3 roky unikal gestapu, aby dostal 9 kulek od vlastních lidí. Generála Lužu rozstříleli čeští četníci

2. října 1944 podvečer, v zapadlém hostinci na Vysočině, padl výstřel. Vojtěch Boris Luža – legionář, vlastenec a jeden z vůdců domácího odboje proti nacistům – se skácel zasažen českými kulkami. Osud si krutě pohrál s mužem, který celou okupaci unikal gestapu: nakonec zahynul v přestřelce s horlivými protektorátními četníky. Zemřel jako jediný československý generál druhé světové války se zbraní v ruce.

Vojtěch Luža se narodil roku 1891 v Uherském Brodě, vystudoval reálné gymnázium a pokračoval na technice v Brně. První světová válka jej zastihla jako studenta. Narukoval do rakousko-uherské armády a roku 1915 padl do ruského zajetí. Přidal se k československým legiím v Rusku a statečně bojoval u Zborova i na sibiřské magistrále proti bolševikům.

Pro svou přímočarost získal mezi legionáři přezdívku „Boris Hrozný“. Po návratu do vlasti stoupal v řadách nové československé armády: velel pluku, vyučoval na Válečné škole a v letech 1932–1935 ji dokonce vedl jako její přednosta. Patřil mezi nejrespektovanější prvorepublikové důstojníky a hovořilo se o něm jako o možném budoucím náčelníkovi Hlavního štábu.

Luža byl muž činu a zastánce aktivní obrany. Během mnichovské krize 1938 nehodlal ustupovat bez boje – spolu s dalšími generály naléhal na prezidenta Beneše, aby se bránil i osamoceně. Po přijetí potupné Mnichovské dohody dokonce uvažoval o vojenském převratu proti vládě generála Syrového.

Šok z kapitulace jej hluboce zasáhl, ale nezlomil. Když nacisté v březnu 1939 obsadili okleštěnou republiku, generál Luža se odmítl smířit s novou realitou. Nepřijal nabízenou emigraci – na výzvu přítele, armádního generála Aloise Eliáše, zůstal v protektorátu, protože „důstojníci jeho typu budou na domácí frontě zapotřebí“. Už v roce 1939 se zapojil do odboje, zpočátku neformálně prostřednictvím spřátelených důstojníků a sokolských kruhů.

První velkou odbojovou organizací českých důstojníků byla Obrana národa, ale Luža do ní zpočátku nevstoupil – tušil totiž, že gestapo tuto centralizovanou síť rychle rozbije. Raději volil opatrnější postup. Zapojil se do menší vojenské skupiny s krycím názvem Parsifal a udržoval spojení s generálem Eliášem, který v protektorátní vládě tajně řídil odboj.

Když v září 1941 přijel do Prahy zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich a rozpoutal vlnu teroru, stal se generál Eliáš jednou z prvních obětí. Dne 27. září 1941 byl Eliáš zatčen a varoval Lužu, že on bude další na řadě. Luža nezaváhal: následujícího dne odešel do utajení.

Dne 29. září 1941 nastoupil generál Luža cestu do ilegality – opustil svůj domov, zanechal za sebou vše včetně rodiny a doslova se ztratil v podzemí odboje. Gestapo skutečně dorazilo k Lužovým jen o pár hodin později. Nenašlo ho, a tak zatklo jeho manželku Miladu a syna Radomíra. Ti strávili týdny v samovazbě, než je okupanti propustili pro nedostatek důkazů. Později, roku 1942, se i Milada s Radomírem museli uchýlit do ilegality, protože tlak gestapa neustával.

Následovaly tři roky života ve stínu. Z nejvyššího postavení ve velení armády se Vojtěch Luža proměnil v štvaného podzemního vůdce. Střídal úkryty po celé Moravě – nejdéle pobýval u manželů Jana a Františky Sečových v brněnské čtvrti Bosonohy. Několikrát jen o vlásek unikl zatčení.

