Článek
Avizovaný sudetskoněmecký sjezd v Brně znovu zjitřil minulé rány. Z obou stran. Němci spolu s Čechy žili v jistém souručenství již od časů raných Přemyslovců. Nikdy spolu vyhroceně nebojovali, až na izolované lokální půtky.
Krátký úvod do historie česko-německého soužití
Tak třeba Vita Minor ,neboli Legenda o sv. Prokopovi, vypráví o českém hrdinovi, který ubránil svůj klášter před zlými německými mnichy. Česko-německý antagonismus zůstal jádrem svatoprokopského kultu, který byl v období protireformace důkladně potlačován. Logicky, díky rakouským Habsburkům, kteří fandili německému prostoru. Ale to vše byly jen „pokojné“, zdánlivě neškodné rebelie.
Královský hvozd, místo, kam Němci přišli chránit české hranice. Paradoxně mohli být původně i Češi, kteří do Bavorska migrovali
Sudety nevznikají za doby Přemyslovců, byť jisté základy pokládají izolované komunity Němců, kteří území kolonizovali ve 13. století (v rámci takzvané velké kolonizace) a řečených Králováků (ve 14. století dostali výsady od Elišky Přemyslovny), osadníků německého původu, kteří jsou zváni českým králem k ochraně hranic. Kdyby ji nechal na české šlechtě, chtěla by za své služby dostat území, a o něj král přijít nechtěl. Sudety, jak je známe ve 20. století, vznikají až v 16. -17. století díky masivnímu přísunu německých osadníků.
Po vzniku Československa panovaly v Sudetech tendence připojit je k sousedním státům s německou většinou. Jako územně politický pojem vznikají Sudety právě v souvislosti s německými plány na expanzi ve 30. letech 20. století.
Nic strašného se mezi Čechy a Němci nestalo až do doby před válkou a do konce druhé světové války, kdy došlo podle Němců i Čechů k velkým křivdám. Podle Čechů to však z jejich strany bylo v pořádku a mstili se tím za odsun z pohraničí v počtu několika statisíců našinců české národnosti. Rovněž také za německou povýšenost a aroganci, kterou museli ve společném tisíciletém soužití snášet. Museli, nebo prostě si na ni jen zvykli a se svou vrozenou pasivitou ji jednoduše tolerovali?
Kdo má v této věci pravdu? Na čí straně je právo a spravedlnost? Nejsem tady proto, abych soudil, ale mohu předložit historická fakta k podrobnému nahlédnutí a čtenář ať si sám pro sebe rozhodne. Jen je třeba postupovat v duchu tolerance a multikulturalismu, aby nedošlo k nějakým nepřístojnostem a extrémům. Tu dobu už skoro nikdo z nás jako dospělý nezažil, a těžko se můžeme do jejích sentimentů a rozporů vžít takto na dálku, čistě přes historická data. Můžeme se o to však pokusit.
Domácí odboj a jeho návrhy řešení sudetskoněmecké otázky
Lidé zde měli jiné zkušenosti než ti v exilu. Žili v bezprostřední blízkosti Němců a zažívali události druhé světové války v regionu na vlastní kůži. Zřejmě proto měli poněkud radikálnější náhled na otázku vyrovnání se s německými okupanty.
Plukovník Kalla, vojenský atašé v Londýně, shrnul postoje domácího odboje takto:
Část jich povraždíme, část vyženeme, mnoho jich uteče před pomstou a zbytku se zbavíme přestěhováním, případně úpravou hranic. Potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve, a to ze dvou důvodů: aby si Němci po celé generace pamatovali, jaké hrozné následky měly jejich hříchy. Hrůzy musí být tak veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let. A aby se německá menšina zdecimovala co nejvíce.
Naštěstí k masivní realizaci tohoto plánu nedošlo. Zejména proto, že exilová vláda v Londýně se obávala masivní zahraniční reakce. Přeci jenom Beneš se musel ohlížet na své zahraniční spojence. Stalinovi by to zřejmě nevadilo, ale Američanům dozajista ano.
Exilové plány pro Sudety
Myšlenka odsunu Němců se v Londýně rozvíjela poněkud jiným směrem. Mezi Mnichovem a podzimem roku 1941 exilová vláda počítala s tím, že omezí počet a především politickou váhu německé menšiny v Čechách. Přemýšlela o tom, že by část svého území odstoupila Německu, vystěhovala by část obyvatel a přeskládala tak správní mapu Československa. Myšlenku hromadného odsunu považovala za neproveditelnou kvůli sentimentu spojenců.
Postupem a dílem válečných události přešla exilová vláda k projektu hromadného odsunu. Myšlenka transferu vycházela z názoru, že v poválečném Československu nebude možné uplatňovat princip individuální viny a řešit každý případ zvlášť. A tak dalo Československo přednost jednoduššímu, ale spornému řešení v podobě kolektivní viny, kdy měli být naopak zbaveni cejchu Němci, kteří se ničeho neprovinili.
