Úvod do židovské mystiky, Kabala a spis Zohar

Současné pojetí židovské mystiky tu s námi není od dávných časů. Je dílem až pozdního výkladu starověkých biblických spisů a rabínských ponaučení, a to konkrétně až ze 13. století. Pochází ze stejné doby, jako známý kabalistický spis Zohar.

Pochopitelně uvnitř židovství se datace počátku židovské mystiky a asociace s ní spojované liší. Vyhlášený židovský historik Geršom Šalom jej datuje do 13. století, jak uvádím. Někteří jiní učenci se ale odvolávají přímo na biblické prameny, když trvají na tom, že mystický kontakt s Bohem a lidmi se odehrál pochopitelně daleko dříve, již v kontextu starověkého světa.

První taková „božská nehoda“ se stala Enochovi, když jej Bůh vzal do nebe. Na biblického proroka Elijáše čekal přímo nebeský vůz. Prorok Ezekiel Boží vozítko viděl v celé své kráse. Židé ono Boží vozítko nazývají merkava. A tak měli z čeho čerpat. Z dávných dostaveníček mezi lidmi a Bohem. Zbytek je už především byrokratická židovská tradice a spekulace. Ostatně přísní judaisté jako Heinrich Graetz nebo Leopold Zunz kabalu odmítali jako nevědeckou, neracionální, až nepravdivou část judaismu.

Existují určité průsečíky mezi křesťanskou a židovskou mystikou. Církevní otec Órigenés ze 3. stol. n. l. hledal v Bibli skryté významy a pokusil se dešifrovat její tajemné poselství. Stejně tak původní křesťanští mniši v Egyptě měli jako svůj konečný cíl splynutí s Bohem. Dosahovali jej především dobrovolnou askezí. Nutno podotknout, že středověk byl plný křesťanských vizionářů a mystiků. Překvapivě jako opozit akvinského přesvědčení, že žena je pouze osidlo hříchu, se prosadily i ženské hlasy jako byl ten od Hildegardy z Bingenu a od Alžběty ze Schönau. Tyto dámy měly mystická vidění a radily i tehdejším církevním hodnostářům a králům. Vše šlo mimo židovskou linii analýzy číselných hodnot v Písmu. Ryze křesťanský přístup byl založen na imaginativním a spekulativním experimentálním uvažování.

Slovo pochází z židovského termínu pro „přijímat“. Přijímat co? De facto božské vlny z mystického vesmíru. Ale abyste mohli něco takového vnímat nebo vůbec přijímat, musíte mít dobrý přijímač, to se rozumí. Nastavený na ten pravý vysílač.

Do současného pojetí kabaly se vmísila spousta balastních příměsí, zvláště z oblasti okultismu. Lidé jako Eliphas Lévi, vlastním jménem Alphonse Louis Constant, a jiní jako okultista Papus, vlastním jménem Gérard Anaclet Vincent Encausse, se pokusili o svou vlastní interpretaci kabalistické mystiky. Nutno říci, že byli svými judaistickými protějšky razantně odmítnuti.

Celý systém židovské kabaly zde nejde předestřít v krátké úvaze, jeho smyslem je totiž naopak zahltit poctivého zájemce o mystiku kvantem informací, čísly a souvislostmi, které opravdu málokdo zvládne vstřebat. Vyznat se v kabale, na to není mapa, jsou však rabíni, kteří ji celoživotně vyučují, avšak co rabín, to kabala.

Samotná kabala se zčásti, a to v tom byrokratickém smyslu slova, zabývá takzvanou magií čísel. Židovští učenci přistupují k základním matematickým objevům až s dětskou horlivostí . Kniha Sefer Jecira neboli Kniha stvoření popisuje stvoření vesmíru pomocí hebrejských písmen a číslic, zatímco spis Bahir představuje základní kabalistické koncepty, jako je Sefirot (božské emanace) a Gilgul (reinkarnace). Obě díla, jejich obsah, původ a doba vzniku jsou předmětem nesčetných debat. Co se týče reinkarnace, jedná se v tomto případě o vliv helenismu na židovské myšlení a zpětně se dá vysledovat až ke starověkým kulturám typu Mezopotámie a Egypta. Do Indie se nauka o stěhování duší dostala s Árijci.

V pojednání Sefer Jecira neboli Knize stvoření, hypoteticky kosmologickém textu neznámého původu pocházejícím pravděpodobně z počátku druhého století, je Bůh zobrazen jako stvořitel vesmíru pomocí 32 tajemných cest sestávajících z 22 písmen hebrejské abecedy spolu se sefirami (božské emanace). Zde je hebrejská abeceda rozdělena do různých skupin, z nichž každá má svou vlastní tvůrčí funkci. Podle tohoto textu je deset sefir formami, do kterých byly všechny věci původně odlity a tvoří spíše formu než hmotu.

Podle této kosmologické doktríny je Bůh zcela transcendentní a viditelný svět je výsledkem božské emanace. Knihu stvoření lze proto vnímat jako pokus o harmonizaci zdánlivě protichůdných konceptů božské imanence a transcendence. Taková kosmologická reflexe v raném rabínském období byla také doprovázena paralelním zájmem o interpretaci Ezechielova vidění božského vozu (merkavy) v první kapitole knihy Ezechiel.