Například na jaře 1944 gestapo odhalilo konfidenty v jeho brněnském okolí, a tak se Luža s hostiteli Sečovými musel narychlo skrýt opět na Českomoravské vrchovině. Přesto stále pokračoval v odbojové práci – organizoval spojení na exil, rozšiřoval okruh spolupracovníků a vyčkával na příležitost zasadit okupantům úder. Měl jasno v tom, že chce-li národ znovu bojovat, musí jít příkladem.

V ilegálních podmínkách proto vydal rozkaz, že žádný vlastenec – tím méně důstojník – se nesmí nechat zatknout gestapem bez odporu, aby nehanbil čest národa. Sám se tímto krédem řídil až do konce.

Roky 1942–1943 znamenaly pro domácí odboj těžké ztráty. Gestapo rozbilo Obranu národa i politickou organizaci Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ a mnoho hrdinů čekala smrt. Ti, kdo zůstali, se však znovu semkli. Začátkem roku 1943 se na Vysočině setkal generál Luža s profesorem brněnské techniky Josefem Grňou – významným organizátorem civilního odboje.

Spolu s dalšími vlastenci (včetně štábních kapitánů Josefa Robotky a Karla Štainera-Veselého) založili novou podzemní organizaci na troskách dřívějších sítí. Zpočátku nesla název Přípravný revoluční výbor, brzy však přijala krycí jméno Jaro a nakonec se v létě 1944 přejmenovala na Radu tří (R3). Vojenským velitelem této nekomunistické odbojové sítě se stal právě generál Vojtěch Luža, zatímco dr. Grňa zastával roli politického vůdce.

Třetím členem pomyslné „rady“ byl od léta 1944 bývalý důstojník zpravodajské služby Josef Císař. R3 navázala spojení s československou exilovou vládou v Londýně, koordinovala výsadky parašutistů a vytvářela partyzánské oddíly v různých koutech protektorátu. Na jaře 1945 byla Rada tří největší odbojovou organizací v českých zemích a připravovala půdu pro povstání proti nacistům.

Generál Luža se stal jednou z ústředních postav tohoto plánu. Po vylodění Spojenců v Normandii 1944 rostla naděje, že válka brzy skončí. Luža byl přesvědčen, že český národ musí v pravou chvíli povstat podobně jako Slováci během svého povstání v srpnu 1944.

Udržoval kontakty s exilovým vedením a jako budoucí vrchní velitel povstání žádal ze zahraničí dodávky zbraní. Současně vyzýval všechny ještě neaktivní české důstojníky, aby se ihned zapojili do domácího odboje – varoval, že pokud někdo z vojáků bude zahálet v boji za osvobození, po válce ho čeká válečný soud. Tak přímočarý postoj mnozí obdivovali, jiným však připadal příliš tvrdý.

V řadách odboje se objevily i neshody – například levicově orientovaný Karel Štainer-Veselý považoval Lužovy rozkazy za příliš nekompromisní a dostal se s ním do sporu. Přesto měla Rada tří Lužovu autoritu zapotřebí. V létě 1944, po zatčení generála Zdeňka Nováka gestapem, se Vojtěch Luža stal fakticky nejvyšším představitelem domácího vojenského odboje.

Koncem léta 1944 se Luža rozhodl, že se přesune blíže Praze – tušil, že hlavní město bude v závěru války středobodem dění. V srpnu 1944 proto odešel z Moravy do obce Babice u Říčan nedaleko Prahy. Zde mu krytí a bezpečí poskytla odbojová skupina Avala-Modrý kruh, která mu měla pomoci lépe koordinovat přípravy povstání s pražskými odbojovými špičkami.

Jenže situace se dramaticky zvrtla. Koncem září 1944 zasáhla odboj v Protektorátu další vlna zatýkání – gestapo v Praze rozbilo část sítě Rady tří a řada Lužových spolupracovníků padla do rukou nepřítele. Přišlo varování, že gestapo je příliš blízko i jeho úkrytu. Generál stál před těžkým rozhodnutím: má zůstat v Praze a riskovat dopadení, nebo se dočasně stáhnout?

