Článek
Březen 1994, Mexiko. Vyprahlé okolí města Durango se proměnilo v kulisu westernové komedie Wagons East!. John Candy tu tráví několikátý týden natáčení a podle kolegů se těší, že si po dokončení filmu dopřeje delší odpočinek. Na ten ale už nedošlo – v noci z 3. na 4. března 1994 Candy ve svém ubytování poblíž Duranga zemřel. Příčinou byl masivní srdeční infarkt. Bylo mu pouhých 43 let.
Laik by v tom mohl vidět krutý paradox. Komedie Kokosy na sněhu, uvedená pouhých pět měsíců před Candyho smrtí, se točí kolem trenéra dostávajícího druhou šanci po profesním pádu. Candyho vlastní kariéra tou dobou druhý dech skutečně potřebovala – a Kokosy na sněhu se nakonec staly jeho posledním velkým triumfem.
Z Toronta do Hollywoodu
John Candy pocházel z Kanady a k herectví se dostal přes improvizační divadlo. Vyrůstal v Torontu, kde začínal už v roce 1972 ve skupině The Second City. Zanedlouho se objevil v televizním skečovém pořadu SCTV, který odstartoval kariéru celé generace kanadských komiků.
Candyho bezprostřední humor a talent brzy pronikly i do filmu – v roce 1980 si zahrál menší roli v hudební komedii Bratři Bluesovi po boku Johna Belushiho a Dana Aykroyda. O několik let později už patřil k nejobsazovanějším komikům v Hollywoodu.
V 80. letech vytvořil John Candy řadu postav, které si získaly srdce publika. Jeho vysoká, mohutná postava a chlapecký obličej předurčovaly Candyho pro role komických dobráků. Dokázal ale zahrát i dojemné momenty – třeba v road movie komedii Letadla, vlaky a automobily (1987) dojal diváky jako upovídaný, osamělý obchodní cestující, který se cestou domů nečekaně spřátelí s mrzoutským spolucestujícím v podání Steva Martina.
V rodinné komedii Strýček Buck (1989) se proměnil v potrhlého strýčka, jenž se s notnou dávkou humoru stará o své malé synovce a neteř. A byť šlo jen o drobnou roli, mnoho diváků si Candyho pamatuje také jako bodrého muzikanta z filmu Sám doma (1990) – postavu, která mamince hlavního hrdiny ochotně pomůže dostat se o Vánocích zpět za synem.
Candy se nevyhýbal ani bláznivé parodii. Ve sci-fi komedii Spaceballs (1987) vystupoval s chlupatýma ušima jako mimozemský mazel Barf – napůl člověk, napůl pes – a stvořil tak jednu z komických figur, které zlidověly mezi fanoušky. Během druhé poloviny 80. let Candyho tvář zdomácněla na obálkách videokazet a v televizních programech.
Jeho jméno slibovalo nenáročnou podívanou plnou laskavého humoru a mezi kolegy měl pověst jednoho z nejmilejších a nejskromnějších lidí v branži.
Váha, nejistota a tlak Hollywoodu
Navzdory úspěchům Candy v soukromí sváděl své vlastní boje. Od mládí zápasil s obezitou – při téměř 190 cm vážil v některých obdobích přes 135 kilogramů, podle pozdějších zdrojů až kolem 170 kilogramů. Před natáčením filmu Letadla, vlaky a automobily dokonce během pár měsíců výrazně zhubl, jenže brzy poté váhu opět nabral.
Dobře také věděl, že má rodinné trauma: jeho otec zemřel na infarkt, když bylo Johnovi pouhých pět let. Sám Candy nebyl zrovna vzorem životosprávy. Kouřil přes krabičku cigaret denně a pracovní tempo filmové hvězdy s četnými cestami a stresem mu na zdraví nepřidalo.
K fyzickým obtížím se přidávaly psychické tlaky. Kolegové později vzpomínali, že ačkoliv se Candy navenek stále usmíval, v nitru ho sžírala nejistota. Obával se, jak dlouho si ještě udrží přízeň publika – zvlášť když na přelomu 80. a 90. let přišlo několik méně úspěšných filmů.
Komediální vkus diváků se měnil a robustní dobrák začínal být na okraji trendů. Možná i proto se Candy poohlížel i po jiných aktivitách. V roce 1991 si splnil klukovský sen a stal se spolumajitelem torontského klubu kanadského fotbalu Toronto Argonauts v soutěži CFL. Hned v první sezóně nové éry slavil jeho tým Argonauts vítězství ve finále Grey-Candy Cupu tím ale zároveň naplnil i část svých ambicí mimo herecké plátno.
