Článek
V České republice je dnes více komunistických stran, než bylo za komunismu. Stále funguje několik frakcí, které se mezi sebou předhánějí v tom, která je více komunistická. Jeden z předních členů té nejznámější komunistické strany mi řekl, že jejich členové zpravidla v důchodovém věku se hlavně zajímají o to, aby se dostali na raut. Je třeba jim zajišťovat žranice a výlety a pak jsou spokojení. Zvláštní anabáze strany, která se pyšnila tím, že nakrmí celý lid, nikoho více, nikoho méně.
Pokud vezmeme komunismus jako sui generis, tedy pojem sám o sobě, kdo by o něj vlastně dnes stál? Nebo i dříve? Je známou věcí, že ti největší komunisti měli za totáče nejvíc nahrabáno. Pro sebe. Ne pro komunitu. A když se komunismus takzvaně rozpadl, tak v tom pokračovali. Jen transformovali komunistický majetek, který patřil komunistickým elitám, do takzvaně kapitalistického.
Kdo má nostalgii po minulém režimu
Nevím tedy o mnoha lidech, kteří by komunismus od samotného počátku mysleli upřímně. Samotný Marx se odstěhoval do Anglie, kde žil na náklady Engelse, a o to, co svými spisy způsobí ostatním, se moc nestaral. Žil v teoretickém vakuu, ale jeho teorie byla nakonec experimentem na milionech lidí. Neúspěšně. Zajímavé je, že v Česku se komunismu zastávají jen lidé, kteří se měli za komunismu dobře. Ti, kteří dostávali domy za hubičku, byty jen tak jako podnikové s minimálními splátkami a bez úroků. Něco, co dalším generacím dopřát nechtěli a nezařídili.
Političtí vězni po komunismu neteskní. Má vlastní zkušenost, kdy jsme byli jako rodina takzvaně političtí, byla podobně smutná. My jsme nezaprodali svou duši za barák, jako mnozí ostatní. Mám čistý štít a čisté svědomí, ale za to si v této společnosti nic nekoupím ani nedostanu. Ne proto, že by to nebyla opravdová hodnota, ale proto, že v této společnosti je něco shnilého. Očividně nejde o to, jaký režim tady funguje. Jestli červený nebo modrý je celkem jedno. Jde o to, jestli máte vnitřní morální kompas nebo jej prostě nemáte. A já ho u mnoha ostatních lidí jednoduše nenahmatávám.
Je komunismus realizovatelný?
Pro řadu lidí je skutečný komunismus nepředstavitelný a nerealizovatelný. Lidé si stěžují na bytovou krizi, a přitom řada seniorů žije sama ve velkých bytech a domech. Že by se sestěhovaly rodiny k sobě nebo k jejich kamarádům do takzvaných komun, tak to ani náhodou. Proč asi? Napadá mě, že to je zkrátka tím, že se nemohou snést. I v hospodě, kde se lidé rádi potkávali, se dokázali po půl hodině na smrt pohádat a rozhádat třeba na celou generaci. Nenávistné chování nemá společného nic s politickou frakcí ani s příslušností ke skupině, ale se zkaženou duší. Proto komunismus ani kapitalismus a vlastně žádný -ismus nemůže vyřešit problémy lidské společnosti.
Komunismus nepřinesl dobrou náladu, spíše rozséval podezření a schízu
Podle veřejných údajů, a netřeba sahat ke statistikám, moc radostných lidí na ulicích nepotkáte. Je na vzestupu všeobecná deprese a úzkost. Sociální úzkost. Možná je to právě proto, že lidé si na kontakt se svými bližními už odvykli. Účast na sociálních sítích a debatních fórech ve skutečnosti lidi od sebe jen vzdaluje. Jejich nenávistnými projevy jen zraňují sebe a ostatní, a tak se jen jitří jejich vnitřní rány a bolístky. Málokdo umí slovem pohladit, často je to slovo, které působí jen jako úder pánvičkou.
Pokud čtete spisy komunistických vůdců jako byl Lenin, tak to na vás zapůsobí jako štvavý pamflet, který ve vás vzbudí takovou míru schízy, že byste se jen rozhlédli po ulici a všude viděli vnitřní nepřátele státu. A takový emocionální a mentální podtext tu komunismus více než čtyřicet let šířil. Není divu, že jsou dodnes dozvuky takového šílenství patrné ve sněmovně mezi politickými stranami. Všichni jsou tím postižení a baví se jen tím, že napadají jeden druhého, místo toho, aby se věnovali konstruktivní debatě a skutečné práci.
Jakýkoliv ismus nedává smysl
Jsem přesvědčený, že jakýkoliv režim vlastně nedává smysl. Protože režim je prostě určený pro lidi v nápravném zařízení. Je pravda, že tato společnost, ač o sobě proklamuje, že je svobodná, spíše připomíná chaotické vězení. Lidé jsou přivázáni ke svým kancelářským židlím, hypotékám, výhrůžkám svých zaměstnavatelů, hrozbám z vnějšího světa, které politici jen přikuřují tím, jak do světa vytrubují, jak je nebezpečný a nekontrolovatelný. Prostě režim tu je. Je jiný než komunismus, ale pořád je to režim. Tunelové vidění lidí je takový černobílý svět, který pro člověka s barevným viděním způsobuje návaly nudy a znechucení.
Jednou řekl pan Churchill, že demokracie je špatná vláda, ale lepší jsme nevymysleli. Moc bych se na to, co pochází z Británie jako vládní systém, nespoléhal. Ještě před Churchillem z ní vzešel marxismus, který si Britové sami zakázali a honili každého, kdo by mohl být potenciálním komunistou. Takový bláznivý hon na čarodějnice se odehrál i v USA a byl velmi nechutný. Honit někoho pro jeho přesvědčení, byť by bylo kategorické, se mi z duše příčí. Pokud tedy nezpůsobuje všeobecné znechucení a nerovnováhu mezi lidmi. Situaci, kdy se jedni smějí osudu druhých a staví si na něm svůj život. To není rozhodně v pořádku.
Proto mě nezajímá, jak se nazývá režim, ve kterém žijete, zajímá mě hlavně to, jak se to na vás projevuje a co dobrého nebo špatného to přináší všem zúčastněným.
