13 tisíc otroků dřelo za trochu chleba na Hitlerově podzemním městě. Přes 5 000 jich tam našlo smrt

V masivu Sovích hor na pomezí dnešního Polska se nacisté na sklonku války pokusili vybudovat ohromné podzemní komplexy chodeb a sálů. Projekt s kódovým označením Riese (česky „Obr“) zaměstnal tisíce vězňů a nuceně nasazených v nelidských podmínkách a dodnes zůstává opředen tajemstvím.

Byl snad určen pro ukrytou výrobu „zázračných zbraní“, nové velitelské centrum nebo dokonce Hitlerovo útočiště?

Na konci léta 1943 vydal Adolf Hitler osobní rozkaz k výstavbě tajného podzemního komplexu v odlehlé oblasti Dolního Slezska. Spojenecké nálety na německá průmyslová centra (jako byl Peenemünde) a neúspěchy na východní frontě přesvědčily nacistické vedení, že je třeba přenést zbrojní výrobu i velitelství do relativního bezpečí podzemí.

Hornatá a řídce osídlená oblast Sudet byla pro takový plán ideální. V masivu Sovích hor (německy Eulengebirge) a pod nedalekým zámkem Książ tak začal vznikat jeden z nejmegalomanštějších stavebních projektů Třetí říše.

Krycí jméno projektu Riese – v překladu „Obr“ – nebylo zvoleno náhodně. Plán počítal se sedmi propojenými podzemními areály vyhloubenými ve skalách. Do podzemních prostor se mělo vejít až 20 tisíc lidí, pro které by byl zajištěn komfort života pod zemí: ventilace, zásoby potravin, nádrže s pitnou vodou.

Podle dochovaných indicií měl Riese sloužit jako úkryt pro nejdůležitější zbrojní programy a elitu nacistického vedení. Zámek Książ (přejmenovaný Němci na Fürstenstein), zabavený roku 1941 šlechtickému rodu Hochbergů, byl určen k přestavbě na rezidenci samotného Hitlera. Pod zámeckým kopcem se razily patrové tunely propojené výtahem – právě sem se údajně mělo přesunout nové hlavní stanoviště „Vůdce“.

Stavební práce odstartovaly nejspíše na podzim 1943. Řízením projektu byl pověřen speciálně zřízený podnik Slezská průmyslová společnost (Schlesische Industriegemeinschaft AG) ve spolupráci s Organizací Todt. Do odlehlých údolí Sovích hor se začali sjíždět němečtí technici, geologové a také první skupiny dělníků a zajatců.

V přísném utajení vznikala síť nových cest, železničních odboček a mostů, která měla spojit budoucí štolové areály s okolní infrastrukturou. Lesy ustupovaly kácení a v horských úbočích se objevily vchody do šachet hloubených výbušninami. Už první zkušenosti ovšem ukázaly, že projekt „Obr“ nebude žádná rychlá ani snadná akce – tvrdá rulová skála Sovích hor kladla stavitelům odpor.

Ražba tunelů postupovala pomaleji, než se plánovalo, byť pevná skála měla tu výhodu, že umožňovala budování rozlehlých podzemních sálů o výšce až 12 metrů. Do srpna 1944 se stihlo vyhloubit zhruba 9 kilometrů podzemních chodeb o celkové ploše 25 000 m². Většina z nich však zůstala jen jako drsně vylámané tunely; pouze asi 11 % až 15 % prostor bylo vyztuženo betonovými či ocelovými konstrukcemi. Obr se zrodil, ale do svého zamýšleného dokončení měl daleko.

Nedaleko vsi Osówka duní výbuch a země se chvěje. Je rok 1944 a hluboko uvnitř horského masivu se siluety vyzáblých dělníků dávají opět do pohybu. V dusivém prachu právě odstřelené skály se ozývají kašlající hlasy. Desítky vězňů ozářených slabým světlem žárovek znovu berou krumpáče a lopaty a vrhají se do oblaku štiplavého kouře.

Jejich úkolem je odklidit sutiny a pokračovat v ručním hloubení tunelu. Vlhký chlad proniká až do kostí – v podzemí Sovích hor se teplota trvale drží jen okolo 5 °C. Vězni jsou oblečeni chatrně a mnozí nemají ani pořádné boty. Pracují ve dvanáctihodinových směnách, někdy i déle, dokud úplně neodpadnou vyčerpáním. Tak vypadala každodenní realita na stavbě projektu Riese.

