Článek
Rusko na počátku 20. století
V roce 1917 byl Sovětský svaz převážně chudou zemědělskou zemí. Jeho předchůdce ruské impérium hrálo svou nezanedbatelnou roli ve světovém dění vzhledem ke své velké populaci, obrovské ploše země a strategické pozici mezi Evropou a Asií. Tak to alespoň vnímají západně ladění historici. Zatímco tehdejší Rusko bylo především zemědělsky zaměřené, na Západě vyrostly velké fabriky. Ruská ekonomika byla někde jinde než tehdejší země zaměřené na produkci a kapitál. Až za Stalina bylo Rusko elektrifikováno a celkově zprůmyslnělo, a proto na něj řada Rusů vzpomíná v dobrém, narozdíl od těch, jejichž předchůdci skončili na Sibiři.
Na začátku první světové války však již byly ve městech západního Ruska velké fabriky a poměrně značná skupina dělníků, zhruba dva a půl milionu lidí zabývajících se výrobou a hornictvím. Přesto zůstávalo víc než 80 % populace v zemědělských oblastech a zabývali se tradičním farmařením. Bolševici, politická strana jejíž předním členem byl Lenin, trvala na vystoupení z první světové války a na předání továren dělníkům. V roce 1922 skupina Bolševiků po potlačení svých oponentů zformovala nový stát a nazvala ho Sovětský svaz.
Systém politického a ekonomického řízení v Sovětském svazu
Ve dvacátých letech Stalin, který převzal moc po zesnulém Leninovi, započal takzvanou pětiletku, která odstartovala masivní industrializaci a zároveň kolektivizaci venkova. Stalinova ekonomická politika se praktikovala téměř beze změny až do Gorbačovovy éry. Státní agentura plánovala, co bylo třeba za vstupní materiály pro všechny podniky v celém Sovětském svazu. Veškerý kapitál vlastnil stát až na kolektivní farmy, u kterých se přinejmenším teoreticky počítalo, že podíly mají jejich jednotliví členové. Peníze hrály v sovětském systému nedůležitou roli. Jakmile byly cíle jednotlivého podniku schváleny, podnik dostal bankovní injekci pro svou výrobní činnost.
Zlaté šedesátky a dál
V roce 1960 jedna ze dvou ruských rodin vlastnila rádio, jedna z deseti televizor. Do roku 1975 Sověti dosáhli větší produkce v ocelářském a metalurgickém průmyslu (stejně jako v některých zemědělských produktech jako bylo mléko), než měly Spojené státy. Do osmdesátých let měli Sověti více lékařů a míst v nemocnicích na obyvatele než Američané. Sputnik v roce 1957 byl prvním světovým satelitem na oběžné dráze, to Američany zahanbilo, tak museli za každou cenu dohnat svého soka ve vesmírných závodech, a to jak víme, završilo přistání člověka na měsíci.
Rozpad Sovětského svazu
Tyto údaje ekonomických a sociálních úspěchů SSSR nikoho ze západních pozorovatelů netrápily. Sovětský svaz se v devatesátých letech přeci rozpadl, tak to jistě svědčilo o jeho slabosti. CIA se zmateně ve svých zprávách z osmdesátek a devadesátek potácela mezi odhady, které tehdejší ruskou ekonomiku přeceňovaly a jindy zase podceňovaly. V době, kdy Gorbačov přejímal vedení, ekonomická reforma SS (Sovětský svaz) byla již ukončena. On sám byl sice na Západě prezentován jako mocná figura, ale žádný ze sovětských vůdců po Stalinovi nedisponoval totální mocí. Gorbačov kolem sebe soustředil vlivné osobnosti jako byl Jegor Kuzmič Ligačov, kteří mu s reformami vydatně pomáhali. Jeho vlastní vklad je sporný. V roce 1987 byl hotový ekonomický plán, který obsahoval prvky soukromého vlastnictví včetně jiné formy kolektivního vlastnictví. Tento plán byl světu představen jako perestrojka.
