Článek
Klement Gottwald dlouhodobě trpěl vážnými zdravotními problémy. Už od mládí si nesl neléčenou syfilidu – venerickou chorobu, kterou se patrně nakazil ve 20. letech. Důsledky této nemoci se časem projevily na srdci a velkých cévách.
Během druhé světové války, kdy pobýval v exilu v Moskvě, prodělal dva infarkty myokardu (lehčí v roce 1942 a závažný v září 1944). V lednu 1945 jej navíc postihla hemiplegie – ochrnutí jedné poloviny těla. Při vyšetření této náhlé příhody lékaři provedli Wassermannovu reakci a objevili u Gottwalda pokročilou syfilidu.
Sovětští lékaři v Moskvě začali Gottwaldův stav urgentně léčit vysokými dávkami penicilinu (který Sověti v té době získali od Spojenců) a podařilo se jim akutní obtíže zmírnit. Po válce však Gottwald svůj zdravotní stav dále zhoršoval nezdravým způsobem života.
Trpěl nadváhou a vysokým krevním tlakem, přejídal se a k zdravotním problémům přispívalo i silné kouření. K dalším chronickým onemocněním patřily jaterní potíže. Gottwald holdoval alkoholu natolik, že si k existujícím kardiovaskulárním problémům přivodil i těžké poškození jater.
Shrnuto, v letech po druhé světové válce byl Gottwald fakticky chronicky nemocným člověkem sužovaným mnoha nemoci a zdravotními potížemi. Tyto diagnózy výrazně ohrožovaly jeho život už v době, kdy se dral na vrchol politické moci.
Alkoholismus a nezřízená životospráva
Závažným faktorem Gottwaldových potíží byl jeho nezřízený životní styl – především těžký alkoholismus. Historikové i pamětníci se shodují, že Gottwald pil nadměrně už od meziválečných dob.
Už ve 30. letech upozorňovali Gottwaldovi kolegové v KSČ, že se na veřejnosti objevuje podnapilý. Dokonce i během svého vzestupu k moci měl Gottwald pronášet projevy v opilosti – zprávy o tom, že předseda Gottwald vystupoval na veřejnosti opilý, se dochovaly a mezi soudruhy to nebylo tajemství.
Ve stejné době, kdy se zhoršoval Gottwaldův fyzický stav, prohlubovaly se i jeho psychické problémy – paranoia a úzkostnost. Po únoru 1948, kdy se stal neomezeným vládcem komunistického Československa, nabyl postupně přesvědčení, že mu hrozí neustálé nebezpečí i od vlastních soudruhů.
Bál se nejen Stalina, ale i členů vedení KSČ. Obával se, že by mohl dopadnout stejně jako jiní komunisté, kteří se stali obětí čistek. Podle historiků u něj propukla chorobná podezřívavost až k paranoie – neustálý strach ze zatčení a popravy od vlastních bolševických kumpánů.
Tento strach nebyl zcela iracionální. Stalinův režim počátkem 50. let inscenoval procesy s „vlastizrádnými spikleneckými centry“ napříč východním blokem. V Maďarsku byl popraven László Rajk (1949), v Bulharsku Trajčo Kostov (1949) a nakonec i Gottwaldův dlouholetý přítel a stranický druh Rudolf Slánský (1952).
Gottwald sledoval, jak se fámy o „spiknutí nepřátel“ nevyhýbají ani nejvyšším kruhům, a věděl, že i on by mohl skončit na popravišti. Po přelomu dekády, kdy nechal zatknout a popravit Slánského a další komunistické špičky, se prý jeho úzkosti ještě prohloubily.
Sám tím sice upevnil moc, ale zároveň ztratil nejbližší spolupracovníky a přátele – a pocit ohrožení se stupňoval. Gottwald si uvědomoval, že Stalinovi nic nebrání obětovat i jeho, bude-li to mocensky výhodné.
Konkrétním projevem Gottwaldovy paranoie se stala jeho averze k cestám do Moskvy. Z údajné obavy, že by tam mohl upadnout v nemilost nebo být zatčen, se návštěv Sovětského svazu vytrvale vyhýbal. Místo sebe posílal na důležitá jednání svého zetě Alexeje Čepičku.