Zpočátku Němci nasadili na práce civilní odborníky – zkušené střelmisty, horníky a techniky, včetně specialistů dovezených z okupovaných zemí (v archivech jsou zmíněni i Češi). Hrubé prorážení skal zajistily tyto týmy, ale hned jak vznikl základ tunelů, nastoupila na jaře 1944 pracovní síla z koncentračních táborů.

V dubnu 1944 bylo rozhodnuto nasadit na Riese vězně z KL Gross-Rosen. V okolí vyrostla soustava třinácti pracovních táborů, označovaných souhrnně jako Arbeitslager Riese, podléhajících přímo Gross-Rosenu. Do léta 1944 tak byly v okolních vesnicích zřízeny tábory s krycími názvy jako Wüstewaltersdorf (v obci Walim), Säuferwasser (Osówka), Faulbrück, Lärche, Falkenberg aj., v nichž bylo internováno tisíce nových otroků pro podzemní stavbu.

Většina z nich byli Židé převezení z Osvětimi; první transport 26. dubna 1944 tvořili řečtí Židé z Soluně. Podmínkou bylo, aby šlo o mladé a fyzicky zdatné muže – nacisté cynicky sázeli na to, že silní jedinci déle vydrží nelidskou dřinu.

Denní režim v táborech Riese se podobal peklu. Vězni vstávali za tmy a po skromné snídani nastupovali na pochod do štol. Pracovalo se pod dohledem dozorů SS i civilních předáků, kteří neváhali bít a týrat pomalejší dělníky. Technika byla nedostatečná – těžké pneumatické vrtáky či důlní vozíky se používaly jen omezeně, a tak vězni tlačili koleje s vytěženým kamením vlastní silou. Ve vlhkých a špatně větraných chodbách se držel dým z odstřelů a výpary z výbušnin. Zranění při závalech a nehodách byly na denním pořádku a mnohdy končily smrtí.

„Průměrná doba přežití tu činila pouze čtyři měsíce,“ zaznívá v dnešních prohlídkách podzemí Osówky. Přímé mučení vězňů sice není doloženo, ale trýznili je hlad a nelidské zacházení. Každý den museli v dlouhých směnách pracovat za minimální přísun kalorií – za celý den dostali jen několik krajíčků tvrdého chleba, trochu řídké polévky z řepných listů či brukve a hrnek hořké kávové náhražky. Touto „stravou“ měli vykonávat těžkou fyzickou práci v mrazu a blátě.

Úmrtnost mezi dělníky Riese byla extrémně vysoká. Z dostupných archivů vyplývá, že na projektu bylo nasazeno minimálně 13 000 vězňů, z nichž jmenovitě známe 8 995. Většina byli Židé – asi 70 % maďarští, dále polští, řečtí, čeští, nizozemští či němečtí. Mnozí nepřežili ani pár měsíců: umírali na vyčerpání, nemoci, podvýživu či následky bití.

Dvakrát propukla v táborech epidemie skvrnitého tyfu – poprvé v zimě 1943/44 a znovu koncem roku 1944 – což práci načas ochromilo. Odhaduje se, že přímo v komplexu Riese zahynulo kolem 4 800 až 5 000 lidí. Další tisíce vězňů byly v kritickém stavu odesílány zpět do Osvětimi na smrt – dokumenty hovoří o nejméně 857 takových deportacích.

Kdo se pokusil o útěk a byl dopaden, toho čekala exemplární poprava: zaznamenáno je nejméně 14 takových případů. Otrocká práce v nitru hor tak pohlcovala lidské životy bez slitování. Těla zemřelých nechávali dozorci zpočátku pálit v krematoriích mimo oblast, a ke konci války je házeli i do masových hrobů ukrytých v lesích poblíž štol.

Navzdory všemu úsilí a obětem zůstával projekt Riese z větší části ve fázi rozestavby. Vylámané podzemní prostory sice již měly obří rozměry – v Osówce například vznikl sál dlouhý 50 metrů, přezdívaný „Kasino“ – ale většina stěn byla stále jen hrubá skála bez finálních úprav. Do plánovaného podzemního města, které mělo být chloubou Třetí říše, však začal pronikat neodvratný stín blížící se porážky.

