Článek
Některé rysy lidé nemění ani po stovkách let, a co teprve, když v tom jede celý národ.
„Spolehni se na mé slovo, mně se dá věřit“
Oldřich z Rožmberka byl jedním z nejbohatších a nejmocnějších papalášů raného novověku. Žil v první polovině 15. století a snažil se těžit, z čeho se dalo. Mezi jeho koníčky patřilo honit přívržence Jana Husa. Jeden z nich byl Jan Smil. Spíše na tajňačku, ale stejně ho Oldřichovi jeho noshledi práskli. Zbývalo přijít na to, jak ho dotáhnout k Rožmberkovi na hrad, aby mohla spadnout klec.
Už jednou ho Rožmberk dostal do vězení, ale Zikmund ho nakonec propustil. Události se pohnuly a Smil se nakonec stal ještě větší hrozbou. A hlavně Rožmberk chtěl získat Smilův hrad Hus. Oldřich musel konat. Aby si to Jan Smil nerozmyslel, věděl totiž, co za výlupka je ten Oldřich, tak mu Rožmberk sliboval glejt nedotknutelnosti, když s ním začne jednat. Ve chvíli, když Smil požadoval písemné záruky, odkázal se na své slovo, že přeci Rožmberkovo slovo má platnost zákona, a nic mu nedal. Smil mu uvěřil, přijel k Oldřichovi, a spadla klec.
Dokonce si pak Rožmberk nechal Smilem potvrdit, že se mu nikdy nebude mstít a nechal si vystavit listinu beztrestnosti. A nakonec schlamstnul Smilův majetek. O prachy mu šlo, ne o ideje. Smil mu musel podepsat, že pokud by někdy šáhl na jeho majetek, původně jeho vlastní, dostaví se k jednomu z Rožmberkových sídel jako psanec s možností jej utratit.
To se nakonec stalo, to, že byl utracen. Protože Rožmberk pochopil, že jeho nečestné jednání nezůstane utajeno. Smila nechal popravit ve vězení, a i když se vzedmula poměrně velká vlna veřejného odporu, nikdo za takový podvod Rožmberkovi nic neudělal.
Vítejte v Česku. Připomíná mi to Babiše, který své podniky taky nezískal zrovna fér cestou a neustále ostatní lidi obviňuje z korupce. Češi se ani po staletí vůbec nezměnili. Každý to ví, co je Babiš zač, Češi proti němu protestují, ale nikdo neudělá vůbec nic a ještě ho dál volí!
Poučení z příběhu: nevěřte úlisným slibům a neskočte nikomu, kdo vám jednou uškodil, na dobré slovo.
„Dezinformátoři v Českých Budějovicích“
I dnes jsou některé mediální kanály vlastněné českobudějovickými měšťany (vlastník Mafry je Budějičák) a co do šíření nesmyslů jsou jižní Čechy doslova živoucí půdou pro dezinformátory. Vzpomeňme třeba na jihočecha Vrábela. Tyhle dezinformační manýry však byly v jižních Čechách vždycky.
Masivní případ se odehrál v Budějovicích, když se chtěli měšťané zbavit židů na přelomu 15. a 16. století. Židé nebyli zrovna svatoušci, půjčovali na úrok až do 86%. Kryl je král, protože z nich měl patřičný podíl na zisku. Místní obyvatelé však nebyli o moc lepší. Záviděli židům hlavně jejich bohatství.
A tak je napadl spásný nápad, obviníme je z toho obvyklého dezinformačního bludu. Vraždí přeci křesťanské chlapce a dívky a požívají jejich krev. Židé něco takového rozhodně neměli zapotřebí, stačilo jim, že symbolicky sáli finanční krev svých dlužníků. Ale přesto, náhle na patřičná místa dorazil jistý dopis, který usvědčoval budějovického rabína Michala z toho, že si objednal malého křesťanského chlapce pro vražedný rituál. Toho mu sehnal místní pastýř. Společně ho pak zabili. A už prý čeká na další oběť.
Pastýř s jeho ženou byli krutě vyslýcháni a vše potvrdili. Ještě než se mohla zpráva ověřit dalšími kanály, byli popraveni. Českobudějovičtí však neváhali a vrhli se do místní židovské čtvrti. Moc židů tam už nenašli, ale přesto nějaké z nich vyšťourali a upálili je na hranici.
