Článek
Bylo léto 1938 a Barrandovské terasy zářily ve své slavné éře posledním leskem. Takové svítání tady nebylo ničím neobvyklým – hosté na Barrandově se bavili často až do rána. Od chvíle, kdy architekt Vladimír Grégr k funkcionalistické restauraci přistavěl dřevěný noční Trilobit bar, byl podnik otevřený téměř nepřetržitě.
Orchestr R. A. Dvorského hrál často až do večera v hlavní restauraci a potom se přesouval do Trilobit baru. Nejodhodlanější (a nejmajetnější) návštěvníci ho následovali, aby mohli tančit dál – charleston, foxtrot, slowfox či swing.
Mnozí vydrželi bavit se až do úsvitu a zůstávali rovnou na snídani. Terasy tak skutečně žily ve dne v noci, 365 dní v roce, a staly se legendou první republiky.
Ve třicátých letech se na Barrandovských terasách scházela pražská smetánka i filmové hvězdy. U dlouhých stolů pod širým nebem, ověnčených červenými a žlutými praporky Barrandova, tu významní průmyslníci domlouvali obchody a politici vedli zákulisní rozhovory.
Po promenádě ve večerních róbách kráčely herečky jako Adina Mandlová - u baru v rohu postával elegán Oldřich Nový a s úsměvem pozoroval parket. Komik Vlasta Burian vyprávěl u sklenky anekdoty a celé okolí se smálo, až se zvuk nesl do tmy nad údolím.
Barrandovské terasy byly ve 30. letech centrem okázalé zábavy – prvorepublikový klenot, kam se chodilo za luxusem, krásným výhledem a trochou snění.
Zrod amerického snu na Barrandově
Jen o pár let dříve nic z toho neexistovalo – byl tu jen tichý skalnatý ostroh na jižním okraji Prahy. Právě sem však upřel zrak podnikatel Václav Maria Havel poté, co ho v roce 1924 v San Francisku uchvátil proslulý Cliff House, vyhlídková restaurace vysoko na útesu nad Pacifikem.
Praha sice žádné moře neměla, ale Vltava pod Barrandovem mohla Pacifik zastoupit. Havel si ten útes dokázal představit: skalnatý výběžek nad řekou omývaný „stříbropěnnými vlnami“ Vltavy – právě tak poeticky o něm psaly dobové články.
Když se vrátil z Ameriky domů, pověřil architekta Maxe Urbana, aby mu na barrandovské skále vyprojektoval podobnou restauraci, jakou viděl v Kalifornii.
Stavba začala v únoru 1928 a postupovala „vpravdě americkou rychlostí“. Už za půl roku začla na skále růst zářivě bílá funkcionalistická budova s patnáctimetrovou vyhlídkovou věží. Byl v ní rozlehlý prosklený sál s francouzskou restaurací, kolem dokola terasy ve několika úrovních a dole pod útesem budovaná plovárna s bazénem.
Slavnostní otevření proběhlo na podzim 1929, pod sloganem „Za Prahou a přece v Praze“. Havel tím chtěl říct, že nový areál nabídne Pražanům oddech jako za městem, a přitom jen pár kilometrů od centra.
Zájem však předčil všechna očekávání – první den se prý na Terasy přišlo podívat kolem padesáti tisíc lidí. Kam se tolik návštěvníků na úzký ostroh vešlo, nad tím kroutily hlavy i noviny té doby. Úspěch byl okamžitý a ohromný.
Navzdory obavám z velkoleposti projektu proudili lidé na Barrandov po celá 30. léta. V neděli během sezóny se v restauraci podávalo až 3 000 obědů – což byl při probíhající hospodářské krizi skoro zázrak. Areál se brzy rozšířil o další atrakce. V létě 1930 byl pod skalou otevřen moderní plavecký bazén se skokanskou věží – tehdy nejmodernější v celé Evropě.
Kolem něj vznikla travnatá pláž, kabiny na převlékání a tribuny pro diváky. Z ochozů restaurace bylo vidět, jak se dole v průzračné vodě odrážejí světla a hemží postavy plavců. Barrandovská plovárna se brzy stala vyhlášenou - pro mnohé návštěvníky byla právě ona největším lákadlem Teras.
Hlavní budova nahoře pojala v letních špičkách až tři tisíce hostů a fungovala po celý rok. Architekt Urban komplex promyšleně rozdělil do několika výškových úrovní – kavárenské terasy kaskádovitě obklopily skalní jezírko a navazující bazén, zatímco elegantní restaurace a vyhlídková věž poskytly zázemí i v zimě.
Když udeřily chladné měsíce, ruch se z venkovních teras přesunul dovnitř – hosté se usadili za širokými okny Francouzské restaurace a pozorovali mlhy válející se v údolí. I mimo sezónu si sem Pražané jezdili připomenout atmosféru léta.
Z centra města je dopravila speciální autobusová linka od paláce Lucerna, kterou bratři Havlové sami zajišťovali. Zdálo se, že Havel na Barrandově „trefil tehdejší jackpot“ – náladu doby, která prahla po romantice i po moderním komfortu najednou.
Hvězdné večírky první republiky
Z původně zamýšleného lidového výletního místa se postupně stal podnik pro honoraci. V prvních letech sice na Barrandov mířily široké vrstvy Pražanů zvědavé na nový zábavní areál, ale vysoká útrata a luxusní prostředí brzy odradily ty méně majetné.
Čím dál častěji tu člověk potkával místo rodin z předměstí spíše filmové herce, vlivné politiky a podnikatele v drahých oblecích. Barrandovské terasy se staly dostaveníčkem pražské smetánky a filmových hvězd. Z nedalekých filmových ateliérů sem po práci zajížděli herci na večeři a režiséři tu oslavovali úspěšně dokončené filmy.