Na začátku roku 1945 se fronta přiblížila i k dosud poklidným Sovím horám. Zlověstné hřmění děl Rudé armády bylo slyšet stále jasněji. Nacisté museli čelit realitě – gigantický komplex Riese nestihnou dokončit a hrozí, že padne neúplný do rukou nepřítele. Koncem ledna 1945 proto dostali strážci tábora rozkaz připravit evakuaci veškerého personálu a „materiálu“. Začal chaotický úprk, který pro vyčerpané vězně představoval poslední dějství jejich utrpení.

Dne 16. února 1945 vyvedli příslušníci SS z tábora Wolfsberg (krycí jméno pro podzemní komplex Włodarz) zástup asi 700 zbývajících chodících vězňů. Venku ležel sníh a třeskutý mráz bodal do vyhublých těl skrz tenké hadry. Kdo nemohl chodit, toho SS nechali na místě svému osudu – vážně nemocní byli soustředěni v táborových „nemocnicích“ Tannhausen a Dörnhau, kde měli čekat na případné osvobození.

Kolony těch, kteří ještě měli sílu, byly nahnány na pochod směrem na západ, vstříc hlubokému vnitrozemí Třetí říše. Stráže hnaly zástupy vysílených mužů po namrzlých silnicích od jednoho nádraží k druhému. Mnoho vězňů cestu nepřežilo – jen během této evakuace jich podle dochovaných záznamů zahynulo nejméně 256.

Ti šťastnější se dostali po několika dnech do transportů směřujících do koncentračních táborů Bergen-Belsen, Mauthausen či Flossenbürg. Sedmnáctiletý polský Žid Irving Stal, který pracoval v podzemí Riese od podzimu 1944, takto doputoval až do Bergen-Belsenu – zubožený, ale živý. Tam se na jaře 1945 dočkal osvobození, na rozdíl od mnoha spoluvězňů, kteří po cestě padli vyčerpáním nebo byli zastřeleni.

Projekt Riese tak doslova umíral spolu se svými otroky. Na povrchu se německé jednotky snažily zahladit stopy – ve spěchu ničily dokumentaci a možná i samotné tunely. Podle některých svědectví se pokusily vchody do štol vyhodit do povětří, případně je zamaskovat zátarasy a závaly. Jisté je, že když v květnu 1945 dorazily do oblasti první jednotky Rudé armády, našly jen opuštěné tábory a nedokončené podzemí zlověstně zívající prázdnotou.

S koncem války však příběh Riese neskončil, ba naopak. Trosky nedokončeného komplexu se staly živnou půdou pro desítky pověstí, spekulací a dohadů. Když do Sudet přišli po roce 1945 noví polští osídlenci, čekalo je zvláštní dědictví: opuštěné německé vesnice a v lesích zahalených mlhou také záhadné vchody do podzemí.

Místní lidé se zpočátku „sovím“ horám vyhýbali – po tragédiích války budily neznámé štoly spíš hrůzu. Zvědavost mladších dobrodruhů však časem zvítězila a někteří se odvážili prozkoumávat temné chodby s bateriovou lampou v ruce. Doufali, že uvnitř najdou ukryté poklady nebo tajné nacistické laboratoře, ale jejich pátrání bylo marné.

Co šlo odvézt, odvezla už krátce po válce Rudá armáda – demontovala zařízení, stroje a všechen použitelný materiál. Zbytek rozkradli místní obyvatelé, kteří v poválečné nouzi zužitkovali například kolejnice z podzemních drah či dřevo z výztuží chodeb. Po někdejším tajném projektu zbyly jen prázdné holé štoly a mnoho nezodpovězených otázek.

V příštích dekádách se komplex Riese proměnil v legendu, která dráždila fantazii nadšenců, historiků i hledačů pokladů. Chybějící dokumentace (nacisté většinu spisů spálili) dala prostor různým teoriím o skutečném účelu podzemí. Jedna z populárních domněnek tvrdí, že šlo o tajné podzemní továrny – mohly se tu montovat například proudové motory pro stíhačky Me 262 nebo kompletovat rakety V-1 a V-2.

Jiní badatelé spekulují o vývojových laboratořích pro chemické a biologické zbraně, případně dokonce o pracovišti jaderného výzkumu, kde Němci experimentovali s uranem a těžkou vodou ve snaze zkonstruovat atomovou bombu. Tyto odvážné hypotézy podporuje fakt, že se v okolí Riese ke konci války pohybovalo několik předních německých fyziků a chemiků – přímé písemné důkazy však neexistují, vše bylo zničeno a svědectví jsou kusá.

