Psychosomatika očima psychologa

Různé interpretace zdraví

Západní definice zdraví jej chápe jako absenci nemoci. Je to o myšlení typu: když nemáte zlomenou nohu, tak máte nohu v pořádku. Takový přístup se honosně nazývá biomedicínský. Nikdo už neřeší, že vás v noze něco táhne, že máte pocit, že není v pořádku. Co je komu do vašich pocitů. Zatímco tradiční čínská medicína chápe zdraví jako harmonii mezi ying a yangem, dvěma komplementárními silami vesmíru. Indové mají zase svou ajurvédu. Ta se zaměřuje na souvislosti mezi fyzickým stavem člověka, jeho myslí a duší. Zmínku o duši v západní medicínské učebnici nenajdete. Leda tak v příručce pro motoristy. Západní věda má ale zdravotní psychologii, která tento nedostatek má kompenzovat. Nestačí to, ale alespoň díky poznatkům zdravotní psychologie věda zjistila, že bez duchovního přístupu k člověku se neobejde.

Shrnutí rozdílných kulturních přístupů vnímání zdraví

Za co můžou doktoři

Psychologické studie zjistily, že chabá komunikace mezi lékařem a pacientem může také za to, že pacienti nechodí k doktorovi a čekají, až se jejich problémy vyhrotí, často do neléčitelné fáze. Znáte to? Zkuste někdy spočítat, kolik vět s vámi váš doktor prohodí, pokud to není váš známý. Na vině je znovu kulturní omezenost. Ani tak ne to, že doktoři jsou zaneprázdnění jako to, že biomedicínský model nepočítá s člověkem jakožto někým, kdo je osobnost, kdo má duši, kterou je nutno léčit zároveň s tělem.

Západní medicína chápe člověka jako jakýsi pokažený stroj, který je třeba opravit tím, že mu dodáme nové součástky (klouby) nebo namažeme olejem (prášky) a vyžaduje pravidelný servis (zdravotní prohlídky). Za nedostatek duše v medicíně očividně platí všichni. Zvýšenou nemocností, neléčitelnými chorobami a jinými obtížemi, které promořují celý systém nejen zdravotní péče.

V jedné originální studii měli pacienti s kardiovaskulárními problémy nakreslit svá srdce. Měli namalovat, v jakém stavu je vnímají. Jejich vlastní kresby se pak porovnaly se zdravotními nálezy. A světe div se, jejich vlastní malůvky srdce byly výmluvnější, pokud jde o vývoj jejich nemoci a jejího stavu než lékařské nálezy! Tak co, doktoři, nechtěli byste taky někdy slézt z toho piedestalu a naslouchat svým pacientům? Třeba ví víc než vy. Rozhodně ví víc o svém zdravotním stavu než vy a vaše přístroje.

Rakovina a placebo

Často lidé říkají, nepůjdu k doktorovi, ještě mi něco najde. Nebo, jestli chceš být zdravý, tak nechoď k doktorovi. Za tyhle lidové průpovídky si ale doktoři mohou sami. Vzhledem k tomu, jaké řeči sami lékaři vedou, myslím, že by si zasloužili povinně absolvovat alespoň školení z oboru psychologie. Rád jim ho poskytnu zcela zdarma. Jeden příklad za všechny.

Psaly se 50. léta. Tehdy se ještě něco takového v medicíně mohlo odehrát. Pacient pan Wright trpěl rakovinou. Naštěstí pro něj existoval zázračný lék Krebiozen. Ve skutečnost byl Krebiozen jen injekcí čerstvé vody. Efekt tohoto léku byl ale ohromující. Tumory zmizely, voda na plících taky. Pacient k doktorovi docházel už jen ambulantně a mohl dokonce znovu létat. Kypěl zdravím. Injekce čisté vody pokračovaly až do chvíle, kdy byl prostý jakýchkoliv symptomů po dobou dvou měsíců. V té době odborný lékařský časopis zveřejnil zprávu o léčbě. Jmenovala se: „Národní testy ukazují, že Krebiozen je naprosto bezcennná léčba rakoviny.“

Co myslíte, že se stalo? Během několika dní po tom, co pan Wright zprávu četl, ho přijali do nemocnice pro akutní symptomy a záhy zemřel.

Placebo dokazuje, že síla mysli je větší než potenciál farmakologických řešení

Vím, že to lékaři nebudou rádi slyšet. Oni se totiž ve velké míře už jen stali automaty na recepty, případně šikovnými řemeslníky na operace srdce a jinou řezničinu. Rád bych jim připomněl, že v tomto případě na tom nejsou o nic lépe než ostatní řemeslníci, akorát s tím, že samozřejmě jde o život. V první řadě. Kapající krev ze srdce není kapající kohoutek, to se rozumí. A právě proto by měli právě lékaři chápat, kohože to léčí. Ne, není to nějaký porouchaný stroj bez duše.

