Článek
Je 24. února 1977 a čtyřletý Csongor Kassai si se sestrou hraje na dvorku u sousedů v obci Malý Kamenec na východě Slovenska. Navzdory zimnímu období je venku překvapivě příjemné počasí. Parta asi šesti dětí běhá kolem domu a hraje si na honěnou. Sousedka zrovna větrá peřiny a přehazuje je přes zábradlí verandy.
Pětiletá Tünde, Csongorova o rok starší sestra, se při hře rozběhne k sousedce poprosit o sklenici vody. Dostane napít studené vody přímo z lednice a rychle se napije – vzápětí se jí prudce přitíží. Děvčátko udělá pár kroků, najednou se zhroutí k zemi a zůstane bezvládně ležet.
Hra rázem ustává a kolem sestry se sbíhá vyděšený hlouček dětí. „Najednou spadla a přestala se hýbat,“ vzpomínal po letech Kassai na okamžik, který se mu vryl do paměti. Nikdo z přihlížejících nechápe, co se stalo – teprve později vyjde najevo, že ledová voda mohla způsobit dívence křeč srdečního svalu.
Ve vedlejším domě naštěstí bydlí zdravotní sestra a okamžitě přibíhá na pomoc. Začne malou Tünde oživovat masáží srdce a umělým dýcháním a vzápětí ji odváží do nedaleké nemocnice. Malý Csongor stojí chvíli strnule opodál a stále čeká, že se jeho sestra probere. Nakonec se s ostatními dětmi rozběhne domů oznámit babičce, co se stalo.
Bezděčně ze sebe vysype větu, které sám ještě úplně nerozumí: „Babi, Tünde asi umřela.“ Výraz, který u své babičky v tu chvíli vidí, si ponese v paměti celý život. Rodiče, kteří se právě vrátili z práce na obědovou pauzu, zastihne tato zpráva nepřipravené – okamžitě nechávají všeho a spěchají do nemocnice za dcerou.
Tam se jejich nejhorší obavy bohužel potvrdí. Starší sestra Tünde umírá ve věku pouhých pěti let. Nikdo v rodině nebyl na tak náhlou ztrátu připraven. Malý Csongor, jakkoli nechápe všechny detaily, právě přišel o sestřičku, se kterou si ještě před chvílí hrál. Později nikdy nemá odvahu se mámy ptát na podrobnosti oné tragédie – tuší, že to muselo být něco příšerného, a nechce v rodičích jitřit bolest.
Sám však na scénu z dětského dvorku nikdy nezapomněl. „Bohužel mám na sestru jen jedinou vizuální vzpomínku, a to její smrt. Nic předtím si nepamatuji,“ přiznal po letech v jednom rozhovoru. Ta jediná vzpomínka na jarní prázdniny roku 1977 jej bude provázet napořád.
Košice: od průmyslovky k divadlu
Rodina Kassaiových se po tragické ztrátě stáhla do soukromí a dál žila poklidně ve vesnici na jihovýchodě Slovenska. Csongor vyrůstal dvojjazyčně – doma se mluvilo maďarsky, slovenštinu se učil až v rámci okolního prostředí a školy. V kulturně smíšeném prostředí jižního Zemplína to nebylo nic výjimečného.
Sám později vzpomínal, že do šesti let vůbec nerozuměl slovenštině, a dodnes má znatelný přízvuk. Jako většina místních dětí nastoupil na základní školu s maďarským vyučovacím jazykem a v jazyce své menšiny pokračoval i na střední průmyslové škole v Košicích.
Studoval elektrotechnický obor – už tehdy ale tušil, že u plošných spojů a drátků nezůstane. Během středoškolských let u něj naplno propuklo herecké nadání a smysl pro humor. Zkoušel bavit okolí improvizovanými skeči a imitováním učitelů.
Víc než fyzika a technické výpočty ho lákalo vystupování na školních akademiích a amatérských divadelních přehlídkách. „Už na střední škole se ukázalo, že jiné povolání pro mě nemá smysl,“ konstatoval později.