Dalším projevem paranoidních nálad byla nedůvěra k lékařům. Na jaře 1952, v dozvucích tzv. spiknutí lékařů v Sovětském svazu, zasáhla čistka i Gottwaldovo okolí. Dva jeho osobní lékaři – MUDr. Vladimír Haškovec a MUDr. Ladislav (Leo) Haas – byli zatčeni pro údajnou „nedostatečnou péči o prezidenta“. Inspirován Stalinovým tažením proti lékařům (a do jisté míry i kvůli židovskému původu obou doktorů) nechal Gottwald své dlouholeté ošetřující lékaře uvěznit.
To mělo tragikomické vyústění: v roce 1954 byli Haškovec i Haas odsouzeni ve vykonstruovaném procesu za spiknutí s Rudolfem Slánským s úmyslem ublížit na zdraví ústavnímu činiteli. Rozsudek nad prof. Haškovcem mu kladl za vinu „špatnou péči o prezidenta, nedůsledný dozor nad jeho životosprávou, nekontrolovanou léčbu, špatné ověřování diagnóz a opomíjení konzultací se sovětskými lékaři“.
V absurdní rovině se objevilo dokonce obvinění, že lékař nechal vymalovat Gottwaldovu ložnici olovnatou barvou, aby ho pozvolna otrávil. Haškovec i Haas sice nakonec vyvázli bez ztráty života, ale své profesní i osobní osudy měli zničené.
Léčba v Sovětském svazu
Začátkem března 1953 zastihla Gottwalda zpráva o těžkém onemocnění Josifa Stalina. Prezident bedlivě sledoval bulletiny o Stalinově stavu a údajně nevěřil oficiálním optimistickým tvrzením – měl obavy, co bude jeho smrt znamenat. Když Stalin 5. března 1953 zemřel, nevyhnul se Gottwald povinnosti vzdát mu hold.
Navzdory chatrnému zdraví a varování svých lékařů se rozhodl osobně letět do Moskvy na Stalinův pohřeb. Bylo to poprvé po delší době, co cestoval do SSSR – tentokrát se zřejmě neodvážil odmítnout tak zásadní událost. Do delegace si alespoň vzal jako doprovod internistu MUDr. Jindřicha Karpíška.
Už v den odletu 8. března 1953 se Gottwald necítil dobře. MUDr. Karpíšek mu radil, aby do Moskvy raději cestoval vlakem, kvůli šetrnějšímu vyrovnání tlaku. Prezident však tuto radu velmi hrubě odmítl. Do Moskvy tedy odletěl leteckým speciálem – rozhodnutí, které se mu mělo stát osudným.
Stalinův pohřeb 9. března provázelo mrazivé počasí. Gottwald na otevřené tribuně v hlubokém mrazu nastydl, začala mu téct rýma, otekly mu nohy a celkově se cítil špatně. Sám přičítal otoky „dvouhodinovému stání“ během smuteční ceremonie.
Ještě před odletem zpět byl pro jistotu převezen do kremelské nemocnice, kde podstoupil tříhodinové komplexní vyšetření sovětskými lékaři. MUDr. Karpíšek, který jej doprovázel, ovšem nedostal žádné informace o výsledcích tohoto vyšetření. Sovětští doktoři prezidentovi nasadili vysoké dávky penicilinu (zřejmě pro léčbu akutního zápalu plic či jiné infekce) a důrazně mu doporučili zůstat alespoň tři dny na lůžku v nemocnici.
Gottwald však odmítl – trval na okamžitém návratu do vlasti. Sovětští lékaři mu tedy alespoň kladli na srdce, aby se vrátil do Prahy raději vlakem. Ani tuto radu Gottwald neposlechl a rozhodl se letět letadlem i nazpět. Před odletem dostal do žíly ještě posilující dávku penicilinu a většinu zpátečního letu prospal.
Pravděpodobně právě během tohoto letu došlo k fatální události: prasknutí výdutě aorty v jeho hrudníku. Náhlá změna atmosférického tlaku při leteckém přesunu mohla způsobit poškození oslabené cévní stěny. Dokumentární záběry po příletu delegace do Prahy 10. března naznačují, že Gottwald měl značné potíže při vystupování z letadla. Stěžoval si také na bolest v levé ruce, již sám přičítal nepohodlnému cestování.
Poslední dny
Po návratu z Moskvy se Gottwaldův stav rychle zhoršoval. Již večer 10. března 1953 se u něj doma na Pražském hradě sešlo konsilium pěti předních lékařů (včetně profesora internisty Josefa Charváta).