Zvolil druhou možnost. Dne 28. září 1944, přesně tři roky od svého odchodu do ilegality, byl Luža znovu nucen prchat – opustil Říčansko a vyrazil zpět na Moravu. S ním šel i jeho věrný pobočník, sedmadvacetiletý poručík Josef Koreš, který se v odboji osvědčil jako spolehlivý kurýr a střelec. Společně se svými průvodci se Luža a Koreš brodili podzimní Vysočinou, pěšky a v utajení. Jejich cílem byla obec Bohdalov, kde měli zázemí odbojáři napojení na Radu tří. Cesta byla vyčerpávající – terénem museli urazit přes 70 kilometrů a počasí se stále zhoršovalo.

Na sklonku pátého dne pochodu byli oba na konci sil. Dne 2. října 1944, po čtyřech hodinách odpoledne, dorazil promoklý a vyhladovělý generál se svým pobočníkem do vesničky Hřiště, necelé tři kilometry od města Přibyslav. Lilo jako z konve a brzy se stmívalo. Luža s Korešem nutně potřebovali někde v teple osušit šaty a nabrat dech, než budou pokračovat dál.

Zašli proto do prvního stavení na kraji Hřiště – statku rodiny Matějových – a poprosili o úkryt. Selka Aloisie Matějová však dva promočené cizince odmítla pustit dovnitř. Nezbylo než zkusit štěstí u starosty obce, kterým byl Jaroslav Honza.

Starosta Honza se zpočátku zachoval vstřícně: vyslechl příběh dvou neznámých – tvrdili, že jsou bývalí českoslovenští důstojníci na útěku před gestapem – a nabídl jim nocleh ve svém vlastním domě. Generál Luža s Korešem ale takovou laskavost odmítli, patrně aby svého hostitele zbytečně neohrozili (kdyby u něj byli objeveni, čekaly by ho tvrdé tresty).

Honza proto vymyslel jiné řešení: poslal příchozí do místního hostince u Votavů, kde si mohli odpočinout v soukromí. Oba muži poděkovali a zamířili do nedaleké hospody. Starosta jim dal ještě předepsané ubytovací lístky k vyplnění s tím, že je druhý den zanese na četnickou stanici do Přibyslavi.

Když cizinci odešli, starosta Honza onen formulář nervózně zkontroloval. Podle dokladů se starší neznámý jmenoval Václav Musil, povoláním lesník v důchodu, a mladší Josef Koreš, úředník. Jména i dokumenty vypadaly formálně v pořádku, přesto Honzu přepadl neklid. Hlavou se mu honila možnost, že dva důstojníci na útěku nemusí být tím, za koho se vydávají.

V protektorátu bylo známo, že gestapo někdy nasazuje falešné „dezertéry“ či údajné odbojáře jako provokatéry, aby vyzkoušelo loajalitu místních lidí. Aloisie Matějová ostatně starostu hned po návštěvě neznámých varovala, aby byl opatrný. Honza si nechtěl vzít na svědomí průšvih. Nakonec se rozhodl, že nic neponechá náhodě – raději se s neoficiální prosbou obrátil na četníky, aby neznámé prověřili.

Osud tak připravil půdu pro tragédii. V Hřišti se zrovna tou dobou pohyboval štábní strážmistr četnictva Josef Navrátil, který měl v okolí služební pochůzku. Starosta Honza jej informoval o dvou neznámých ubytovaných v hostinci. Četník Navrátil zbystřil – ač sám Čech, byl to horlivý služebník protektorátní moci, vyznamenaný dokonce za dopadení jednoho sovětského uprchlíka.

Ihned zamířil ke Votavovu hostinci, aby zjistil, koho má před sebou. Když však cestou narazil na drobnou překážku, rozhodl se ještě vyčkat a raději zavolat posilu z přibyslavské stanice. Jeho nadřízený, vrchní strážmistr Bohuslav Mečíř, mu uložil, aby sám nezasahoval a počkal na příjezd výpomoci.

Krátce před pátou hodinou odpoledne tak dorazili do Hřiště Mečíř a strážmistr Stanislav Kunderka. Na návsi se potkali s Navrátilem a rychle se poradili, jak postupovat. Z hostince neslyšeli nic podezřelého – panoval klid. Přesto Mečíř nehodlal riskovat.