V červenci 1935 se na Terasách natáčela slavná scéna z komedie Tři vejce do skla s Vlastou Burianem. Ve filmu Vladislava Vančury Před maturitou zase vidíme elegantní mládež, jak popíjí limonády na Barrandovských terasách, projíždí se na loďkách po Vltavě a dovádí v bazénu – přesně tak idylicky tehdy místo působilo.
Kouzlo Barrandova však nestálo jen na slavných jménech, ale i na obyčejných lidských radostech. Večerní promenáda po terasách nabízela dechberoucí pohled na siluetu Prahy, zalitou světly v dálce. Z amplionů zněl jazz a u každého druhého stolu planula tlumená světélka lampionů.
Když padla tma, rozsvítil se na střeše restaurace otočný maják, který kroužil nad Vltavou a vítal výletní parníky plující kolem skály. Mladé páry mířící z parketu se zastavovaly u zábradlí vyhlídkové věže – doléhal k nim ozvěnou smích a hudba zespodu a nad hlavou měly hvězdné nebe.
„Češi si pod širým nebem postavili nejkrásnější restauraci v Evropě s bazénem v bývalém lomu,“ žasl v roce 1938 britský novinář Sydney Morrell při návštěvě Barrandova. V jeho slovech zněla upřímná úcta i trochu závisti. Prvorepublikové Československo tu světu hrdě ukazovalo, co dokáže – malý zázrak na skále.
Nikdo tehdy netušil, že onen bezstarostný léto skončí a kouzlo Barrandova se brzy přeruší.
Stín války
Dne 15. března 1939 projely Hlubočepy první německé obrněné vozy a Prahu zahalil stín hákového kříže. Šťastné období Teras se poprvé zachmuřilo v roce 1939 při obsazení českých zemí. Okupanti rychle pochopili strategickou hodnotu bílé budovy trčící vysoko nad údolím – hned zjara nechali na Barrandov postavit železniční přípojku, která sloužila pro transport materiálu.
Místo elegantních dam a pánů v smokingu teď v restauraci sedávali nacističtí pohlaváři a důstojníci v uniformách, často v doprovodu svých českých milenek. Z ochozů Teras, kde dříve postávali zvědaví turisté s fotoaparáty, teď němečtí vojáci sledovali nebe jako letečtí pozorovatelé – využili vyhlídkovou věž k protiletecké obraně Prahy.
Jazzová kapela zmlkla a noční život uhasl. Místo smíchu zněla Barrandovem jen pochodová hudba vojenských orchestrů. Číšníci, kteří zůstali sloužit, se museli klanět novým „pánům“ a tiše doufat, že válka brzy skončí.
Když Praha v květnu 1945 oslavovala svobodu, na Barrandovských terasách se znovu rozlévalo šampaňské. Krátce se zdálo, že se vše vrátí do starých kolejí – podnik se po několika měsících znovu otevřel pro veřejnost a lidé slavili konec války i návrat do známých míst. Jenže euforie netrvala dlouho.
Po nástupu komunismu v roce 1948 byly Terasy zabrány státem a nový režim rozhodl, že z někdejšího symbolu „dekadentní buržoazní zábavy“ udělá rekreační středisko pro pracující lid. To znělo vznešeně na papíře, ale skutečnost byla prozaičtější: do elegantních salonků s panoramatickým výhledem se nyní jezdili bavit hlavně komunističtí funkcionáři a jejich hosté ze spřátelených zemí.
Masivní investice do údržby ani rozvoje areálu nepřicházely. Zub času se začal hlásit – fasáda zašedla, vybavení zastaralo a bazén pod skálou pomalu chátral.
Konec jedné éry
V následujících dekádách Barrandovské terasy tiše upadaly. Večírky slávy odvál čas, zůstala jen prázdná kavárna a občasné rodinné výlety o víkendech. V roce 1982 byl pro nezájem veřejnosti uzavřen kdysi vyhlášený Trilobit bar. Hlavní restaurace s vyhlídkou držela při životě už jen nostalgie pamětníků. Ani prohlášení celého areálu za kulturní památku v roce 1988 už nemohlo zabránit nevyhnutelnému.
Po sametové revoluci získali zdevastované Terasy v restituci bratři Ivan a Václav Havlovi, synové původního stavitele. Jenže obnovit zašlou slávu nebylo snadné – obrovský komplex potřeboval investora s vizí. Majetek nakonec přešel na soukromou společnost, ale roky běžely a Barrandov dále chátral.
Opadané mozaiky, praskající beton a prázdný bazén připomínaly kostru obřího zvířete. Celý areál si postupně našli vandalové a bezdomovci, kteří z něj odnesli, co se dalo – dokonce i původní stylový nábytek.
V roce 2001 skupina squatterů neúmyslně založila požár, který do základů zničil dřevěný Trilobit bar. Tím jako by symbolicky dohořela poslední jiskra starých časů.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Barrandov
https://pamatkovykatalog.cz/barrandovske-terasy-13336793
https://www.prahaneznama.cz/praha-5/hlubocepy/terasy-barrandov-areal-nostalgickych-vzpominek/
https://dvojka.rozhlas.cz/co-v-boheme-nebylo-milos-havel-byl-i-doma-za-cernou-ovci-a-moc-se-o-nem-7464785
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/barrandovske-terasy-investice-bydleni-architektura_2306281341_kac
https://www.reflex.cz/clanek/kultura/116985/barrandov-slavi-90-let-jak-milos-havel-zacal-snit-svuj-filmovy-sen-ktery-na-kouzelnem-kopci-zije-dodnes.html
https://www.kudyznudy.cz/aktivity/barrandovske-terasy-byvaly-prvorepublikovy-kleno