K překvapení přivolaných doktorů byl prezident zprvu v poměrně dobré náladě – vítal je s úsměvem a humorem a rozhodně odmítal, že by musel ležet na lůžku. Podle vzpomínky prof. Charváta Gottwald protestoval proti klidu na lůžku a chtěl vstát, chodit do koupelny i na toaletu. Lékaři však trvali na tom, že musí odpočívat. Gottwald tedy uposlechl alespoň částečně, ale stále nebyl přesně diagnostikován.
Problém byl v tom, že žádný z přivolaných českých lékařů neměl k dispozici prezidentovu zdravotnickou dokumentaci. Komunistická praxe přísného utajování způsobila, že ani v kritické chvíli nebyly odtajněny jeho záznamy – dokonce ani lékaři bojující o jeho život neměli plný přístup k anamnéze.
Nikdo z nich přesně nevěděl o prodělané syfilidě a aortální výduti. Zpočátku proto mylně usuzovali, že jde „jen“ o těžkou chřipku či zápal plic, a podle toho také zahájili léčbu. Plicní specialista prof. Jaroslav Procházka, který prezidenta 11. března vyšetřil, zjistil sice dušnost, bolesti hlavy a nohou a potíže vsedě, ale žádné jednoznačné známky infarktu či jiné diagnózy. Nasadil proto širokospektrá antibiotika a doporučil klid.
Dne 11. března večer povolala Ludmila Köhlerová (manželka stranického funkcionáře Bruna Köhlera) ještě další lékaře na konzultaci, neboť Gottwaldův stav se nelepšil. Ani těm však nebyly sděleny utajované informace o prezidentových dřívějších onemocněních.
Výsledek byl, že odborníci stále tápali – sázeli na těžký zápal plic. Teprve v průběhu 12. března došlo k zásadnímu kroku: Gottwaldův zeť Čepička otevřel trezor a vynesl odtamtud prezidentovy staré lékařské zprávy a rentgenové snímky hrudníku. Tím se konzilium poprvé dozvědělo o existenci aneurysmatu aorty.
Zároveň byli z Moskvy narychlo vyžádáni sovětští lékaři – profesor Makarov (který Gottwalda léčil už dříve) a dr. Fjodorovová. Po telefonu se navíc konzultovalo s kapacitou sovětské chirurgie, akademikem Alexandrem Bakulevem. Ten po prostudování dat navrhl okamžitý chirurgický zákrok – otevřít hrudník a pokusit se prasklou aortu sešít.
Nad tímto plánem se strhl spor mezi českými a sovětskými lékaři. Čeští internisté a chirurgové zákrok odmítli jako nemožný – věděli, že pacienta nelze převézt do nemocnice a operovat by museli provizorně přímo v prezidentském bytě na Hradě, což bylo krajně rizikové. Navíc si uvědomovali, že pokud by operace selhala, nevyhnuli by se obviněním.
Sovětský velvyslanec v Praze Bogomolov i Čepička zpočátku na operaci naléhali, ale když i sám profesor Bakulev po zvážení podmínek uznal, že chirurgický zákrok není proveditelný, ustoupili i Sověti. Jedinou možnou terapií tak zůstala intenzivní konzervativní péče: lékaři podali pacientovi analeptika (léky povzbuzující srdeční činnost) a nasadili kyslíkovou masku.
V noci z 12. na 13. března byli čeští lékaři předvoláni na jednání politbyra KSČ, aby podali vysvětlení stavu prezidenta. Stranické vedení nakonec souhlasilo s vydáním oficiální zprávy o Gottwaldově zdravotním stavu – ovšem jak bylo zvykem, zcela ji zfalšovalo.
Komunistická propaganda nechtěla přiznat, že nemoc může souviset s cestou do Moskvy ani odhalit prezidentovy chronické choroby. Proto oficiální komuniké tvrdilo, že Klement Gottwald onemocněl až dva dny po návratu ze SSSR a jde o „prudký zánět plic a pohrudnice“.
Samotný konec přišel 14. března 1953. Ráno toho dne dostal prezident injekci morfia na uklidnění a překvapivě projevil chuť k jídlu – požádal o sklenici piva, talíř vývaru a jablečné pyré. Netušil, že si právě poručil svou poslední snídani.