Cílem rabínských učenců bylo nastoupit na merkavu, aby byli schopni pochopit nebeská tajemství skrytá v biblickém textu. Prostřednictvím takového studia tito dychtiví zasvěcenci věřili, že se mohou osvobodit z pout tělesné existence a vstoupit do ráje - jako studenti merkavy tito mudrci věřili, že mohou dosáhnout nejvyššího stupně duchovního vhledu. Nešlo jim pouze o akademické studium, ale o přímou cestu do nebe.

Výsledkem těchto ambicí byly mystické zážitky o výstupech do takzvaných Nebeských síní.

Ve středověku se židovští osadníci v Porýní, známí jako Chasidej Aškenaz, ponořovali do Knihy stvoření a hledali v ní osvícení. Zabývali se studiem Božích jmen (ano, nebylo jen jedno) a také mystických významů písmen. Na základě toho tvořili různá zaříkávání, která měla sloužit jako ochrana před zlými duchy. Zatímco kabalisté v jižní Francii spekulovali o podstatě Boha, duše, zla a zbožnosti.

Nezaháleli také židovští učenci ve Španělsku. Abraham ben Samuel Abulafia složil meditativní texty na téma prorockých technik. Jeho styl zřejmě využil i židovský astrolog Nostradamus, vlastním jménem Michel de Nostredame. Jednalo se o to, jak kombinovat písmena hebrejské abecedy za účelem předpovídání budoucnosti.

Duchovním odpadnutím je předstírání zdání mystiky a vyššího záměru záměrným zbožšťováním vlastní chamtivosti v souvislosti s penězi, ergo snahou získat na své konto co nejvíce čísel. Takhle ovšem duchovní svět nefunguje. Nelze jej redukovat na pouhá numera na bankovním účtu. Má to velmi špatné zpětné efekty. Jedním z nich jsou podle ortodoxních učenců četné katastrofy, které tento vyvolený národ provází.

Nakonec ve třináctém století Mojžíš ben Šem Tov de León v Guadalajaře sestavil hlavní mystické dílo španělského židovstva, Zohar. Zohar je napsán v aramejštině jako podtrhnutí záhadnosti tohoto již téměř ztraceného jazyka. V prvním století jim však běžné mluvili Židé v Judeji a samotný Ježíš Kristus.

V návaznosti na předchozí teorie stvoření Zohar zobrazoval Nekonečno jako Ejn Sof, absolutní dokonalost zbavenou plurality.

Z tohoto zdroje vycházelo deset sefirot: (1) Nejvyšší Koruna; (2) Moudrost; (3) Inteligence; (4) Velikost; (5) Moc; (6) Krása; (7) Vytrvalost; (8) Vznešenost; (9) Základ; (10) Království. Ve svém souhrnu byly tyto sefirot reprezentovány jako kosmické triády, v podobě člověka a jako deset soustředných kruhů. Podle kabalistů jsou sefiry dynamicky strukturované - božská energie proudí ze svého zdroje a odděluje se do jednotlivých kanálů, které se znovu spojují v nejnižší sefiře.

V kabalistickém myšlení představovala existence zla ústřední problém. Podle jedné tradice zlo nemá objektivní realitu. Jiná interpretace zobrazovala sefiru Moci jako atribut, ‚jehož jméno je zlo‘. V návaznosti na tento názor Zohar postuloval existenci Sitra Achra, protisystému deseti sefir představujících démonickou říši. Pro kabalisty jsou zlé síly v neustálém boji se silami svatosti. Zlo bylo dále chápáno jako kůra stromu emanace - skořápka, ve které jsou uzavřeny nižší dimenze existujících věcí.

Pro mystiky měla představa skrytého Boha, který uskutečňuje stvoření, zásadní důsledky pro jejich chápání člověka. Kabalisté věřili, že každý člověk je mikrokosmem odrážejícím podstatu kosmu; protože se v něm odrážejí sefiry, je schopen působit jako zdokonalující činitel. V Zoharu je lidské jednání chápáno jako něco, co má hluboký vliv na vyšší světy: mystické činy tikun (kosmické opravy) udržují svět, aktivují přírodu a způsobují spojení desáté a šesté sefiry. Takového tikun (náprava) se dosahuje dodržováním micvot (židovské náboženské příkazy a zákazy). Nejvyšší dosažitelnou hodností duše je mystické přilnutí k Bohu (devekut): to je cíl mystické cesty.

Zásadním zdrojem pozdní židovské mystiky jsou nepochybně starozákonní zprávy o setkávání člověka s Bohem. Tyto mají univerzální charakter a nedají se redukovat na zobecnělou empirickou zkušenost judaistických učenců. Zasvěcenci se dotýkali mystéria tremendum et fascinans v každém údobí, místě a vždy podle sobě zvoleného způsobu. Judaističtí učenci pozdní tradice si zvolili pouť studiem hebrejské abecedy a použili helénisticko-babylonsko matematickou metodou přisuzování hlubšího významu číslům. Zatímco výjimeční jedinci jako byl prorok Elijáš a vizionář Ezekiel se rozhodli jít cestou vyšší imaginace, vnuknutí, prorockého pragmatismu a přímého setkávání s Bohem.

Vysvětlivky:

Mysterium tremendum et fascinans je latinský obrat, který vytvořil německý teolog Rudolf Otto ve své knize Posvátno (Das Heilige, 1917) pro popis esence náboženské zkušenosti.

Zdroje:

Oliver Leaman. Jewish Thought. 2006. Routledge.

Gershom Gerhard Scholem. Zohar: The Book of Splendor: Basic Readings from the Kabbalah. 1995. Schocken.

Gershom Gerhard Scholem.. Major Trends in Jewish Mysticism. 1995. Schocken.