Do října 1990 byla vytvořena rovnoprávnost ostatních politických stran spolu s komunistickou stranou. A na konci roku 1991 přichází k moci Gorbačovův oponent Boris Jelcin. Podobně jako v Česku se z ruských komunistů stali velcí proponenti demokracie a kapitalismu, samozřejmě za zachování kontroly zdrojů, které si nahromadili za dřevního socialismu. Jelcin perestrojku zprvu nesnášel a pronášel proti ní plamenné projevy. Využíval své schopnosti oslovit běžné lidi a vedl kampaň proti takzvaným elitám. Dával najevo, že chce uspíšit ekonomické reformy, akorát si nebyl jistý jaké.
Cesta k Putinovi
V roce 1996 vyhrál Boris Jelcin své druhé prezidentské období. V roce 1999, šest měsíců před koncem jeho prezidentského období, Jelcin rezignoval. Důvodem byl jeho špatný zdravotní stav. Byl to právě Jelcin, který jmenoval v podstatě neznámého Vladimíra Putina za prémiéra vlády. A tak se Putin dostal do středu dění.
Putin, který absolvoval v roce 1975 studium práv, se dostal do tajných služeb. Dostal poměrně nepodstatnou pozici někde ve východním Německu, kde dozajista narazil i na svého času jím oblíbenou německou premiérku Merkelovou. Po rozpadu Východního bloku se vrátil do tehdejšího Leningradu, kde se dostal do kruhu reformátorů. Jeho tehdejší mentor na právní škole Anatolij Sobčak jej pozval do své administrativy, kde se zabýval zahraničními investicemi ve městě. Když byl Sobčak poražen v místních volbách, přesunul se Putin do Moskvy, kde se stal náměstkem Pavla Borodina, který svého času zodpovídal za oddělení majetkové správy Kremlu. Díky Jelcinovi se Putin stal následně ředitelem FSB. Putin se veřejně nestavěl na žádnou konkrétní stranu, nepodporoval žádného oligarchu nebo frakci.
Cesta Putina k veřejné moci
Krátce po tom, co byl veřejnosti neznámý Putin jmenován premiérem, se odehrálo několik teroristických útoků ze strany čečenských separatistických bojovníků. Putin se díky tomu dostal do středu pozornosti. V roce 2000 se konaly prezidentské volby, Putin byl vykreslen jako silný vůdce proti čečenským teroristům. Putinova hesla v tehdejší prezidentské kampani byla například: „Silnější vláda, více osobní svobody“ nebo „Demokracie je diktatura zákona“. V Česku by nejspíš podobná hesla nezabrala. Státní televize dávala Putinovi maximální prostor. Jeho protikandidát komunista Žuganov si stěžoval, že on dostal pouhých 8 minut prostoru, zatímco Putin 2,5 hodiny. Celkem rozdíl, že? Znáte to pořekadlo, co je dovoleno bohovi není dovoleno volo.i?
Putin však neměl žádný program. Jeden z německých ekonomických poradců Putinova štábu German Gref oznámil, že program bude obsahovat zásadní ekonomické a společenské změny, ale nebude hotov dříve než po volbách. Místo konkrétního programu se Putin zaměřil na sociální zajištění. Zvýšil lidem penze a stejně tak platy státních zaměstnanců a žold vojenským veteránům. Najednou se Putinovi coby nadcházejícímu prezidentovi dostávalo podpory velkých ruských společností, jako je Gazprom či Lukoil. Stále však měl podle průzkumů okolo 50 %. Někteří západní komentátoři si všimli, že asi 24 milionů hlasů bylo odevzdáno v poslední hodině voleb, což považovali za nereálné. Podle nich se tedy Putin poprvé stal prezidentem díky čachrování s volebními výsledky. Nicméně tehdejší ministryně zahraničí USA s českými kořeny Madeleine Albrightová prohlásila, že to bylo „all(b)right“, že to je historický okamžik, kdy Rusové demokraticky zvolili svého prezidenta.
A dál už to znáte.
Zdroje:
Angela Stent . Putin’s World. Russia Against the West and with the Rest.
David M. Kotz a Fred Weir. Russia’s Path from Gorbachev to Putin.
Richard Sakwa. Putin Russia’s choice.