V jedné studii dostali pacienti s bolestivými stavy injekci buď morfinu nebo bez účinné látky tedy placebo. Ačkoliv byl morfin efektivnější než placebo, stejně v 35 % případů zafungovalo placebo jako morfin. Vědci si to vysvětlují tím, že placebo může aktivovat přirozený tělesný mechanismus tvorby opioidů.

Každopádně si představte, jaký mechanismus aktivujete v pacientovi, když mu vykreslíte ty nejčernější scenáře toho, co by se mohlo stát. Chápu, že vás takto indoktrinovali na fakultě, ale prosím nechte si to pro sebe a držte se faktů, nikoliv těch nejhrůznějších možných interpretací. Váš pacient za to nemůže, že vás na fakultě týrali představami těch nejhorších nočních můr, co by se mohlo stát kdyby… Zapomeňte na Dr. House, to je hoax.

Každopádně lidské tělo ve spojení s lidskou myslí nefunguje dost dobře pro control freaky, kteří si vše představují do extrému. Takové představy tělo okamžitě chytá a spouští falešné signály, excituje imunitní odpověď a dál už to znáte. Poznatky z magnetické rezonance ukazují, že po podání placeba je aktivována oblast mozku zodpovědná za tišení bolesti. Není to tedy nějaké esoterické žvatlání, ale realita. To, co si myslíte, že jste, vás tímto směrem také vede. Pokud máte pocit, že s vámi něco není v pořádku, a váš doktor je na takové řeči expert, tak rozhodně v pořádku nebudete.

Duševní stav a nemoci

Myšlenka, že určité typy nemocí se vyvinou díky myšlenkám lidí, byla lékařskou vědou potvrzena již ve třicátých letech studiemi Dunbara a Alexandera. Dunbar a Alexander byli přesvědčeni, že konflikty produkují úzkost, která se u většiny lidí přesune do podvědomé roviny, a pak negativně působí přes autonomní nervový systém na tělesnou schránku. Tak třeba zjistili, že žaludeční vředy vyplývaly z potlačených emocí, kdy si daná osoba nepřiznala závislost na určitých toxických lidech. Místo, aby s nimi vyrazila dveře, je dále podporovala. Podvědomě její tělo ale nezklamalo. Dále vysílalo signály, že s takovými vztahy není něco v pořádku. A to se projevilo na sekreci kyseliny v žaludku, která postupně erodovala žaludeční stěny a vytvořily se vředy. Studie byly provedeny na více typech onemocnění, jako je nadměrná produkce štítné žlázy, hypertenze, neurodermatitida nebo astma. Kupodivu přesně na takových nemocech, se kterými si běžní doktoři nevědí rady a posílají vás za specialistou, u nějž také konečné řešení není dostupné. Proto dostanete jen prášky a konec. Nemoc probíhá dál, jen se tiší symptomy.

Napadlo vás to někdy, že pokud neodstraníte příčinu, která může spočívat ve vaší psychice a v tom, jak jednáte se svým okolím, tak se nikdy těchto chronicky táhlých nemocí nezbavíte? Od toho je lékaři nazývají chronické, prý provázejí člověka celým životem, ale věřili byste po tom, co jste četli, tomu, čemu věří doktoři?

Víte, jaké jsou nejčastější příčiny úmrtí na celém světě? Na prvním místě je ischemická choroba srdeční, pak mrtvička, chronické potíže s dýcháním a respiratorní infekce. Všechno jsou to nemoci, u nichž váš psychický stav hraje hlavní roli. Nemyslete si, že doktor je jakýmsi opravářem těla, který vydá recept a díky kouzelnému působení pilulek máte vystaráno ihned a napořád. Je to na vás, jak se staráte o své tělo a to zase závisí na tom, co máte ve vaší hlavě.

A podle toho taky bude vypadat vaše zdravotní prognóza.

Autor je psycholog

Zdroje:

Alexander, F. (1950). Psychosomatic medicine. New York: Norton.

Beecher, H. K. (1959). Measurement of subjective responses. New York: Oxford University Press.

World Health Organization. „The Top 10 Causes of Death.“

Broadbent, E., Petrie, K. J., Ellis, C. J., Ying, J., & Gamble, G. (2004). A picture of health—myocardial infarction patients’ drawings of their hearts and subsequent disability: A longitudinal study. Journal of Psychosomatic Research, 57, 583–587.

Klopfer, B. (1959). Psychological variables in human cancer. Journal of Projective Techniques, 21, 331–340.

Levine, J. D., Gordon, N. C., & Fields, H. L. (1978). The mechanism of placebo analgesia. Lancet, 2, 654–657.

Hayes-Bautista, D. E. (1976). Modifying the treatment: Patient compli- ance, patient control, and medical care. Social Science and Medicine, 10, 233–238.

Galanti, G. (2008). Caring for patients from different cultures: Case studies from American hospitals. Philadelphia: University of Pennsylvania Press.