Poučení z příběhu: některé příběhy, které vám lidé vyprávějí jako fakta, jsou jen ošklivé pomluvy vyplývající z jejich vlastní touhy po zisku. Však víte, kolik Češi poslali ve své vlastní naivitě dezinformátorům. Možná více než na charitu.
Z historických a současných příběhů o jižních Čechách vyplývá, že krom hezké přírody jsou také proslulé svou hrabivostí. Jeden slavný český herec, který má v jižních Čechách chalupu, prý dokonce jednou v žertu prohlásil, že to, co pro lakotu nevydrží ve Skotsku, se stěhuje do jižních Čech. Hlavními tématy v kraji jsou peníze a majetek a místní lidé se neštítí si kvůli tomu o druhých navymýšlet neuvěřitelné nesmysly.
„Upřímnost se vám v Čechách nevyplatí, anebo ano?“
Znáte to. Příjemné, ale úlisné úsměvy, poklepávání po ramenou. A pokud to tu dobře znáte, už začnete tušit, že je něco špatně. Češi totiž milují předstíraná přátelství, a ne všechna jejich přátelská gesta jsou vyjádřením upřímnosti. Říká se tomu falešné kamarádství. Asi jako thugové v Indii, kteří tímto trikem získávali pocestné a pak je za rohem nebo ve spánku okradli a nakonec zabili.
Následující příběh je spíše opačný, je totiž založen na upřímnosti. Možná jste se někteří z vás, fanoušci historie, dozvěděli, že Petr Vok, známý sukničkář, zakladatel rybníků a hlavně zbohatlík z rodu Rožmberků, byl jednou ohrožen na životě. To je pouze A, málokdy tu slyšíte B.
Tak aby bylo řečeno také B. Petra Voka ohrožovali na životě rybníkáři. Měli k tomu ale dobrý důvod. Nechal totiž v únoru roku 1569 v Soběslavi popravit tři jejich druhy a dost krutě. Lámali je v kole a Petr se sám pro své pobavení popravy účastnil.
Místo toho, aby hráli nějaké ty zákulisní hry a připravovali na něj pomstu někde potají, vyjádřili se rybníkáři narovinu a ještě se pod to podepsali. A to se tady nedělá, když se chcete pomstít za nespravedlnost, tak je lepší to udělat chytřeji.
Rybníkáři vyvěsili na veřejnosti listy, jeden z nich zaslali samotnému Vokovi, kde vysvětlovali, proč mají na něj spadeno. Podle středověkého práva mu zaslali odpovědný list, kde mu vyjádřili nepřátelství.
Nutno říct, že Petr Vok si najal jednoho zkušeného maďarského bodyguarda a nechal je pochytat a zabít.
Poučení: Nečekejte, že když jednáte podle běžného práva, tak s vámi tak budou vždy jednat ostatní, a proto se zařiďte podle svého.
A ještě tu je jedna taková česká hermetická tradice. Přímo nevyřknuté dogma, které se všichni bojí vyslovit. Ono totiž ti, kteří jsou nejméně slušní, si tady hrají nejvíc na slušňáky, ale chovají se jako neomalená zvířata. Když je pošlete na příslušná místa, okamžitě se projeví.
Nezbavujte se nástrojů příležitostné hrubosti a tvrdosti, když je to třeba k vymožení spravedlnosti, nebo si na vás zasedne takový hochštapler jako byl Petr Vok, který si jenom hrál na slušňáka. Kupodivu ti nejsprostější lidé mají v Čechách nejvíce prestiže a prostředků. A zároveň si hrají na největší mravokárce a slušňáky.
Pro ty pomalejší, neslušného člověka nepoznáte podle toho, že mluví sprostě, stejně jako slušného člověka nepoznáte tak, že mluví slušně. Neslušná slova do češtiny patří a jsou vhodná v případě, když jim někdo opravdu odpovídá. Zatímco neslušný člověk se pozná podle morálních podrazů a často falešné slušnosti.
Petr Vok totiž těžil z toho, že se našli lidé, kteří mu řekli, co si o něm myslí, narovinu, on to však jako pravý Rožmberk nikdy neřekl a za zády už začal kout pikle. Tento rys se kupodivu v jižních Čechách zachoval v nezměněné historické podobě. Zkuste nějakému místňákovi říct, co si o něm myslíte, pokud to není zrovna lichotivé, zkusí z vás nejprve udělat blázna a pokud ani to neprojde, začne proti vám kout pikle a pomlouvat vás za zády. Hříchy Rožmberků se přímo vpily do jihočeské země.
