Článek
HR. Víte, co ten termín znamená? Kdo by netušil, najděte si anglicko-český slovník. Jako by lidem nestačily zdroje minerální, přírodní, ještě musí mít zdroje lidské. No ale když posíláte své CV - prosím životopis, tak to zní jinak, když vám odpoví ejčáristka, než prostá firemní účetní nebo sekretářka, která do doby, než se začalo používat označení HR manažerka, četla životopisy, a přitom je to pořád ta stejná ženská! Většinou neví ani zbla o tom, jací lidé jsou, ani o tom, jak takové CV číst a už vůbec ne to, co firma opravdu potřebuje.
A tak je to i se vším ostatním. Soudruzi ze Západu vždy pochytili nějakou fragmentární věc na Východě, kde byla považována za něco zcela přirozeného, a zdatně ji přebalili a dali na ni svou cenovku. Samozřejmě s desetkrát vyšší cenou. Třeba takový manažer štěstí. S tím začali Amíci a chytli se toho Skandinávci, jedni z nejnešťastnějších lidí na světě. Ostatně, když máte půl rok tmu a žádnou vodku k ruce, jakpak byste mohli být štastní, že. Jeden americký manažer přišel na to, že uklízečky jsou základ dobrého pocitu zákazníků, a pochválil je, a tak vznikl koncept manažera štěstí. No, kdyby věděl, jak tady byly uklízečky šťastné i bez jeho přičinění! Vzpomínáte na ten film Zítra to roztočíme, drahoušku…! ? Tady měly uklízečky až do chvíle, než přišel kapitalismus, nejen pocit štěstí, ale i obrovské důležitosti! Očividně byl Východ před Západem napřed, než ho Západ Východem převálcoval.
Jaký má asi člověk pocit, když ho druhý považuje za zdroj? Je to normální, když se ucházíte o práci, představovat se HR manažerce? Manažerce vašich zdrojů? Copak ona o vašich zdrojích asi ví? Zpravidla prd. Situace se komplikuje, když přichází pojmy jako agility. Agilní člověk byl donedávna považován za řitilezce. Nic pozitivního, nic moc. Spíše někdo, koho se straníte, pokud máte trochu lidské důstojnosti a všech pět pohromadě. Západ přišel s obrovskou inovací, chce po každém, aby byl agilní vtěrkou. Ale to už tady na Východě dávno bylo, to není žádná inovace, to je ponohavicovsku, opráším tuhle židlu a dám ji stranou a za rok ji vrátím přebudovanou!
Emoční inteligence neboli EQ, to je další kategorie sama pro sebe. My na Východě jsme tu vždy měli, a to i za komunistů, soudruhy, kteří přišli a řekli, hele, vole, jak si to teda myslel? Měli jsme tu lidský kontakt, sociální chování a interpersonální vztahy. Dokonce se tu věci občas zařídily jen tak, nebyla k tomu nutná korupce, zato rozhodně nechyběla dobrá vůle. Dnes interpersonální vztahy a lidský kontakt nemáme, dnes máme sociální sítě se svou naprostou asocialitou a emoční inteligenci dle amerických příruček a tabulek. Díky, soudruzi ze Západu. Bez vás bychom to nezvládli.
To není všechno, manažeři se pyšní takovými majstrštyky jako SCRUM a SIGMA. Už se nikdo neobtěžuje říct vám, co po vás vlastně chce. Stačí napsat jedno slovo a máte jasno. Máte SIGMA certifikát? Stačí. Myslet vám to nemusí. Je to garance, že víte, jak se dělá inovace, jak se drží huba a krok. To je pro firmy inovace no a podle toho vypadají. Čas od času se v médiích objeví lamentace nějakého korporátníka, rozumějte člověka pracujícího dříve v korporátu, a o jeho vyhořelém životě, jak sbalil prachy, tučný balíček, který dostal od firmy, kde vyhořel či vyhořela, to není jasné, a žije někde na venkově s kozičkami a psíky. Co to vlastně je být takový manažer v korporátu? Zní to vznešeně, ale termín globální společnost či korporát je synonymum pro takové ty podniky, co jsme tu měli za komančů. Prostě sedíte na určeném místě a vyplňujete reporty, tabulky, dříve to byly nesmyslné schůze a plácání do větru. Vaše kvalifikace pro takové důležité místo je předem daná, musíte umět držet hubu a krok. Ostatně jakou inovaci byste čekali od firmy, která sto let prodává prací prášek nebo limonádu? Ani změnit barvu té koly nemůžou, zákazníci by ji po 100 letech nepoznali, a to by byl průšvih.
Lidé si prostě nedají pokoj, kdyby byli opravdu sociálně citliví, rozhodně by si na vizitku HR nedávali. Na druhou stranu to docela sedí, HR-istky přehazují životopisy jako hnůj a podle toho se taky ke kandidátům chovají. Pokud se tváříte jako zdroj všeho, co firma potřebuje, máte práci jistou. Pokud naznačíte, že byste taky od firmy něco potřebovali, zdroj náhle nejste a tím vaše šance na perspektivní spolupráci padá. Nuže to je ale svět. Pak se nedivte, že chodit do práce je pro řadu jinak pracovitých a aktivních lidí prostě jen mimořádná pruda.
Samozřejmě pak je tu kategorie lidí, zvláště žen, které milují čísla, taková účetní je dnes v kurzu. Co je zajímavého na takové účetní či ekonomovi? Většinou nic, prostě ráda počítá. Podobně jako na firmách, které vyrábí auta a hlásí se jako motor ekonomiky. Máte pocit, že takové firmy a ti, kteří je chválí jako páteř společnosti, jsou něčím zajímaví a umí si dát věci dohromady? Rozhodně počítat neumějí. Denně se vyrobí tolik nových aut, že většinou končí na odstavných parkovištích a nikdo je ani nepotřebuje. Zatímco firmy hlásí, že musí půl roku čekat na nové auto, no je to normální? Kdo tady umí aspoň počítat do deseti. Ukažte mi někoho takového, a kdo umí hodnotit a ocenit lidi toho už ani nehledám.
Ale už rozhodně nikdy nechci slyšet tu zlověstnou větu: „Dáme vám vědět, jakmile posoudíme, jak se na pozici hodíte.“
Od každé HRistky na tisícikrát stejně.
