Článek
Stanley Milgram: poslušnost za cenu životů jiných
Experiment musí pokračovat, slyšel participant, i když viděl, že se účastník na druhé straně svíjí bolestí. Jednalo se o experiment na téma poslušnosti. Do účastníka na druhé straně, který byl jen nastrčencem stejně tak, jako elektrické šoky byly jen jako, pouštěl participant za sklem elektrické šoky. Většina lidí to poslušně udělala. Z poslušnosti vůči autoritě člověka v bílém plášti, který jim pouze lakonicky sdělil, že experiment musí pokračovat, nebo z toho, že si vybíjeli na druhých své frustrace? To už se nikdo nedozví. Každopádně Milgram svůj experiment vyzkoušel na více národech nejen v USA a výsledek byl zhruba stejný. Řada lidí je prostě hrozba sama pro sebe, nebo spíše se jí může stát pro ostatní. Že by jim stačilo něco nabulíkovat, a oni to pak udělali? O tom svědčí nejen Milgramův experiment. Dobro zřejmě není taková velká překážka pro jejich temné stíny v duši. A přitom se to může odehrát i v těch nejnevinnějších podmínkách, participant dostal informaci, že se jedná o studii paměti a učení, v tomto případě participant sehrává roli učitele a ten, u nějž se zkoumá vliv elektrických šoků na paměť, sehrává roli studenta. 65% lidí bylo ochotno svého „žáka“ nechat usmažit elektrikou.
Philip Zimbardo: vězení pro druhé
Experiment měl zkoumat to, jestli je agresivní chování závislé na osobnosti člověka nebo na okolnostech, ve kterých se nachází. Zdraví a psychicky stabilní jedinci, tedy podle psychotestů, byli vybráni k tomu, aby náhodným losem jedni byli dozorci a druzí vězni. Všichni věděli o tom, že se jedná o experiment a ne o reálnou životní situci. Fyzické bití věznů bylo zakázáno, jinak museli vězni dodržovat všechny pravidla odosobnění a vězeňského drilu jako je pravidelný režim, spánek, ticho a podobně. Po šesti dnech museli experiment ukončit, dozorci si užívali týrání věznů natolik, že se to vymklo z rukou. Vězni dokonce vyvolali vzpouru. Zimbardo se tvářil překvapeně a na experimentu si založil svou kariéru. Musel vědět předem, že jsou lidé na tom často jinak, než jak se tváří, pokud kromě psychotestů někdo nevyzkouší také jejich oddanost morálce a etickým principům. Zimbardo pak objížděl svět se svými reklamními claimy na sebe sama. Nutno říct, že experiment se udál jen na několika málo jedincích, celkem 24 lidech. A to stačilo pro aproximaci na celé lidstvo. Holt, jak se říká, co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.
Hledá se Samaritán: skoro marně
Znáte biblický příběh o Samaritánovi? Ten jediný pomohl svému nepříteli, Židovi na cestě. Ani jeho vlastní lidé, jako byl farizej, mu nepomohli, jen Samaritán. A proč pomohl svému nepříteli? Protože měl dobré srdce. Tento příběh měli přednášet studenti v semináři. Zdánlivě to byla nevinná situace. Sami nevěděli, že se právě účastní experimentu v reálném čase. Jedněm bylo řečeno, že za několik minut budou studenti na přednášku připraveni, ale už mohou jít. Druhým bylo sděleno, že už meškají a jdou pozdě. Na cestě do jiné budovy, kde měli přednášet na téma pomoci druhým, studenti potkali muže, který potřeboval pomoc, ležel, oči měl zavřené, kašlal, sténal, očividně potřeboval pomoci. Jen 10% seminárních studentů, kteří studovali na kněze, se v této situaci věnovali pomoci člověku v nouzi. To byli ti, kterým bylo řečeno, ať spěchají, ti, kteří spěchat nemuseli, se v 63% zastavili a muži pomohli. Jak málo stačilo, aby se na druhého lidé vykašlali. Stačilo, že jim někdo nabulíkoval, ať spěchají. Tohle byli ti, kteří svůj život zasvětili pomoci druhým a jak by tomu bylo u jiných profesí? Raději nechtějme vědět.
Zdroje:
Milgram, Stanley (1977). The Individual in a Social World: Essays and Experiments. Addison Wesley.
Philip Zimbardo (2007). The Lucifer Effect.
Darley, J. M., & Batson, C. D. (1973). From Jerusalem to Jericho: A Study of situational and dispositional variables in helping behavior. Journal of Personality and Social Psychology, 27(1), 100.
