Článek
To na pohovoru před podpisem smlouvy se to kvalitním kandidátům slibuje. Z obluďáckého podnikatele, který by si pro pěťák jinak nechal vrtat koleno, se náhle stane mírumilovná slibotechna. A dáme vám toto a toto a pomalu hodinky s vodotryskem. Jenže, když podepíšete pracovní smlouvu, někdy až poměrně často vám začne připomínat Faustův smluvní úpis ďáblu. Jen nevyletíte komínem, ale můžete klidně vyletět z kůže. Tady je několik příběhů, které se opravdu staly, komentář a závěr k nim si třeba domyslete.
O účetní, která neměla vlastní stůl
Účetních je, zdá se, po republice mraky. Když ale začnete nějakou hledat, zvlášť nějakou dobrou, která jen nedatluje čísla jako fakturantka, ale svému oboru opravdu rozumí, to už je jich najednou jako šafránu. Jedna taková účetní s více než dvacetiletou praxí hledala změnu. A dostala šanci. Velký výrobní podnik po ní chmátnul jako žebrák na Staromáku po dolarovce.
Vše vypadalo, že bude zalito sluncem, jenže. Nedostala přidělený samostatný stůl ani počítač. Měla tyto výrobní prostředky nezbytné pro její činnost sdílet s fakturantkou. A ta byla příjemná asi jako zkyslé mléko po několika dnech. Znáte podobný příběh, nebo je to váš příběh?
O obchodním řediteli, který měl notebook bez baterky
Vše bylo růžové a slibné. Majitel firmy potřeboval rozhýbat firmu, která na něm prý visela jako pavouk na stěně. Jenže mělo to háček. Pan podnikatel byl pěkně vykutálený ptáček. Kšefty měl nedodělané, zálohy vybrané, na prodělečný kamenný obchod se serepetičkami jeho manželky samozřejmě zůstalo peněz dost, nějak se bavit musela, a na jeho luxusní vůz taky musela být nějaká záloha, jenže na plat někoho, kdo měl jako krizový manažer firmu utáhnout, už nezbylo. Ve smlouvě byl poměrně dobrý plat, na tu malou prd.l, ve které firma působila.
Jenže to bylo 50 % na 50 %, tak velká byla pohyblivá složka v platu manažera. Prý jen jako ochrana před zlými zákony, které ubližují podnikatelům. Majitel se tvářil, že nic nebude problém. Chcete Macbook? No jasně, budete ho mít. Auto bude skoro nové. Zlověstné tušení se naplnilo. V prvním dni dostal manažer smlouvu na IČO oproti HPP, to se nějak s majitelem ukecalo, a nechal vytisknout smlouvu novou. Notebook, který manažer dostal, měl oddělanou baterku a taky už pěkných deset let za sebou. Majitel poznamenal téměř nostalgicky, s tím už jsem si něco zažil. A auto? O tom raději nemluvit. Nesvítilo mu jedno světlo a motor už taky měl něco za sebou. Asi si s ním taky něco zažil pan podnikatel. A to se cítil jako elita národa a pán z lepší společnosti a nikdo mu to zjevně nikdy nevymlouval. Tak takovou tu prosím máme pseudoelitu a takzvaně lepší společnost.
Máte podobnou zkušenost?
O úřednici, která měla pár šupů
Někde se říká za dvacku stříkačku. V některých případech za dvacku vysokou školu. Velkolepý úřad, velkolepé odměny. Jen ty odměny byly pro ty, kteří nic velkolepého neudělali. Pan ředitel zdraví novou úřednici, kvalifikaci na místo má perfektní, vysokou školu na svou profesi jak dělanou, jen ty prachy vypadají jako by uklízela náměstí nebo dělala posunovače na dráze. Začínáme na dvacítce, prostě tabulky, jinak to nejde. Ale ono to šlo, syn pana ředitele dostával odměny ve výši několika tisíc měsíčně, a to za něj práci dělal taťulda.
Poučení? Snad raději žádné.
Neznáte nějaké zaměstnance? Ptají se rekruiteři majitele konkurenční firmy
Ano, i to se stalo. Zástupci nadnárodního lékárenského řetězce obcházejí jako psíci rohy a ptají se v soukromých lékárnách na zaměstnance. To je prosím Západ, a my jsme si mysleli, že to byly jen komické praktiky z filmu „Já to tedy beru, šéfe…!“. Měrou komičnosti, nebo spíš tragikomičnosti, tento film ale současné praktiky nadnárodních lékáren zcela předstihují. Jsou schopni vyslat své agenty s teplou vodou přímo za majitelem lékárny a dotěrně se ho vyptávat, zdali by jim své vlastní zaměstnance nevydal. Tučné výkupné však nenabízejí.
Co k tomu říci? Snad, že hloupost nechodí po horách, ale po lidech…