Další teorie vidí v Riese obří trezor Třetí říše, kam prý nacisté na sklonku války sváželi uloupené zlato, šperky a umělecké sbírky z celé Evropy. Několik svědků údajně potvrdilo, že do Sovích hor mířily kolony nákladních aut plných zabaveného židovského majetku.

Není divu, že se od 60. let objevují úporné dohady o dosud neobjevených komorách v podzemí, kde by mohlo ležet zlato či skryté archivní materiály. Legendy dokonce naznačují, že Němci vybudovali ve štolách Riese ukrytý vlak naložený zlatem či že se tu ztratily bedny s proslulým Jantarovým pokojem z carského Ruska.

Asi největší pozornost vyvolala pověst o takzvaném nacistickém zlatém vlaku. Podle lokálních vyprávění projel počátkem roku 1945 krajem obrněný vlak s kořistí z Breslau (dnešní Vratislavi) a zmizel někde v okolí Walbrzychu, možná přímo v útrobách tunelů Riese. Desítky let šlo jen o fantazii hledačů pokladů, než v létě 2015 dva amatérští badatelé (Polák a Němec) oznámili, že objevili ukrytý vlak plný zlata a požadovali od polských úřadů podíl za nálezné.

Jejich sebevědomé tvrzení rozpoutalo mezinárodní senzaci – do Walbrzychu se sjeli novináři a dobrodruzi z celého světa. Polské úřady musely uzavřít okolí a nasadit hlídky, aby zamezily nájezdům nedočkavých „zlatokopů“ v okolních tunelech. Historici sice upozorňovali, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by takový vlak kdy vyjel (natož aby byl schovaný v Riese), přesto byly podniknuty sondážní vrty a georadary prozkoumaly vytipované místo poblíž staré trati. Výsledek? Žádný vlak se nenašel – legendární poklad zůstal mýtem.

Po dlouhá desetiletí po válce zůstávaly tunely Riese opuštěné, zaplavené vodou a hrozilo jim zřícení. Teprve v 90. letech 20. století se polské úřady a nadšenci pustili do systematického zmapování a zabezpečení těchto prostor. Postupně byly největší komplexy vyčištěny a zpřístupněny veřejnosti. Dnes se podzemní města Riese stala turistickou atrakcí, ale zároveň i pietním místem, které připomíná utrpení tisíců obětí nucených prací.

Návštěvníci mohou s helmou na hlavě projít několik stovek metrů chodeb v komplexech Walim-Rzeczka, Włodarz či Osówka, nahlédnout do rozlehlých sálů a vidět na vlastní oči chmurnou „architekturu“ podzemní říše. Prohlídky zpravidla vedou zkušení průvodci, kteří zasazují technické detaily výstavby do kontextu lidských osudů.

Ve štole v Rzeczce jsou k vidění makety nacistických raket V-1 a V-2 v životní velikosti nebo multimediální expozice o průběhu stavby. Návštěvníci však nejsou šetřeni ani drsnými fakty o tom, jakou daň si projekt vybral na životech: připomínají to dochované fotografie vyhladovělých vězňů, dobové lopaty a krumpáče nalezené v tunelech či symbolické figuríny pracujících trestanců v životní velikosti

Podzemní labyrint v Sovích horách tak dnes slouží jako memento – připomínka bezmezné a zvrácené ambice nacistického Německa, které neváhalo obětovat tisíce lidských životů v honbě za chimérou absolutní moci. Zároveň ale fascinuje jako technický fenomén: i nedokončený komplex dodnes ohromuje rozsahem podzemních prostor a vyvolává otázku, čeho by býval Hitler dosáhl, kdyby měl více času.

https://en.wikipedia.org/wiki/Project_Riese

https://www.latimes.com/world/europe/la-fg-poland-nazi-gold-train-20150826-story.html

https://zoom.iprima.cz/valky/tajemna-osowka-misto-kde-mela-vzniknout-nacisticka-atomova-puma

https://www.novinky.cz/clanek/cestovani-v-chodbach-tajneho-hitlerova-mesta-40303150

https://en.gross-rosen.eu/historia-kl-gross-rosen/historia-al-riese/