Článek
Antal Stašek, vlastním jménem Antonín Zeman, se narodil 22. července 1843 ve Stanovém, dnes části obce Zlatá Olešnice. Pocházel z písmácké rodiny. Jeho otec Antonín Zeman byl hospodář a vážený místní písmák, v rodině vyrůstalo celkem deset dětí.
Gymnázium studoval v Jičíně a v Krakově. Práva začal studovat v Praze, dokončil je však v Krakově, kde získal titul doktora práv. Už během studií si přivydělával a měl blízko k novinářské i literární práci.
Po studiích působil jako advokátní koncipient v Kolíně a poté v Praze, kde pracoval i v renomované Fričově advokátní kanceláři. V letech 1874 až 1875 strávil čas v ruském Petrohradu jako soukromý vychovatel.
Skutečně zásadní kapitola jeho života začala v roce 1878, kdy si otevřel advokátní kancelář v severočeských Semilech. Zůstal tam více než tři desetiletí a důvěrně poznal národnostní i sociální poměry Podkrkonoší.
Setkával se s textilními dělníky, drobnými řemeslníky, chudými venkovany i s rodícími se konflikty mezi továrníky a zaměstnanci. Těmto lidem se jako advokát věnoval po velkou část profesního života. Právě tato zkušenost natrvalo určila také směr jeho literární tvorby.
V Semilech se oženil s Kamilou Schönfeldovou z vážené místní rodiny. Manželům se narodili dva synové: starší Ivan, který se pod pseudonymem Ivan Olbracht stal jedním z nejvýznamnějších českých spisovatelů dvacátého století, a mladší Vladimír Zeman, pozdější inženýr.
Otec a syn se tak oba zapsali do dějin české literatury, každý však patřil k jiné generaci a jinému uměleckému světu. Zatímco Antal Stašek zůstal spjatý s kritickým realismem, Ivan Olbracht se stal výraznou osobností meziválečné avantgardy a sociálně orientované prózy.
Semilský advokát
V Semilech se Stašek stal významnou veřejnou osobností. V roce 1900 obdržel čestné občanství města. Byl městským radním, ředitelem i režisérem místního ochotnického spolku, ředitelem kanceláře městské spořitelny a zároveň místopředsedou výboru občanské záložny.
Právě spojení se spořitelnou se mu nakonec stalo osudným. Instituce zkrachovala kvůli neuváženým půjčkám. Stašek z celé události vyvodil osobní odpovědnost, přestože šlo o širší institucionální selhání.
Většinu svého majetku obětoval na úhradu dluhů. Nezachránil tím jen účetní bilanci, ale především vlastní představu o tom, co znamená čest a odpovědnost člověka ve veřejné funkci.
V roce 1913 se přestěhoval do Krče u Prahy. V pozdějších letech tam žil poblíž syna Ivana Olbrachta a jeho družky, spisovatelky Heleny Malířové. Vedle právnické a spisovatelské dráhy se Stašek angažoval také politicky. V letech 1889 až 1895 byl poslancem zemského sněmu za staročeskou stranu, i když svými názory tíhl spíše k mladočechům a později k Masarykovým realistům.
V roce 1918 se ve věku pětasedmdesáti let stal členem Revolučního národního shromáždění nově vzniklého Československa. Veřejné službě tak zůstal věrný prakticky až do stáří.
Jako spisovatel začínal lyrickou a vlastenecky laděnou poezií, ovlivněnou Byronem i polským romantismem. Hlavní místo si ale v jeho tvorbě nakonec vydobyla próza.
Řadí se ke kritickému realismu a čerpal především z bohatých zkušeností s dělnickou vrstvou a chudými obyvateli Podkrkonoší. Jeho první prózy, například povídka Švec Matouš a román Nedokončený obraz, nesou ještě romantické rysy, už v nich však prosvítá budoucí realistický autor.
Nedokončený obraz podává obraz podkrkonošské vesnice v padesátých letech devatenáctého století. V dalších dílech Stašek kriticky vylíčil sociální i národnostní poměry českého venkova v éře nastupujícího průmyslu a kapitalismu.
Urna, která zmizela
Sbírka povídek Blouznivci našich hor z roku 1895 se věnuje spiritismu a jeho podobám. Román O ševci Matoušovi a jeho přátelích vychází z dřívější povídky Švec Matouš a vrací se k osudům obyčejných lidí z podkrkonošského prostředí.
K dalším významným dílům patří dvoudílný společenský román Na rozhraní a třídílný román V temných vírech, v němž popsal vznik textilních továren v Podkrkonoší z pohledu nejchudších vrstev.
Stáškovy postavy často prožívají střet mezi poctivostí, chudobou, mocí peněz a bezohledností lidí, kteří mají nad druhými převahu. Právě proto bývá řazen mezi autory, kteří připravili cestu pozdější sociálně kritické próze.
Antal Stašek zemřel 9. října 1931 v Praze ve věku osmaosmdesáti let. Dožil se vysokého věku jako úctyhodná a vážená osobnost, přestože téměř dvě desetiletí předtím obětoval většinu svého majetku na odčinění dluhů spojených s krachem spořitelny.
Bizarní kapitola jeho příběhu přišla až po smrti. Urna s jeho popelem byla v roce 1933 slavnostně umístěna do semilského urnového háje. Ještě téhož roku ji však neznámý pachatel ukradl.
Město vypsalo odměnu za její nalezení, urna se ale nikdy nenašla. O jejím osudu se objevovaly různé dohady, včetně spekulace, že pachatel popel vysypal do Jizery. Nikdo však nikdy nezjistil, kdo urnu odnesl ani proč.
https://www.semily.cz/antal-stasek/d-18052
https://www.literarnimuzea.cz/hrob-antala-staska/
https://www.literarnimuzea.cz/antal-stasek/
https://www.bulletin-advokacie.cz/advokat-jako-banker
https://prazskypantheon.cz/index.php/Antal_Sta%C5%A1ek
https://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/094schuz/s094001.htm
https://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/antal-stasek.html