Krátce poté, kolem 10. hodiny, nastala prudká krize: Gottwaldovi zapadl jazyk a dostal křeče do končetin. Ztratil vědomí vlivem selhání oběhu i dýchání. Přítomní lékaři se vrhli k zoufalým pokusům o resuscitaci – prováděli přímou srdeční masáž a kyslíkovou terapii.
Vše však bylo marné. Přesně v 11:00 dopoledne lékaři sejmuli z prezidentova obličeje kyslíkovou masku a konstatovali smrt. Klement Gottwald zemřel ve věku 56 let, devět dní po svém velkém vzoru Stalinovi.
Utajení příčin a státní pohřeb
Okolnosti Gottwaldovy smrti byly vzápětí zahaleny přísnou cenzurou. Pitvu těla provedli výhradně sovětští patologové – konkrétně specialisté Uskov, Pavlov a Veščanov z 2. patologicko-anatomického ústavu. Českým lékařům nebylo dovoleno se pitvy zúčastnit a výsledky byly před veřejností utajeny.
Podle vzpomínky prof. Charváta stál za dveřmi sálu s dalšími českými doktory, zatímco Sověti pracovali uvnitř. Zápis z pitvy byl odeslán do Moskvy a zůstal dlouho utajen v tamních archivech. Oficiálně se pouze oznámilo, že prezident zemřel na následky zápalu plic.
Už v březnu 1953 však mezi lidmi kolovaly různé dohady. Okamžitě se vyrojily fámy, že Gottwald mohl být v Moskvě otráven – tuto verzi údajně šířila i jeho manželka Marta. Historikové dnes hodnotí teorie o úkladném otrávení jako nepodložené fámy. O dramatickou ironii se postaral sám režim – tím, že skutečné zdravotní příčiny tajil, přiživoval nejrůznější konspirační spekulace.
Bezprostředně po Gottwaldově skonu se komunistické vedení snažilo využít situace k posílení kultu osobnosti. Státní pohřeb 19. března 1953 byl organizován s ohromnou pompou a okázalým smutkem. Celá země byla na pět minut zastavena sirénami a zvony, statisíce lidí (dobrovolně či z donucení) se šly s „milovaným prezidentem“ rozloučit.
Rakev s Gottwaldovým tělem byla vystavena ve Španělském sále na Hradě a poté vezena na dělové lafetě Prahou, provázena čestnými jednotkami a smutečními projevy. Pohřební průvod probíhal v atmosféře kultu osobnosti – ulice vyzdobeny vlajkami a obřími portréty Gottwalda a Stalina, hudba hrála Pochod padlých revolucionářů, salvy z děl zakončily tryznu. Monumentálnost obřadu měla demonstrovat neotřesitelnost režimu navzdory ztrátě vůdce a zastřít pravdu o jeho konci.
V souladu se sovětským vzorem bylo rozhodnuto i o těle zesnulého. Gottwald byl nabalzamován a jeho pozůstatky uloženy do skleněného sarkofágu v mauzoleu na pražském Vítkově. Sovětští odborníci, kteří se starali o Leninovo a Stalinovo tělo, pomáhali i s dlouhodobou konzervací Gottwaldovy mumie.
Od roku 1953 až do 1962 tak mohli občané v mauzoleu uctívat ostatky „prvního dělnického prezidenta“ – samozřejmě netuše nic o tom, jaké nemocemi a slabosti jeho tělo ve skutečnosti sužovaly. Teprve počátkem 60. let, v atmosféře destalinizace, byl Gottwald potichu pohřben a mauzoleum uzavřeno.
https://en.wikipedia.org/wiki/Klement_Gottwald
https://www.dotyk.cz/publicistika/gottwald-smrt-pohreb-20190720.html
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/klement-gottwald-rozstrel-michal-stehlik-stalin-mumie-balzamovani-smrt.A230317_092234_domaci_vov
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/obrazova-publikace-klement-gottwald-1896-1953-klementu-gottwaldovi/
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/530043/zemrel-presne-pred-65-lety-gottwald-moc-pil-a-bal-se-jezdit-do-moskvy-rika-historik.html
https://21stoleti.cz/2005/09/21/i-slavni-a-znami-byvaji-nemocni/
https://www.denik.cz/z_domova/klement-gottwald-smrt.html
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/klement-gottwald-rozstrel-michal-stehlik-stalin-mumie-balzamovani-smrt.A230317_092234_domaci_vov