Před vchodem rozdal instrukce: pistole do ruky, jdeme dovnitř. Četníci po špičkách vstoupili do chodby vedoucí do výčepu. Vrchní strážmistr rázně rozrazil dveře lokálu a trojice ozbrojených mužů vběhla dovnitř. „Ruce vzhůru!“ zahřměl Mečířův hlas místností.

V hostinci seděl hospodský Jan Votava a jeho dcera Marie, jinak byl lokál prázdný – až na dva pocestné, kteří tu sušili promočené šaty. Poručík Koreš stál jen v košili u kamen a nahříval se; když uslyšel křik, instinktivně zvedl ruce s košilí nad hlavou. Generál Luža seděl na lavici, bosé nohy nastavené ke krbu. Byli tak zabráni do rozhovoru, že první výzvu možná ani nezaznamenali.

Mečíř zařval podruhé: „Ruce vzhůru!“ Teď už bylo jasné, oč jde. Luža pochopil, že přišli četníci – a že jde do tuhého. Bleskově vyskočil na nohy a sáhl do kapsy pro svou pistoli. Četníci zahájili palbu. V malé místnosti se rozštěkaly tři pistole najednou.

Trojice ozbrojenců pálila zejména po starším z mužů, který se chystal vystřelit – po generálu Lužovi. Ten neměl nejmenší šanci. Po několika vteřinách se s devíti střelnými ranami na těle zhroutil na zem a zůstal nehybně ležet. Poručík Koreš stál v tu chvíli o něco dál od četníků, a to mu zachránilo život – alespoň na okamžik.

Uprostřed zmatku a kouře vyrazil ke dveřím a podařilo se mu vyběhnout z hostince ven. Překvapení četníci ho překotně nepronásledovali. Na dvoře panoval chladný podzimní podvečer zahalený mrholením. Těžce zraněný Koreš, z jehož vesty už prosakovala krev, doklopýtal jen několik desítek metrů od hospody, na okraj blízkého pole.

V bezvýchodné situaci se mladý důstojník rozhodl skončit to po svém. Ještě naposledy se ohlédl směrem k hostinci, kde padl jeho velitel. Z hrudi se mu vydral zoufalý výkřik: „Je ostuda, že Čech střílí Čecha. Budeme pomstěni!“. Poté přiložil ústí revolveru ke spánku a stiskl spoušť. Poslední výstřel toho pochmurného dne ukončil život poručíka Josefa Koreše. Bylo krátce před pátou hodinou večer, 2. října 1944.

Hospodský Votava přečkal přestřelku bez zranění a s hrůzou se díval na výjev. Četníci takový konec nečekali. Rozkaz zněl pouze prověřit podezřelé, možná je zatknout – teď tu ale leželi dva Češi zastřelení Čechy. Strážmistr Mečíř nešťastně opakoval, že za celých třicet let služby na nikoho nevystřelil, až teď.

Pochopil, že zabili bývalé důstojníky, a polohlasně prosil starostu Honzu, aby to nikde nešířil. Obával se, že jinak budou perzekvovány jejich rodiny. Jenže v tu chvíli ještě ani četníci, ani vesničané netušili pravou totožnost obětí.

Za soumraku zavolali četníci do Jihlavy německé policii a ohlásili přestřelku s neznámými muži. Kolem půl desáté večer dorazilo do Hřiště gestapo. Prohledali mrtvá těla a sebrali všechny předměty, které u nich našli – dvě pistole, celkem 150 nábojů, svazek map, letáky a francouzskou příručku o partyzánské válce. Také osobní doklady (průkaz na jméno Václav Musil a falešné legitimace) gestapáci odvezli s sebou.

Těla generála Luži a poručíka Koreše nechali zatím uložit ve stodole u místní požární zbrojnice. Až o dvě noci později, 4. října 1944, přijel z Brna vojenský vůz a odvezl oba mrtvé do brněnského krematoria. Zde je nacisté v tichosti zpopelnili a jejich popel vysypali na neznámém místě. Gestapo brzy zjistilo, koho se jim „podařilo zastřelit“ – za několik dní identifikovali v Brně ostatky legendárního odbojáře generála Luži, jehož marně honili více než tři roky. Šokující zpráva se tajně donesla i do Londýna k exilové vládě.

