Článek
Rituály, rutina, důlek, tak tím otravují většinoví čeští psychologové mysl svých klientů. Najděte si svůj rytmus, důlek a tam si gecněte a seďte tam až do konce světa. Máte pocit, že tohle je život? Ne, takhle vypadá vězení. Vězení zvyků a stále stejné šedivé nudy a monotónnosti.
Ano, může být užitečné čas od času si zajet nějaké kolečko, když se vám to hodí. Ale udělat ze sebe zvykové zvíře, to se vám nevyplatí. Lidé, kteří vždy vstávají stejně, vždy stejně chodí spát, vždy ve stejnou hodinu jedí, jsou jako osiny v zadku. Když jim totiž narušíte tohle mechanické kolečko, kde se pohybují jako křeček v pokusné laboratoři, tak se naštvou. A hodně. Rozladí se a je po náladě. No chtěli byste se dostat do kůže takového protivy, který má život složený jen z mechanických koleček? Copak má ze života? Může se dočkat nějakého zázraku, něčeho nového? Tak tímhle přístupem ne, všechno inspirativní totiž zazdí. Povaha inspirace a čerstvého závanu větru totiž spočívá v tom, že se vychyluje ze stereotypu.
Líbil by se vám film, kde by probíhal děj stylem smyčky? Vše by se po pěti minutách opakovalo stále znovu a znovu…? Češi přinesli do kinematografie nový filmový styl. Nazvali ho kinoautomat. Diváci mohli hlasovat o tom, jak bude vypadat další děj. Tato schématičnost se využila třeba v televizním seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka. Diváci z celé republiky byli vyzýváni k hlasování tím, že zapínali a vypínali světla a spotřebiče, na znamení toho, jestli má představitel hlavní role říct to či ono. Když udělal, co diváci chtěli, hlavní děj se ve skutečnosti vůbec nezměnil. Jen se pustil jeden z již nachystaných scénářů. A daná volba následný děj vůbec neovlivnila. Tomu se říká zdánlivá flexibilita, je to pouze chabá náhrážka inspirace. Někteří lidé ale opravdu věří, že si díky svému automatickému kolečku zajistí, že bude jejich život vypadat od začátku až do konce stejně. A proto jsou naštvaní na každého, kdo nezapadne do jejich představ o tom, jak má vypadat, jednat a mluvit.
Takoví lidé žijí opravdu smutný život, problém je, že nežijí na vzdáleném ostrově, ale mezi ostatními lidmi. Jejich mechanický pohled na život se pak šíří do jejich okolí jako virus. A jsme zpět k těm českým psychologům, ti za cenu toho, aby měli od lidí a jejich potřeb pokoj, jen odhazují problém od sebe dál a zvětšují ho. Tím, že jim bulíkují, jak je krásné vést stereotypní život, kde se pořád dokola opakuje to stejné. A podobně jako v seriálu o kuchaři Svatoplukovi nabízejí svým klientům jen takové ty vějičky, jako zajděte si někdy na večeři nebo na kulturu, ale hlavně svůj život musíte vést ve své bublině, na víc nemáte, ještě by vás to rozrušilo a co pak s vámi.
Je pravda, že lidí, kteří mají odvahu vystoupit ze zajetých kolejí sami, není moc, ale vytvářet společnost, která je postavena na tom, že od kolébky až do hrobu mají lidé určená přesně daná povolání, typy aktivit a charakteristiku jejich sociálního hnízda, je patologické. Dostává to mozek do stavu, kdy se odnaučuje používat principy učení a přizpůsobování se novému a je ohrožen degenerací. Však to znáte, co se nepoužívá, hyne, a pokud vypínáte základní mentální dovednosti, mezi něž patří schopnost se přizpůsobit novým situacím, dá se to přirovnat k tomu, jako kdybyste se vůbec nechtěli hýbat a sportovat a chodili maximálně tak jenom po bytě. Jak asi dopadnete, si můžete doplnit sami.
Pokud takhle žijete, tak to alespoň nevnucujte druhým, pochybuji, že jste spokojeni, spíše svou frustraci poté máte potřebu přenést na druhé, na ty, kteří s vámi nechtějí sdílet váš stereotypní způsob života a nepřejí si jím být limitováni pro váš komfort na svůj účet. Lidé, pro které je jejich stereotypní kolečko vším, nesnášejí jeho sebemenší narušování a stojí na vrcholu jejich hodnotového žebříčku, mohou mít za přátele leda jiné takové lidi, jejichž životní kolečko do toho jejich v nějaké monotónní části přesně zapadá. Všichni ostatní jsou pro ně rušivým elementem a takto si mnoho přátel ani štěstí v životě nenadělají. Jsou pak odkázáni zase na svá kolečka a točí se v bludném kruhu, ze kterého mohou vystoupit jedině oni sami.
Autor je psycholog
