Templáři doplatili na svou hrabivost

Když se v roce 1119 francouzští šlechtici v Jeruzalémě shodli na tom, že zabíjení poutníků už bylo dost, a založili templáře, ještě netušili, jaké to bude tóčo. Původní záměr byl velmi ušlechtilý a svědčilo o tom také souručenství jednoho ze zakladatelů řádu Huga de Payens s tehdejší duchovní celebritou Bernardem z Clairvaux. Ten také sepsal přísná pravidla řádu. Díky nim nastartoval řád raketový vzestup. Jeho členové museli vést cnostný život, zakázány měli i pomluvy a nadávání, zato dodržovali velmi zdravou dietu, jídlo třikrát denně. Hodně zeleniny, občas maso a skromné pití vína.

Templáři se postupem času stali nejmocnějším církevním řádem na světě, až do chvíle, kdy se na ně zaměřil nepřítel, o kterém neměli ani tušení. A nebyli to muslimové, proti kterým byli původně zaměřeni. Zlo vzešlo ze samotného srdce křesťanství.

Templáři bojovali primárně s muslimy, kteří napadali poutníky na cestě do Svaté země, a také vybojovali zpět Jeruzalém křesťanům, který si zase vzal zpět muslimský panovník Saladin. Ten také přítomné templáře po bitvě všechny zabil, protože o nich věděl, že sami bojují do poslední kapky krve. Jejich náboženská horlivost se jim tedy nevyplatila, a o to méně jejich finančnictví.

90% členů řádu se totiž zabývalo cizími penězi (počítáním, investicemi, prací na pozemcích), pouze 10% bylo rytířů. A i tak malé procento dokázalo udělat řádu velkou reklamu. Templáři paradoxně skládali slib chudoby, ale to jim nebylo nic platné, čím víc chtěli být chudší, tím víc jim ostatní sypali prachy. Papež z nich totiž udělal daňový ráj a umožnil jim pohybovat se po celé Evropě bez jakýchkoliv překážek. A tak se stalo, že šlechtici jim svěřovali své finance a templáři dostávali velké pozemky, na kterých hospodařili. Templáři se stali takovým prvním finančním impériem, protonadnárodní bankou na světě. Měli systém šeků, na základě nich se daly z kterékoliv jejich pobočky na světě vybrat peníze. Nicméně ze Svaté země je muslimové poměrně brzy vypráskali. Co na tom, jejich zájmy byly posléze hlavně finanční, tak to nevadilo. Svá sídla či pobočky měli všude po Evropě.

Do konce života řádu se templáři stali největšími vlastníky pozemků v Evropě. Až se na ně domluvili francouzský král Filip IV. a anglický král Eduard II., kteří byli poměrně dost, řekněme to kulantně, templářům zavázáni. Dlužili jim spoustu peněz. Upekli to spolu s papežem Klementem V., který templáře jako ostatní papežové horlivě podporoval, ale když si dal jedna a jedna dohromady, tak do toho s nimi šel. Z počtů uměl sice jen základní násobilku, ale i to stačilo na vyspělé templářské počtáře. Na viennském koncilu v roce 1312 templáře zrušil a po dlouhém mučení různých členů řádů jeho konec vyvrcholil upálením velmistra Jakuba Molaye v roce 1314. Ten ještě stačil papeže a francouzského panovníka proklít (na Angličana zapomněl, ten pak přežil déle, i když zemřít ve 43 letech taky není zrovna hitparáda) a do roka oba skapali.

Je fakt, že templáři doslova drancovali bohatství Svaté země. Ve jejich izraelské pevnosti v městě Akkonu se dokonce zachoval velmi dlouhý tunel od jejich paláce, který ústil k přístavu. Templáři jím vynášeli drahocenné a posvátné předměty ze Svaté země a nebudili tak žádnou pozornost místních obyvatel. Ukradené či ukořistěné artefakty se jim nakonec staly osudnými.

Král Filip IV. to použil jako záminku ke spuštění speciální operace na likvidaci templářů. Rozšířil totiž fámu, že templáři při svých rituálech plivou na Kristův kříž a místo něj uctívají nějakou podivnou hlavu nebo snad dokonce ďábla Bafometa, možná akronym pro proroka Mohameda. Pro jistotu si získal svědectví od samotných templářů. Dnes by však zřejmě nebyla uznána, záleží pochopitelně na zemi a jejích zvycích. Tehdy bylo naprosto věrohodné, když jste někomu pomalu utrhli hlavu a on se za to přiznal. Někteří včetně velmistra řádu se sice doznali k různým zhůvěřilostem, ale pak to na hranici odvolali. Každopádně zkáza byla dokonána.

Sice se našla ve Vatikánu jakási listina, v které tehdejší papež Klement V. uvádí, že obvinění templáři mohou ke svatému přijímání, ale to může být taky nějaký vatikánský klep. Když jste totiž byli připuštěni ke svatému přijímání, znamenalo to, že máte duši čistou jako holubička. Klement se očividně do spiknutí zapojil, věda, že z této nečestné hry kápnou nějaké peníze, bez ohledu na čistotu náboženské víry.

Samozřejmě se s konspiracemi dveře netrhly, jejich mystiku si převzali svobodní zednáři, to byli ti Angličané, co jim manželky tak lezly na nervy a potřebovali proto nějakou výmluvu, aby se jim nemuseli věnovat. Tak si založili tajný spolek. Templáři totiž kde byli, tam těžili mystiku. Prý měli i Turínské plátno, uctívali hlavu Jana Křtitele a vlastnili svatý grál, Kristův pohár z poslední večeře. Z Orientu se hlavně hodně naučili, v době, kdy se poprvé potkali s muslimy, byla ta východní kultura na vyšší úrovni než jejich.

Od Arabů převzali numerologii, kterou ti zase převzali od Babyloňanů. Jejich majetek po rozpuštění řádu přešel zčásti k maltézským rytířům a ještě k několika pohrobkům, organizacím jako byl Nejvyšší řád Krista, který skončil s posledním jeho představitelem Baudouinem Belgickým, který byl svého času i králem Konga. Zemřel v poměrně mladém věku na zástavu srdce na dovolené v roce 1993. Církev ho chtěla kanonizovat, ale zatím to nestihla. Její procesy se hodně táhnou, tedy až na krátký proces, který udělala s templáři.

Zdroje:

Sharan Newman. The Real History Behind the Templars. 2007. Penguin.

Stephen Rooke. Templars, documentary Irish/USA, 2016.