Článek
Co říkají vědecké studie o účincích prášků na psychiku
Jedna studie, která sledovala lidi s depresí po roce užívání antidepresiv, zjistila, že zažívají více a delších depresivních stavů než lidé v depresi, kteří léky neužívají. A nebyla to studie publikovaná v predátorských časopisech, hezky pěkně seriózní, jak to vědci mají v manuálu (viz Patten, 2004).
Studie, které se věnovaly pacientům ještě déle a to po dobu deseti let, zjistily, že se lidé, kteří na deprese nebrali prášky, nedostali do horšího stavu, než ti, kteří užívali antidepresiva (viz Hughes & Cohen, 2009).
V největší studii financované americkým Národním ústavem duševního zdraví se zjistilo, že ne více než 3% z čtyř tisíc lidí, kteří prošli léčbou antidepresivy, ve studii zůstalo, zlepšilo se nebo se o nich dalo říci, že byli stabilizováni po dobu jednoho roku (viz Nierenberg et al., 2008). Jak by vypadala taková studie v Česku? Nevíme, protože český Národní ústav duševního zdraví se místo toho zabývá experimentováním s jihoamerickými drogami, které v médiích čas od času uvádí jako řešení pro pacienty s depresemi a schizofrenií.
A jak si vedou nové vylepšené chemické koktejly v léčbě psychických nemocí v porovnání s těmi o století staršími? Nijak. Ve studii, která srovnávala zlepšení u schizofrenických pacientů v porovnání s léčbou před šedesáti a sto lety dříve, se zjistilo, že zlepšení u nich bylo totožné (viz Hegarty et al., 1994). Jiný lék, stejný výsledek, zvláštní, že?
Když britský psychiatr David Healy zjišťoval změny u pacientů ve své vlastní nemocnici v severním Walesu a to v průběhu padesáti let, zjistil následující:
počty přijímaných lidí s těžkou psychickou poruchou vzrostly o 700 procent. Sebevraždy mezi pacienty se schizofrenií vzrostly dokonce o 2000 procent! Míra úmrtnosti u duševně nemocných pacientů výrazně vzrostla. Healy k tomu dohledal srovnáváním studií jiných, že míra úmrtnosti schizofreniků koreluje s množstvím podávaných léků. K tomu poznamenal: „To, co můžeme pozorovat, je to, co se děje, když léčba zabírá.“
Thomas Insel, ředitel amerického Národního ústavu duševního zdraví v roce 2009 přiznal naprosté selhání psychofarmak, které jsou od šedesátých let hlavním nástrojem léčby duševních nemocí. Řekl k tomu: „Není žádný důkaz pro výrazné zlepšení nebo sníženou úmrtnosti u jakékoliv duševní nemoci v souvislosti s užíváním psychofarmak.“ K tomuto závěru došel na základě analýzy pacientů v několika tisících domácností. Konkrétně k tomu dodal: „Výsledky neukazují žádnou změnu ve zlepšení u duševní nemoci mezi roky 1992 a 2002, až na jednu, obrovské navýšení předepisovaných psychofarmak. Navzdory tomuto nárůstu nepozorujeme žádné snížení počtu duševních problémů v populaci.“
Studie rovněž zjistila, že ti, kteří mají diagnózu těžké duševní nemoci, zemřou od třinácti po až třicet dva roků dříve než běžná populace. A to nejsou zahrnuty sebevraždy duševně nemocných. Tak co, fungují u nich psychofarmaka? Spíše se dá říct, že s psychofarmaky do hrobu…
A jak to máte v Česku? Proč na to téma neexistují žádné seriózní populační studie? Můžete si na to snadno odpovědět sami. Je to v zájmu českých psychiatrů, sestoupit z jejich fiktivního piedestalu mezi prostý lid? Není. U mého článku Psychiatrie pod drobnohledem psychologa se objevily dva komentáře nejspíš od psychiatrů. Ke své profesi se nehlásili, nemůžu tedy soudit s jistotou, ale byli dohledatelní podle jména. Zmohli se pouze na náznaky, které připomínají hrozivý prst či frustrační výkřik. Žádným konkrétním fundovaným názorem na problematiku nepřispěli, ačkoliv je o to jeden z čtenářů žádal. Učinil jsem tak za ně, když k tomu nejsou ochotni. Zřejmě se čeští psychiatři domnívají, že si to můžou dovolit. Nemůžou. Pokud si toho ještě nevšimli, hazardují se zdravím populace i svým vlastním.
Nemluvě o takzvané kolaterární škodě, vemte si, co nadělají ty stopy psychofarmak v odpadních vodách a jaký vliv mají na ekosystémy.
Jak se schvalují léky a jsou bezpečné?
