Psychologický profil Karla Marxe, duchovního otce komunismu

Karel Marx se narodil se zlatou lžičkou v ústech jako syn prestižního právníka. A také jako boháč zemřel, s rentou od svého přítele a sponzora Engelse se zařadil mezi 2% nejbohatších Angličanů své doby. Takoví lidé zpravidla nebývají seriózními pozorovateli a objektivními hodnotiteli života druhých.

Na druhou stranu po celý život Marx balancoval na hraně, zvolil si nebezpečný život odpůrce několika režimů a postavil se proti tehdejšímu převažujícímu světovému ideologickému systému.

Podívejme se na některé rysy jeho života a jeho myšlenky, ze kterých je vidět, jakou osobností opravdu Karel Marx byl.

Jak je známo, geny jsou zapeklitá věc. Karlův otec Heinrich byl aškenázský Žid. Aškenázští Židé obývali německé Porýní a přišli tam v dávných dobách především z oblasti Blízkého východu.

Studie DNA odhalily, že současní aškenázští Židé mají v průměru přibližně 3 % až 5 % subsaharského afrického původu, což pravděpodobně pramení ze smíchání, ke kterému došlo asi před 2 000 lety během římského nebo helénistického období v severní Africe.

Samotný Karel byl mezi přáteli a rodinou kvůli své tmavé pleti a hustým černým vlasům známý pod přezdívkou „Maur“, což vedlo k určitým spekulacím o jeho původu.

Co tedy lze říci o jeho genetické linii? Dokud nebude odebrán genetický vzorek Karla Marxe z jeho hrobu, de facto nic určitého.

Marx se narodil v německém Trevíru, městě, o kterém se říká, že má snad nejvíce náboženských budov v Německu. Není tedy divu, že díky svému možnému dětskému traumatu z domů, které tak nerad viděl a považoval je za nadbytečné, se zrodil tento výrok, který se stal jeho okřídleným rčením. Předmět Náboženství (na střední škole) byl pro Marxe rovněž nelibý a měl v něm pokaždé špatné známky. Prostě náboženství se Marxovi vždy tak trochu eklovalo.

Nakonec to byl marxismus, který se stal opiátem mas, celých národů a států. Sovětský svaz jej dokonce použil celoplošně jako svůj sociální experiment, zprvu nadějný, nakonec velmi nevhodný. Není divu, samotný Marx totiž Rusko nesnášel a místo toho fandil Polsku. Ukrást někomu myšlenku, když ho nemá rád, není zrovna dobrý nápad. Třeba se jí může otrávit, a to se právě Rusům stalo.

V podstatě po roce formáního studia na univerzitě v Bonnu byl ze studií „odejit“ kvůli nevhodnému chování. Našly se u něho zbraně, které se používaly pro duely. Očividně se zabýval bitkami či soubojemi s jinými studenty, příliš pil a rozhazoval. Choval se jako „buržoust“, právě takový typ, jakého posléze ve svých knihách kritizoval, ačkoliv jím v skrytu možná nikdy nepřestal být.

Jeho životní styl se však dá chápat také jinak než prismatem uťápnutých profesorů. Marx bral vážně duely jako záležitost cti. Nejen ty fyzické souboje, ale i ty intelektuální, do kterých se s vervou a důkladnou myšlenkovou výbavou pouštěl. Pro takového osamělého rónina však neměli tehdejší zkostnatělí akademici ani špetku pochopení.

Karel nakonec dostudoval, ale na universitu v Bonnu jej jako akademika nepřijali. Jeho přítele, který mu připravoval místo, totiž zrovna předtím vyhodili. A jak neměl zastání, neměl toho moc. Stal se raději novinářem a vybral si jiného benefaktora.

Zajímavá je jeho poznámka o médiích toho času:

Marxovy články vzbuzovaly obdiv i odpor. Německý filozof Arnold Ruge byl Marxem fascinován, o jeho žurnalistice prohlásil:

Marx se staví na obranu obyčejných lidí, když bojuje proti zákonu „o krádeži dřeva“. Chudí dělníci byli zvyklí sbírat palivové dříví volně rozprostřené lese, zatímco vlastníci půdy tomu chtěli zabránit. Jeho ostré vystupování proti zákonu nenechalo pruské úředníky chladnými.

Marx se se svým bojem za dělníky stává v tomto okamžiku socialistou. Sám to potvrzuje v rozhovoru s Engelsem, že se jím proměnil právě v okamžiku, kdy pracoval pro Rheinische Zeitung.

Tyto noviny však byly z pohledu Marxova myšlenkově zaplevelovány různými mladistvými intelektuály, kteří se potulovali po hospodách a dokonce založili vlastní sdružení. Marx s jejich články ztratil trpělivost a napsal Rugemu:

Marx se stává editorem novin a s ním jejich náklad průdce vstoupá. Už zde projevuje bazální netoleranci s názory, se kterými nesouladí, a řeší to jako vždy v jeho v životě. Rozhodne se: nedat jim žádný prostor. Do 1. ledna 1843 rýnský deník ztrojnásobil počet svých předplatitelů. Marx byl „doktrinálním centrem“ novin; staral se o všechno: vybíral články, posuzoval jejich tón a styl. V konečném důsledku byl skutečným vůdcem redakce.