Ještě než stihl odmaturovat, rozhodl se vyzkoušet profesionální jeviště. V roce 1990 se v sedmnácti letech přihlásil na konkurz do košického Divadla Thália, které hraje v maďarštině. Přestože neměl žádné formální herecké vzdělání, talent a přirozený projev mu otevřely dveře – hned po maturitě nastoupil do souboru Thálie.
V hudební komedii Láska nebeská tam dostal svou první profesionální roli a rázem okusil kočovný divadelní život. S Thálií objížděl menší města, hrál na zájezdech a sbíral první herecké ostruhy. Po třech letech praxe ale zatoužil prohloubit si vzdělání – rozhodl se zkusit štěstí na VŠMU v Bratislavě.
K přijímacím zkouškám nastupoval s minimem sebevědomí, obával se totiž své nedokonalé slovenštiny a konkurence rodilých Slováků. „Vůbec jsem si nevěřil,“ vzpomínal později na chvíle, kdy stál před přijímací komisí. Jeho talent ale přesvědčil i odborníky – byl přijat a v polovině 90. let absolvoval v Bratislavě herectví.
Akademické prostředí mu pomohlo zbavit se počáteční nejistoty. Navíc si ho během studia všimli známí divadelní režiséři a nabídky na hostování na sebe nenechaly dlouho čekat.
Radošinské divadlo a filmové role
Zlom v Kassaiově kariéře přichází v roce 1996. Tehdy si ho vyhlédl principál známého Radošinského naivního divadla Stanislav Štepka, který do jedné nové inscenace původně hledal ženskou představitelku konferenciérky. Z doslechu se ale dozvěděl o talentovaném absolventovi herectví maďarské národnosti.
„Ve škole je ve čtvrtém ročníku jeden kluk – je to sice Maďar, ale mohl by to zvládnout,“ nechal se prý tehdy Štepka přesvědčit. Csongor Kassai tak získal své první angažmá v Radošincích a hned hlavní roli: ženskou postavu Smrti, která celou hudební komedií Tata provázela v roli cynické konferenciérky. Úlohu ženské postavy produkce s lehkým rizikem svěřila charismatickému mladíkovi s exotickým jménem – a Kassai nezklamal.
Premiéra koncem roku 1996 měla takový úspěch, že se z Taty stala stálice repertoáru. Sám herec na ni vzpomíná jako na jeden z nejoblíbenějších titulů své kariéry. Ve svém domovském Radošinském divadle pak strávil dalších zhruba deset let a vystřídal plejádu pestrých rolí, často komediálních.
Kolegové i diváci si rychle oblíbili jeho pohotovost, civilní projev a osobité kouzlo. Během působení u Radošinců ovšem Kassai nehrál jen na jedné scéně – jako herec na volné noze současně hostoval v Slovenském národním divadle, na bratislavské Nové scéně i v několika regionálních divadlech. Bez většího povyku se stal jedním z nejvytíženějších slovenských herců přelomu tisíciletí.
Brzy si jeho herecké všestrannosti všimli i filmoví režiséři. V roce 2000 přišla nabídka, která Kassaie proslavila i za hranicemi Slovenska: režisér Jan Hřebejk ho obsadil do svého válečného dramatu Musíme si pomáhat. Csongor Kassai ztvárnil postavu Davida Wienera, mladého židovského uprchlíka ukrývaného za druhé světové války v české rodině.
Po boku známých herců, jako byli Boleslav Polívka a Anna Šišková, podal civilní a přesvědčivý výkon. Snímek měl obrovský ohlas – získal pět Českých lvů a dokonce nominaci na Oscara. Pro tehdy osmadvacetiletého Kassaie znamenal průlom do světa filmu. Od té doby se objevoval na filmovém plátně téměř každý rok.