Jen díky propagandě neslušných lidí, kteří zakazují pojmenovávat věci pravými jmény, tedy nemůžeme na místech, která jsou kontrolovaná veřejností, o Petrovi napsat do očí bijící pravdu. Nápovědu nám poskytuje Ježíš Kristus, když říká: „Neházejte perly sviním, aby se neotočily a neroztrhaly vás.“
„Záměna identit - když hlupák je za chytrou jedničku a moudrý za hloupou nulu.“
Česko bylo jednoho času mekkou alchymie. Mohl za to především Rudolf II., který si zálibu v alchymistickém bizáru dovezl ze Španělska. Hlavně to byl chamtivec na první dobrou. Španělský dvůr totiž překypoval zlatem, ostatně to zlato přivezli Španělé z jižní Ameriky, a dokázali jeho množstvím znehodnotit evropskou měnu. Rudolfa však napadlo, co kdyby se dalo vyrobit uměle. Už dříve se tím předchůdci dnešních chemiků, nazývaní tehdy alchymisté, chlubili.
Tady začíná náš příběh. John Dee, astrolog, učenec a poradce britské královny se tímto způsobem dostal k Rudolfovi II. A nejen on. Vzal s sebou Edwarda Kelleyho, který mu dělal médium. John Dee jej vybral, protože ho přesvědčil o tom, že umí jazyk andělů. Spolu pak žili třeba v Třeboni na panství Rožmberků. Jenomže Rožmberkové byli velcí smolníci. Oba dva učenci se rozbratřili a John Dee se z Třeboně odstěhoval do Anglie. Kelley odešel od Rožmberka chvíli po něm, přímo k pražskému císařskému dvoru.
Císaři se Kelley představil tím, že mu ukázal vzorek zlata, který sám vyrobil. Císař ale chtěl víc, a tak na něj tlačil. Nejspíš poznal, že je Kelley schopným alchymistou. A tady se už zprávy rozchází. Kupodivu všude čeští historii uvádějí, že byl Kelley podvodník a poznala to prý také jedna pražská žena, která zahlédla, že pod jeho hustou kadeří má uříznuté uši, nebo se to zjistilo přímo na pražském soudě. Což byl v Anglii trest za podvod. Odvolávat se na to, co jedna paní povídala, no fuj.
Kdyby byl Kelley jenom podvodník, neopakoval by pokusy transmutace podle jeho návodů seriózní alchymista, světově proslulý Michal Sendivoj ze Skorska. V jeho době ho nikdo z odborníků neobviňoval z podvodu. Nejspíš se tedy částečně stal obětí pražských báchorek a ty se dostaly i do takzvané seriózní české historické literatury.
Faktem je, že Rudolf chtěl Kelleyho pozdržet u sebe a nechtěl, aby někam odcestoval. Využil pro to pravděpodobně antidataci svého nařízení, které tak nějak podezřele prý vydal několik dní před osudnou událostí. Tou byl regulérní souboj Edwarda Kelleyho s úředníkem Jiřím Hunklerem, který o Kelleym šířil pomluvy. V souboji ho Kelley zabil. Překvapivě údajně pár dní předtím vyšel císařův mandát o zákazu soubojů pod trestem smrti. Nejspíš to byla klička Rudolfa a Kelley o něčem takovém nevěděl.
Kelley byl zatčen a převezen na Křivoklát do vězení. Tam se jej snažili psychicky mučit. Kelley se pokoušel utéct, ale po pádu z výšky si zlomil nohu. Byl převezen do vězení v Mostě, kde si při druhém pokusu o útěk zlomil i další nohu. Pak prý vypil jed a jeho hrob se nachází neznámo dne.
Z vězení na Křivoklátu se však poučil, tentokrát Most proklel. A opravdu se Most stal po několika staletích později černou dírou, jak mu prorokoval Kelley.
Kelley v Čechách ztratil svou pověst média a kouzelníka, přitom je nesporné, že kouzelnými schopnostmi disponoval. Zatímco jeho know-how si převzali jiní lidé. Záměna identit je v Čechách poměrně běžná.