Jenomže nakonec zasáhla státní cenzura a Marxovy dny v deníku skončily. Odmítl přizpůsobit svůj styl a filozofu Rugemu napsal:

Karel Marx sdílel stejnou „stranickou“ linii ohledně Boha jako filozof Ludwig Feuerbach. Bůh, o kterém lidé sní, byl jimi vymyšlen. Je to obraz člověka a ne opačně, člověk obraz Boha.

Ale proč by člověk cítil potřebu vytvořit si tento dokonalý obraz, tohoto Boha? Protože je utlačován, tvrdí Marx, a stvořením Boha se osvobozuje, alespoň ve své fantazii a naději, od řetězů, které mu uvalil svět, ve kterém žije. Ale věřit v Boha, to je jako kouřit opium: toto osvobození, které je pouze fiktivní, je halucinogenním spánkem, který nám brání v překonávání nepřízně osudu v reálném životě.

Marx uzavírá konstatováním, že abychom skutečně osvobodili lidi, musíme bojovat za transformaci reality každodenního života a ne ji odsouvat kamsi na nebesa.

Marx se rozhodl nahradit Boha svými ambicemi. Byl z hlediska své duchovní teorie Bohem sám pro sebe. A pro miliony lidí se jím opravdu stal. Alfou i omegou.

Ve svém životě si Marx s penězi, jak již jsme viděli, hlavu moc nelámal. A proč taky. Identifikuje, poměrně trefně, co se s nimi už dávno stalo. Do pozice skutečného Boha byl ustanoven mamon. Marx při své ekonomické analýze světa dospěl k závěru:

Engels měl zážitky s dělníky z první ruky. Pohyboval se v otcových továrnách již od dětství a viděl, jak vypadají dělníci po 14-16 hodinách šichty. Muže i ženy. Engels byl původně protestantem a nebyl schopen si dát nepořádek světa dohromady s Bohem. Oba, Engels a Marx, dospěli zcela nezávisle ke komunismu. K myšlence, že síla proletariátu (dělníků) zničí soukromé vlastnictví. Ne proto, že by byli dělníci nějak zvlášt cnostní, ale protože je to historickou nutností.

Engels se stal nejen Marxovým obdivovatelem, ale i jeho sponzorem. Engels byl takovým tichým Marxovým společníkem, který pochopil jeho potenciál utišit jeho vlastní fóbie a strachy. Pro Engelse se Marx stal něčím, čím jsou pro africké kmeny šamani. Svým intelektuálním „chřestítkem“ vyhnal z Engelse jeho obavy, úzkosti a svými myšlenkovými dryáky tišil jeho pudový strach.

Marx v žádnou utopii nevěřil, ale podporoval aktivní revoluci ve společnosti. Ruský spisovatel Anněnkov poznal Marxe v roce 1846. Marx na něj udělal velký dojem.

Ve svých pamětech ho popsal jako kombinaci odvahy a upřímnosti, muže s autoritářským chováním a kategorickými úsudky: „Byl přede mnou demokratický diktátor, o jakém si mohla jen moje fantazie snít.“

Anněnkov byl zároveň svědkem intelektuálního souboje Marxe s Wilhelmem Weitlingem, který snil o utopické společnosti, kde neexistují žádní zločinci, a tvrdil, že revoluce už je tady. Marx, který vypracoval Komunistický manifest pro Svaz komunistů, do něj na politické schůzce tepal slovy, poté, co jej slušně vyzval, ať tedy svou koncepci vysvětlí. Weitling však začal obšírně se svými abstraktními lyrickými koncepty.

Anněnkov o dalším dění píše:

Marx Rusy fascinoval pronikavou jasností a jednoduchostí své myšlenky. A opravdu, když se Sovětský svaz stal prvním státem na světě, který vyzkoušel jako státní ideologii marxismus, šokovalo to celý Západ. Především Brity, u nichž Marx původně Kapitál napsal. Ti jej zneuznali a pak se divili, jaké pokrokové myšlenky že to byly.

Jako první stát na světě Sovětský svaz zrovnoprávnil ženy a muže, ale pak už to šlo všechno jen z kopce dolů. Marx by se asi hodně divil, co Rusové provedli s jeho ideologií, nebo spíše ne, když vezmeme vážně jeho slova o Rusku na tehdejší schůzce Svazu komunistů.

Marx byl v čilém kontaktu s francouzským anarchistou, filozofem a svého času poslancem Pierrem-Josephem Proudhonem, který jej upozorňoval, že přeci není třeba tvořit nové náboženství. Proudhon si představoval socialismus jako systém, ve kterém by si všichni lidé, kteří se stali dělníky, vyměňovali produkty mezi sebou podle stejného množství práce.