Začátkem 90. let neměl John Candy na kontě tak výrazné hity jako v dekádě předchozí. V roce 1993 však dostal příležitost, která mu přesně sedla. Studio Disney připravovalo komedii inspirovanou skutečným příběhem jamajských bobistů na zimní olympiádě 1988 a pro roli trenéra Irvina „Irva“ Blitzera hledalo charismatického komika středního věku.
Candy neváhal. Ve filmu Kokosy na sněhu ztvárnil postavu trenéra Irvinga – bývalého šampiona, kterého v minulosti potrestali za podvod a který se nyní snaží napravit svou pověst tím, že pomůže sestavit netradiční jamajský tým pro zimní olympiádu.
Pro Candyho to byla v jistém smyslu nová poloha. Svého trenéra pojal umírněně, s důrazem na unavenou pokoru muže, který poznal pád. Diváci i kritika tuto polohu přijali s nadšením. Kokosy na sněhu se staly celosvětovým hitem a připomněly, že Candy dokáže publikum rozesmát i dojmout zároveň.
Film vydělal v kinech přes 150 milionů dolarů a dodnes patří k nejoblíbenějším rodinným snímkům 90. let. Pro Candyho znamenal vítanou vzpruhu: po sérii slabších projektů se opět ukázalo, že diváci jeho osobitý humor stále milují.
Krátce po úspěchu Kokosů kývl Candy na další nabídku – tentokrát šlo o westernovou parodii Wagons East!. Komedie o skupině osadníků, kteří se na Divokém západě chtějí vrátit zpět na východ, však zdaleka neměla takové ambice jako předchozí film.
Candy v ní hrál jednu z hlavních rolí, ale scénář ani produkce neslibovaly žádný velký hit. Projekt přijal i z loajality vůči studiu a kolegům, s tím, že po natáčení zvolní tempo. Wagons East! se začal natáčet začátkem roku 1994 v Mexiku – a John Candy tehdy netušil, že půjde o jeho úplně poslední rozpracovanou filmovou roli.
Náhlý konec v Mexiku
Natáčení provázely náročné podmínky, vysoké teploty i nadmořská výška. Candy trpěl únavou a těšil se na plánovaný odpočinek. Ten už ale nestihl. Večer 3. března 1994 se odebral do svého ubytování nedaleko Duranga s tím, že dalšího dne bude pokračovat v práci. Ráno však kolegové zjistili, že nevyužil nastavený budík.
John Candy zemřel během spánku na infarkt myokardu. Zpráva o úmrtí oblíbeného herce obletěla svět hned následující den. Dobové zprávy potvrdily srdeční selhání v souvislosti s dlouhodobými zdravotními riziky a nevylučovaly roli obezity, kouření, stresu i rodinné zátěže.
Pro fanoušky a kolegy to byl přesto šok. Na Candyho pohřbu v Los Angeles se sešla řada známých osobností, včetně mnoha spolupracovníků z někdejší komediální scény. Smuteční řeč pronesl jeho přítel Dan Aykroyd a v novinách po celé Severní Americe vycházely vzpomínky na „dobráckého obra, který rozdával radost“.
Jeho poslední dva filmy vyšly už posmrtně a tvůrci je opatřili dedikací zesnulému kolegovi. Wagons East! měl premiéru několik měsíců po Candyho smrti, ale u kritiky propadl. O rok později uvedená satira Canadian Bacon (1995), v níž si Candy zahrál jednu z hlavních rolí, šerifa Buda Boomera, se tak stala symbolickou tečkou za jeho filmografií.
https://en.wikipedia.org/wiki/John_Candy
https://www.nytimes.com/1994/03/05/obituaries/john-candy-comedic-film-star-is-dead-of-a-heart-attack-at-43.html
https://www.hollywoodreporter.com/movies/movie-features/john-candy-remembered-his-children-939218/
https://www.history.com/this-day-in-history/march-4/john-candy-dies
https://ew.com/article/1994/03/18/john-candy-gone-too-soon/
https://www.secondcity.com/people/john-candy
https://www.argonauts.ca/2021/02/22/sold-birth-mcnall-candy-gretzky-era/
https://www.boxofficemojo.com/release/rl894273025/weekend/
https://www.britannica.com/topic/Toronto-Argonauts