Poučení: Když někdo vypadá jako hlupák a přitom se zdá, že vytvořil něco cenného, hledejte za ním vždy někoho chytrého, kterého ostatní zatloukli.
Na závěr kratičká jihočeská poudačka. Jeden poměrně nevýrazný mladík se na jejím konci stal oceňovaným režisérem a spisovatelem na celorepublikové úrovni. Pamatujete si na to pravidlo z předešlého odstavce? Jeden, který ho vedl za ručičku, druhý mu dal tlačenku, další mu dělal ghostwritera. A jak se na to dá přijít? Když něco vypadá jako trpaslík, chodí to jako trpaslík, mluví to jako trpaslík, tak to je trpaslík, i když má obří reklamu.
Ještě co se týká rozklíčovávání historických i současných událostí, nebuďte, prosím, milí čtenáři, za ťulpasy. To, že se umíte do někoho opřít nebo na něj plivnost z vás nedělá odolné vůči různým vemlouvavým podvodníkům, slizským intrikánům a zbabělým naleštěným zlodějům. Na ty si troufejte, a hlavně si zkuste je správně rozeznat. Většina z vás na to zřejmě nemá, protože jinak by vzhledem k množství „spravedlivých“, se kterými se běžně setkávám, Česko vypadalo úplně jinak. Jako ráj ve středu Evropy, zatímco vypadá jako Dantovo peklo plné příšer a oblud.
„Zmatená císařovna“
Zaostalé Čechy byly proslulé čarodějnickými procesy. Samotná kniha, manuál na rozeznávání čarodějnic, Kladivo na čarodějnice, byla sepsána v Čechách. Jeden z mnichů, který ji sestavil, totiž působil na Kroměřížsku. Inkviziční procesy narostly právě v 16. století v německých zemích, ale v Česku probíhaly ještě daleko později. Prakticky až do doby Josefa II.
Tak se třeba v roce 1748 stalo, že jakýsi Jakub Trávníček byl přistižen v bernartickém mlýně při pokusu o černou magii, přiznal se, nemusel být mučen, ale štěstí mu to nepřineslo. Podle tehdejšího práva v českých zemích byl sťat mečem. Mohl dopadnout ještě hůře. Na hranici.
Do dalšího případu již zasáhla matka českého školství Marie Terezie. A tady to vypovídá o tom, jak osvícená a chytrá opravdu byla. Jakýsi Jan Polák z Táborska byl obviněn z čarodějnictví. S tím, že s pomocí samotného ďábla škodí dobytku svých sousedů. Na mučidlech se k tomu opravdu přiznal. Kdo by taky ne. Byl odsouzen k smrti. Nakonec mu vzhledem k dosavadní dobré pověsti byl trest zmírněn. Ale.
Přes Nejvyšší soud (ano už tehdy existoval, ten v Brně není první) se v roce 1756 jeho případ dostal až k císařovně. Ta se vyjádřila, že na tom případu není nic magického a že čarodějnictví jsou pouhé pověry a ukázka nevědomosti lidí. Vyhradila si takové rozsudky od příště pro sebe, zvlášt v případě obvinění z čarodějnictví. A pastýř putoval na dva roky nucených prací.
Tím to neskončilo, ačkoliv si Majda Terezová hrála na osvícenou, přesto vydala v následujících letech v roce 1766 patent proti kouzelnictví, čarodějnictví a věštění. O tři roky později byl součástí tereziánského zákoníku. To bylo jasnou ukázkou jejího zpátečnictví. Dávno před Marií totiž zrušil paragraf proti čarodějnictví francouzský král Ludvík XIV. a jiní evropští vladaři po něm. Zdá se, že Marie opravdu jela na pověrách, akorát si to sama neuměla přiznat. To její syn alespoň v roce 1776 zrušil mučení, a tak bylo těžké čarodějnictví někomu prokázat. Když nikoho nemučíte, tak co byste z něho taky dostali že.
Poučení: „To, že někdo působí osvíceně, ještě neznamená, že osvícený opravdu je.“
Zdroje
Jaroslav Polách. Jan Smil z Křemže.2011. Veduta.
Vladimír Šindelář. Příběhy zpod šibenice.2001. Praam.
Pavel Juřík. Rožmberkové. 2020. Universum.
Pavel Toufar. Osudy alchymistů. 2006. Akcent.
