jinému národu, a už vůbec ne sociálně orientovaným Nordikům, nepodobají.
Anketa
*Wikipedie je laická encyklopedie, která obsahuje povšechný přehled, který se však v zásadních bodech často mýlí a je předmětem předsudků různých jejích pisatelů a pisálků. Krásný příklad je ohledně středověku český předsudek, že jedna z nejvýznamnějších středověkých postav, Peter Abelard, byl sadomasochista, který se spolu s referencí na pochybnou českou psychologizující publikaci vyskytuje na české Wikipedii, nikoliv však na Wikipedii anglické, která je lépe zdrojově informována.
Pokud chcete ušetřit píli a roky studia a vytahovat se cizím peřím, Wikipedia ani AI k tomu nejsou vhodné. Máte smůlu, bystré myšlení a důkladné studium nelze nahradit ničím.
Vašim nesouhlasným antifaktickým mručením a hnidopišským vrtáním se v bezpodstatných detailech totiž jen potvrzujete tezi článku, že Češi se od dob husitských nijak nezměnili.
Zdroje:
Craig D. Atwood. The Theology of the Czech Brethen from Hus to Comenius. 2009. Penn State University Press.
O vlivu Chelčického na Gándhího a Tolstého, výňatek z nové knihy profesora Atwooda:
https://wagingnonviolence.org/metta/podcast/medieval-thinker-petr-chelcicky-brethren-christianity-nonviolence/
Petr Čornej. Tajemství českých kronik: Cesty ke kořenům husitské tradice. 1987. Vyšehrad.
Petr Čornej. Husitská revoluce: stručná historie. 2021. Nakladatelství Paseka.
Jan Durdík. Husitské vojenství. 1954. Naše Vojsko.
Jan Bauer. Čeští světci a kacíři. 2006. Moba.