Bývalý ředitel americké agentury pro kontrolu a schvalování léků a potravin FDA Janet Woodcock k procesu autorizace léků pro populaci poznamenal: „Bezpečné neznamená neškodné. Každý lék má svá rizika a my k nim přihlížíme v závislosti k tomu, jaká rizika má samotné onemocnění. Je jasné, že jsou léky na rakovinu vysoce toxické, ale zachraňují životy.“
Při schvalování léků obecně se tedy přihlíží ne k tomu, zda organismu mohou uškodit, ale k tomu, jestli mu uškodí víc nebo méně než samotné onemocnění, které mají léčit. Tato doslova ekonomická logika se v případě psychofarmak jaksi nevyplácí. Psychofarmaka dle objektivních faktů z celopopulačních studií duševní nemoci nezlepšují, spíše vytvářejí jiná masivní zdravotní poškození, díky vedlejším účinkům.
Vedlejší účinky psychofarmak jsou zjišťovány v klinických studiích, a ty prosím vypadají jak?
Triky farmaceutických společností v klinických studiích
Psychiatr Peter Breggin je často zván k soudním konzultacím jako expert v oboru psychiatrie v případě, kdy se pacient či jeho příbuzní soudí s farmaceutickou společností ohledně závažných vedlejších účinků léků. Jako takový má přístup k interním dokumentům farmaceutických společností a k mechanice jejich klinických studií, které ne všechny jsou veřejně dostupné.
Podle něj se farmaceutické společnosti snaží za každou cenu obejít takzvaný placebo efekt. Je to situace, kdy část participantů dostává takzvané placebo, tedy pilulku bez účinné látky, a jeho účinek je srovnáván s účinkem opravdového léku u druhé skupiny pacientů. Pokud je účinek placeba větší či srovnatelný s lékem, nemá smysl o jeho aplikaci vůbec uvažovat. To se v případě psychofarmak děje poměrně často a farmaceutické společnosti potřebují tento efekt nějak eliminovat, aby jejich preparáty prošly do dalšího kola.
Podle odborníka Peter Breggina, který byl účasten v několika soudních sporech s Eli Lilly and Company, tato firma je známá produkcí antidepresiva Prozacu a antipsychotika Zyprexa, společnost v klinických studiích takzvaně legálně fixluje. Ten trik se jmenuje placebo washout. Nejdříve si v předkole zjistíte, kteří participanti enormně dobře reagují na placebo. Z praktické fáze klinické studie je prostě vyřadíte. Peter Breggin tento postup zjistil v každé klinické studii, která měla zajistit schválení FDA pro antidepresivum.
Farmaceutické studie nadsazují čísla testovaných
Společnost Eli Lilly tvrdí, že byl její lék Prozac testován na 10 000 lidech před tím, než byl schválen. Peter Breggin v úředním záznamu zjistil, že pacientů, kteří dokončili klinické testy, bylo celkem 286! Když tuto cifru vytasil u soudního procesu s Eli Lilly, společnost nijak neprotestovala. Ani nemohla. Úřední záznam je svatý.
Řada klinických studií má dokonce menší počet účastníků, kteří je dokončili. Třeba jen deset či dvacet pacientů, kteří studii celou úspěšně absolvují. A z nich extrapolují výsledky na milióny pacientů!
Proč lidé psychofarmaka užívají
I když není problém pro zvídavého čtenáře zjistit si potenciální rizika a dopady takové léčby, přesto je užití psychofarmak něčím všedním. Jakto? Vezměte v úvahu široce užívané drogy jako je alkohol, nikotin nebo zakázané drogy jako je marihuana, kokain, extáze a heroin. I přes snahu je kulturně omezit, přes známé zdravotní následky a sociální dopady, lidé dále tyto drogy ve velkém užívají.
Proti psychofarmakům se však žádné takové kampaně nevedou. Nemají velkými písmeny na krabičce napsáno „škodí zdraví“ spolu s přiloženou fotografií zvětšených jater jako důsledku dlouhodobého užívání. Ano, v přiloženém letáku se o nějakých potenciálních vedlejších účincích dočtete, ale znáte to, kdo čte letáky. Je to dlouhý text a drobným písmem. Naopak. Psychofarmaka jsou propagovány v USA veřejnými médií a v Česku jsou jejich tvářemi seriózní odborníci.
Zbytek si domyslete sami.
Autor je psycholog.
Zdroje:
Breggin, P., and G. Breggin. Talking Back to Prozac. New York: St. Martin’s
Press (1994).
Healy, D. (2009). Trussed in evidence? Ambiguities at the interface between clinical evidence and clinical practice. Transcultural Psychiatry, 46, 16–37.
Patten, S. B. (2004). The impact of population treatment on population health: Synthesis from two national sources in Canada. Population Health Metrics, 2:9. Retrieved from http://www.pophealthmetrics.com/content/2/1/9
Hughes, S., & Cohen, D. (2009). A systematic review of long-term studies of drug treated and non-drug treated depression. Journal of Affective Disorders, 118, 2–9.
Nierenberg, A. A., Ostacher, M. J., Huffman, J. C., Ametrano, R. M., Fava, M., &
Perlis, R. H. (2008). A brief review of antidepressant efficacy, effectiveness, indications, and usage for major depressive disorder. Journal of Occupational and Environmental Medicine, 50, 428–436.
Hegarty, J., Baldessarini, R., Tohen, M., Waternaux, C., & Oepen, G. (1994). One hundred years of schizophrenia: A meta-analysis of the outcome literature. American Journal of Psychiatry, 151, 1409–1416.