Smrt generála Luži vyvolala mezi jeho druhy obrovské pohnutí. Členové Rady tří zpočátku vůbec nechápali, jak se mohl jejich velitel ocitnout v Hřišti – o jeho cestě na Vysočinu nevěděli, takže zpráva o přestřelce je zastihla nepřipravené. Jakmile ověřili, že jednou z obětí je skutečně Luža, rozhodli se konat. Novým vojenským velitelem R3 se stal podplukovník Josef Svatoň.

Ten spolu s Grňou a Steinerem-Veselým provedl předběžné šetření hřišťské tragédie – zajímalo je, jakou roli hrál starosta Honza a zda četníci nejednali ze zlé vůle. Ukázalo se, že přibyslavská četnická stanice měla v kraji pověst mimořádně horlivé a loajální složky vůči okupantům. Svatoň dospěl k závěru, že za Lužovu smrt musí následovat tvrdá odplata. Rada tří odsoudila k trestu smrti jak trojici přibyslavských četníků, tak starostu Honzu z Hřiště.

Pro vykonání rozsudku se sestavila dvanáctičlenná útočná skupina partyzánů, složená z osmi sovětských a čtyř českých bojovníků. Dobrovolně se do akce přihlásil i generálův syn, dvaadvacetiletý Radomír Luža. Mladý Radomír se už dříve přidal k partyzánskému hnutí na Českomoravské vrchovině a po otcově smrti v sobě cítil palčivou touhu po spravedlnosti.

V deníku si poznamenal, že nešlo jen o pomstu za tátu – chtěl také vyslat varování všem „podlézavcům“, kteří se přetrhnou, aby plnili příkazy okupantů. Svatoň mu svěřil velení trestného komanda.

V noci na 26. října 1944 obklíčili partyzáni četnickou stanici v Přibyslavi. Předem si zjistili polohu služebny i starostova domu v Hřišti. Úder však přišel nejprve na přibyslavské četníky. Přepad se odehrál bleskově: radikálové se pod falešnou záminkou dostali dovnitř budovy, odzbrojili zaskočeného strážmistra Jiřího Hörnera a postupně pochytali další četníky, kteří se vrátili na stanici.

Zjistili ale, že mezi zajatci není jeden z viníků – Josef Navrátil, střelec z Hřiště, tam tou dobou nesloužil. A starosta Honza také nebyl po ruce, takže jeho „exekuci“ odložili. Na místě se sešli vrchní strážmistr Mečíř, strážmistři Kunderka, Otevřel, Sojka a Hörner.

Radomír Luža jim vyčetl, že kdyby postupovali jinak, nemuselo k tragédii dojít: „Kdybyste jen zkontrolovali jejich legitimace, všechno by tím skončilo,“ řekl jim k případu v Hřišti. Četníci jen pokrčili rameny – tvrdili, že neměli na výběr, když jim starosta nahlásil podezřelé osoby. Neprojevili žádnou lítost, spíše drzou sebedůvěru, že se jim nemůže nic stát. To partyzány utvrdilo, že trest vykonají do puntíku.

Všech pět zadržených četníků bylo po krátkém „polním soudu“ odsouzeno k smrti a postupně zastřeleno ve sklepě stanice. Radomír Luža a jeho druhové zanechali na místě výstrahu pro ostatní kolaboranty: na dveře připíchli papír s nápisem „Toto se stane těm, kdo zrazují náš odboj. Tito lidé zavraždili členy odboje a stihl je spravedlivý trest.“.

Jen jeden muž popravu zázračně přežil – strážmistr Hörner, jehož kulka nezabila a kterého přikryla těla ostatních. Těžce zraněný se po odchodu partyzánů vyplazil ven a z posledních sil telefonoval na gestapo. Pozdě však bycha honit: pomstít generála Lužu se odboji podařilo a přehnaná horlivost protektorátních ozbrojenců dostala v kraji citelnou stopku.