Hned v roce 2000 si zahrál ve slovenském povídkovém filmu Krajinka, následovaly výrazné role ve filmech Juraje Nvoty (Kruté radosti, 2002) či Martina Šulíka (Sluneční stát, 2005). Ve volnomyšlenkářské komedii Čert ví proč (2003) si zahrál samotného Lucifera – tedy další bytost z jiného světa, jaké ho odjakživa přitahovaly.
Jeho rodná maďarština a akcent mu však v této české pohádce přece jen trochu komplikovaly situaci: režisér Roman Vávra se nakonec rozhodl nechat Kassaie předabovat rodilým českým hlasem (v postsynchronech ho namluvil herec Oldřich Kaiser).
Nadále hojně hrál i v domácích slovenských filmech a seriálech. Televizní diváci si ho oblíbili například coby rozvážného policistu Šaňa ve veselohře Profesionáli (2008), kde naplno uplatnil svůj komediální talent. Zároveň však dokázal, že umí zahrát i ryze vážné postavy – za roli fanatického vesnického otce ve filmu Nech je svetlo (2019) získal mimořádné uznání kritiky.
Dnes má Kassai na kontě desítky rolí v divadle, filmu i televizi. Už koncem roku 2003 o něm slovenský tisk psal jako o jednom z nejobsazovanějších herců v zemi. Přes svou nespornou popularitu ale nikdy neměl sklony k hvězdným manýrám a okázalé publicitě.
Herectví místo rodiny
V osobním životě se Csongor Kassai drží při zemi a soukromí si pečlivě střeží. Ví se o něm, že je už řadu let svobodný a bezdětný. Sám potvrzuje, že to není náhoda, ale jeho vědomé rozhodnutí. Herectví pro něj vždy bylo víc než jen zaměstnání – spíš životní poslání, kterému obětoval vše ostatní. „Svému povolání jsem dal naprosto všechno,“ prohlásil v jednom z nedávných interview.
Přiznal také, že kdysi toužil po vlastní rodině, nakonec se však rozhodl žít sám. Neznamená to, že by žil izolovaně – naopak, většinu času tráví ve společnosti kolegů a přátel z divadelní branže. Domů se ale vrací jen on sám. Když dostává otázky na své kořeny nebo národnost, odpovídá se stejným nadhledem a skromností jako vždy.
„Především chci být dobrým člověkem. Potom můžu být třeba muslimem, buddhistou, židem, čímkoli – klidně i hippiesákem, nebo skinheadem. Když budu dobrý člověk, všechno je vyřešené,“ řekl kdysi v rozhovoru, když měl vysvětlit, cítí-li se víc být Slovákem nebo Maďarem.
Kassai zůstal nablízku své rodině, i když se vydal svojí cestou. Jeho mladší bratr Albert sice také zdědil herecký talent, dokonce dostal od Stanislava Štepky nabídku přidat se k Radošincům, ale nakonec se uměleckou dráhou nevydal.
Oba bratři vyrostli a každý žije po svém, na svou starší sestřičku však nikdy nezapomněli. Kassai o tragédii z dětství dlouho veřejně nemluvil, teprve nedávno tu dávnou bolestnou vzpomínku odhalil v médiích. Uvedl, že obraz sestry, jak bezvládně leží na zemi, v sobě nosí po celý život.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Csongor_Kassai
https://www.dobrenoviny.sk/c/218388/sestru-stratil-pri-nahanacke-csongor-kassai-tuzil-po-vlastnej-rodine-no-kvoli-jednej-veci-zmenil-nazor
https://spravy.stvr.sk/2022/08/predhryz-ani-jazykove-problemy-ho-nezastavili-v-ceste-za-hereckou-karierou/
https://kultura.pravda.sk/divadlo/clanok/314509-csongor-kassai-s-divakmi-sa-sledujeme-navzajom/
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-csongor-kassai-jsem-hrozne-netrpelivy-vuci-jinym-vsechno-bych-udelal-jinak-a-lepe-40289709
https://rnd.sk/csongor-kassai/
https://www.joj.sk/relacie/28-profesionali/podrobnosti
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1010300963-musime-si-pomahat/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/6576/csongor-kassai