Edvard Beneš u Stalina, odsun nabývá obrysy
Beneš v prosinci roku 1943 navštívil Stalina, aby podepsal československo-sovětskou smlouvu. Český prezident sovětského vůdce seznámil s plánem odsunou zhruba dvou miliónů Němců ze Sudet. Podal mu to tak, že Československo bude čistě slovanským státem bez ochrany menšin. Stalin, ten zlovolný Gruzinec, pochopitelně souhlasil. Ostatní spojenci by s takovou koncepcí dozajista nesouladili.
Zlí jazykové dokonce říkají, že tímto Beneš vehnal Československo do náruče Sovětského svazu ještě před tím, než tak oficiálně učinili komunisté v roce 1948. Do jisté míry je to pravda, ale co my víme o jeho motivech a možnostech v dané době? Stalin byl schopen převálcovat kohokoliv, proč ne malého Beneše?
Beneš a dmýchání protiněmeckých sentimentů
12. 5. v roce 1945 vystoupil Beneš proti Němcům v Brně. Odvolával se na myšlenky nekompromisního nacionalismu. Proti tomu protestoval akorát novinář Ferdinand Peroutka, ale byl v tom sám, ostatní novináři a média Benešovu představu bezvýhradně sdíleli. Následkem protiněmeckých nálad byli Němci zbaveni státního občanství. Noviny dále psaly němec s malým písmenem. Němci se ocitli v (bez)právním vakuu. Následuje řada exekucí Němců bez řádného soudu. Beneš tím otevřel Pandořinu skříňku.
Začaly se množit amatérsky režírované divoké odsuny Němců z jednotlivých měst, kde byli zabíjeni a umírali na cestě hladem, třeba během pěších pochodů z Brna, Příbrami či Jihlavy. Dočasnou internaci v Pohořelicích u Brna nepřežilo na 470 osob. V Ústí nad Ladem došlo k rabování vojenských skladů. Místní obyvatelé zabili nejméně 200 Němců. Živelný odsun s pár krámy na povoze postihl na 660 000 Němců. Pochopitelně v kontextu německého nacionalismu byl ten český ještě slabý čajíček. Nelze hodnotit jednu historickou událost bez jejích návazností.
Organizovaný transfer
V rámci příprav na transfer, který měl proběhnout poněkud pokojněji a organizovaněji než ty předchozí, bylo zlikvidováno německé školství. Ministr školství Zdeněk Nejedlý dal zavřít všechny německé školy. Němci museli nosit pásku na rukávě podobně jako dříve Židé hvězdu. Nesměli nikam cestovat a museli zůstat doma. 2. 8. 1945 byli definitivně zbaveni občanství a dostali povinnost pracovního nasazení. Podobně jako Češi za okupace.
2.8. 1945 byly rovněž uveřejněny závěry z Postupimské konference s tím, že transfer německého obyvatelstva má být proveden spořádaným a humánním způsobem.
Měl proběhnout mezi 1. 1. 1946 a 1. 7. 1947. Češi sice na odsun spěchali, ale jejich úřady nebyly dost efektivní. První vlak do americké zóny vyjel až 25. 1. 1946. Pak následovaly čtyři vlaky denně, od 11. 4. 1946 to bylo šest vlaků denně. Nakonec se odsuny zrychlily. Statistiky uvádějí na 2 232 000 odsunutých Němců. Zůstalo na 240 000 jejich krajanů. Postupně však ubývali. A ze statistik nakonec zmizeli úplně, protože ti zbylí se začali hlásit k české národnosti.
Rozporuplné bylo zacházení s německými antifašisty. Některé z nich Češi zlikvidovali či je úplně vyřadili z možnosti účasti na veřejném životě na základě strachu z toho, že by mohli získat moc. A také řadu z nich obvinili jejich bývalí nepřátelé, nacisté, kteří již byli odsunutí do Bavorska. Každopádně čestní Němci neměli nadále v Čechách na růžích ustláno. Bylo jich poměrně hodně, na 150 000. Nakonec jich u nás zůstalo jen 23 000. Pochopili, že nejsou i tak vítáni.
Paradoxem následného vítězství komunismu v roce 1948 bylo to, že kdyby zde zůstali Němci, zcela jistě by zde jeho duch nevyhrál. Za svých 40 let komunistického režimu mohou Češi poděkovat své pomstychtivosti. Kdyby Němce nevyhnali, nebylo by možné, aby komunisté vyhráli volby.
Příběh divokých i organizovaných odsunů Němců je poučením o tom, kam se může dostat soužití dvou národů, které se znaly vzájemně po tisíciletí a sdílely spolu jednu kulturu i území. Ostatně, jak říkají statistiky, nejvíce vražd je právě v rodinách. To, že někoho dobře znáte, vám může oběma někdy naopak uškodit. A to je přesně případ odsunu Němců po druhé světové válce.
Zdroje:
Edvard Beneš. Odsun Němců z Československa. Přetisk 1996. Dita.
Kurt Langer, Milan Kubeš. Dny strachu: zpráva o „odsunu“ sudetských Němců z Bruntálska.1992. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-brno-bude-hostit-sjezd-sudetskych-nemcu-kritici-mluvi-o-zpochybneni-historie-292211
https://www.sumavanet.cz/hojsovka/fr.asp?tab=snet&id=5981&burl=&pt=TUHS