Sám Radomír Luža později obhajoval tvrdý postup tím, že jejich akce nepřímo zachránila mnoho životů – protože Němci už do konce války nemohli plně spoléhat na spolupráci vystrašeného četnictva.

Mezi obyvateli protektorátu se příběh o „partyzánské mstě“ rychle rozšířil a stal se součástí legendy o hrdinném generálu. Hrdinství však v tomto příběhu provždy zůstane smíšené s hořkostí bratrovraždy. Sám Radomír Luža po letech přiznal, že ho dodnes tíží svědomí kvůli jednomu zastřelenému četníkovi – Karel Sojka, také popravený toho dne, totiž neměl s otcovou smrtí nic společného.

„Čas od času se mi připomene a musím si znovu vysvětlovat, že jsem ho nemohl nechat naživu, protože by vyhlásil poplach,“ napsal Radomír ve svých pamětech. Podobná morální dilemata však patří k atmosféře heydrichiády a celého roku 1944 – v zemi, kde vládlo bezpráví, bylo někdy spravedlnosti těžké dosáhnout čistými prostředky.

Po osvobození Československa v květnu 1945 byla tragédie generála Luži oficiálně vyšetřována. Závěr bezpečnostní komise zněl, že hlavní vinu nesla „přehnaná služební horlivost“ přibyslavských četníků, kteří incident v Hřišti zavinili. Nepotvrdilo se, že by jednal někdo na vyšší příkaz nebo ze zlého úmyslu – starosta Honza u soudu vysvětlil, že měl skutečně obavu z provokace gestapa, a protože prokazatelně v minulosti pomáhal pronásledovaným sousedům potravinami, soud mu žádný trest neuložil.

Jaroslav Honza se nicméně zřejmě sám trápil výčitkami: protektorátní úřady mu sice za „zásluhy“ vyplatily 3 000 korun, on je však odmítl a hned v listopadu 1944 je věnoval na slepecký ústav v Praze. Strážmistr Navrátil, jediný z pachatelů, kterého partyzáni nepostihli, také neunikl pozdější spravedlnosti – zahynul o půl roku později při spojeneckém náletu na Tišnov, kam byl přeložen.

Památka generála Luži byla po válce rehabilitována a ctěna, třebaže komunistický režim později mnohé nekomunistické odbojáře upozaďoval. Vojtěch Boris Luža byl v srpnu 1945 jako jeden z prvních povýšen in memoriam na armádního generála a obdržel Československý válečný kříž 1939. Jeho rodné město i armáda na něj nezapomněly – v Uherském Brodě vznikla Nadace bratří Lužů, jež pečuje o jeho odkaz.

Už v roce 1946 odhalil prezident Beneš generálovu pamětní desku a v dalších dekádách se opakovaně připomínala jeho statečnost. V říjnu 2022 pak in memoriam Vojtěch Luža obdržel z rukou prezidenta republiky Řád Bílého lva I. třídy, nejvyšší české státní vyznamenání. Dnes na bývalém hostinci v Hřišti, kde prožil své poslední chvíle, visí nenápadná mramorová deska. Každého 2. října tam pietně hoří svíčka na památku generála, jenž „dokázal naplnit svá slova ráznými činy“ a jehož život i smrt zůstávají mementem odvahy – i tragických rozhodnutí – českého národa v době nesvobody.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Lu%C5%BEa

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rada_t%C5%99%C3%AD

https://armada.vojenstvi.cz/aktuality/nazory/smrt-generala-vojtecha-luzi.htm

https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-za-smrt-generala-prisla-partyzanska-pomsta-40009560

https://www.konzervativninoviny.cz/nasi-hrdinove-pohledem-eduarda-stehlika-general-luza/

https://www.vhu.cz/general-ktery-stal-vzdy-za-svym-slovem/

https://www.vojsko.net/armady/15-osobnosti/3237-bratri-luzove

https://zlin.rozhlas.cz/vojak-telem-i-dusi-ale-take-skvely-sportovec-a-nadany-student-takovy-byl-general-8865648

https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-za-smrt-generala-prisla-partyzanska-pomsta-40009560