Marx mu namítal:

Proudhon odmítal politickou revoluci a stávky. Marx naopak tvrdil, že proletariát a buržoazie jsou dvě antagonistické třídy; výhoda jedné znamenala nevýhodu druhé.

Z tohoto důvodu musel být veškerý společenský pokrok dosažen podle Marxe bojem a politickou revolucí, tedy uchopením moci.

Tímto však vylil vaničku i s dítětem. Marx byl intelektuál, který svou silou myšlenky pozvedl dělníky nad sebe sama. Nechtěně, ale reálně. A tak zde máme do nynějška jakési stigma intelektuální práce a nesmyslné povyšování práce rukama, jako by to byla kdovíjaká svátost. Je to asi jako kdybychom prosazovali, že kombajn je mnohem důležitější než počítačový server. Ano, dělník i řemeslník jsou potřeba, ale jsou snadněji nahraditelní, zatímco myšlenkový lídr je vzácný.

Nejlepší představu si můžeme o Marxově náhledu na svět udělat čtením jeho Manifestu. Ostatní jeho spisy jsou příliš obsáhlé na to, abych z nich mohl bez vytrhováním z kontextu plynně citovat.

Marx, který až do roku 1847 vždy odmítal navrhovat univerzální řešení ve svých spisech, navrhl v Manifestu některá praktická opatření, která by měla být uplatněna ve vyspělých kapitalistických zemích, jakmile se revoluční síly chopí moci:

1) Vyvlastnění pozemkového vlastnictví a použití pozemkového příjmu na státní výdaje.

2) Vysoce progresivní zdanění.

3) Zrušení dědických práv.

4) Konfiskace majetku všech emigrantů a kontrarevolucionářů.

5) Centralizace úvěru v rukou státu prostřednictvím vytvoření národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem.

6) Centralizace všech dopravních prostředků v rukou státu.

7) Rozmnožení státních podniků jako výrobních nástrojů, vyklízení neobdělávané půdy a zvelebování té již obdělávané podle kolektivního plánu.

8) Povinná práce pro všechny, organizace průmyslových brigád, zejména v zemědělství.

9) Sjednocení zemědělství a průmyslu, přijetí opatření zaměřených na postupné odstranění opozice mezi venkovem a městem.

10) Veřejné a bezplatné vzdělávání pro všechny děti, zrušení dětské práce v továrnách, spojení vzdělávání s materiální výrobou.

Manifest měl takový ohlas, že dokonce i tehdejší papež Pius IX. musel razantně komunismus odmítnout s tím, že nakonec vede od vyvlastnění až k dehumanizaci. Nebylo mu to nic platné, byla doba, a to v 60. letech 20. století, kdy dokonce hrozilo, že v samotné Itálii převáží komunismus a Vatikán samotný bude vyvlastněn. Takovou intenzitu měly Marxovy úvahy, a také celosvětový dopad.

Je třeba říci, že vyspělé kapitalistické země jako je Francie a Německo jdou metodou státem řízeného sociálního státu, ergo socialismu. Komunistická strana byla ve Francii vždy poměrně hlasitým kritikem poměrů a měla své četné intelektuální zastánce.

Marx měl dobrodružnou a lancknechtovskou bojovnou povahu. Byl to futurista, který neváhal zastávat svou ideu proti celému světu a bylo mu to jedno, co si kdo o něm momentálně myslí. Tak trochu hazardér a mistr na boj zpříma. Vyloženě patologické rysy bych na něm neshledával žádné, pokud ovšem nepovažujete určitou zdravou míru lidské agrese za známku chorobnosti.

Není divu, že se jeho idejí ihned po jeho smrti chopily národy, kterým lidově řečeno v té době zrovna došel dech a potřebovaly tak čerstvou krev na okysličení jejich politických systémů. V první řadě to byli Rusové a pak Němci. Nakonec i Číňané. Marxův experiment zachvátil celý svět. V Británii, místě, kde Marx napsal své epochální dílo Kapitál, se stalo společenským stigmatem býti komunistou, stejně jako později v USA se tam podpora komunistické ideologie rovnala vlastizradě. Dá se tedy s  říci, že tyto systémy jsou postaveny na boji s Marxovým ideálem.

Co z toho všeho vyplývá? Totiž to, že Marxových myšlenek se lidé báli a dodnes bojí jako čert kříže.

Ale kdo byl Marx jako člověk, o toto téma se zajímá opravdu málokdo. Myslím, že by bylo na místě si klást právě tuto otázku přede všemi ostatními:

Kdo byl Karel Marx a o co mu vlastně v životě šlo? A stálo mu to za to?

Zdroje:

Gareth Stedman Jones. Karl Marx: Greatness and Illusion.2016. Belknap Press.

Leszek Kolakowski. Main Currents of Marxism. Oxford University. 1978.

Marx and Engels Collected Works, 1887-1890: The Correspondence. 2001. Lawrence.