Článek
Podzim 1976. Československá televize vysílá nový normalizační seriál Muž na radnici, zaměřený na budování socialistického města. Bedřich Prokoš v něm ztvárnil penzionovaného ředitele místního podniku Kocmana – postavu starého úředníka, kterého ve vedení továrny střídá mladší kádrová rezerva.
Prokošova filmová role byla natolik věrohodná, že krátce po odvysílání seriálu přišla nečekaná nabídka z reálného života. Předseda okresního národního výboru v Benešově oslovil herce s tím, zda by nechtěl převzít vedení skutečného benešovského podniku. Kocmanův představitel působil na představitele moci tak autenticky, že si jej dokázali představit i mimo kamery – v reálné funkci.
Prokoš samozřejmě zůstal u herectví a nabídku slušně odmítl. Epizoda ale výmluvně ilustruje, jak se v 70. letech prolínal svět televizní propagandy se skutečností: herec dokázal sehrát oddaného aparátníka tak přesně, že samotní straníci mezi rolí a realitou neviděli rozdíl.
Podobné paradoxy by si Bedřich Prokoš v začátcích své kariéry nejspíš nepředstavil. Narodil se 23. října 1912 v Praze a hereckou dráhu započal ještě v období prvorepublikového Československa. Ve druhé polovině 30. let působil v divadelních souborech v Praze a postupně na sebe upozornil menšími rolemi. Formální herecké vzdělání získal v době, kdy se nad Evropou stahovala mračna: navštěvoval dramatické kurzy v Praze a krátce po jejich dokončení zastihla zemi německá okupace.
Po zavření vysokých škol v listopadu 1939 zaměřil veškeré úsilí na divadlo. Protektorát Čechy a Morava znamenal pro české herce tvrdý režim cenzury, ale zároveň paradoxně udržel divadelní scény v chodu – jako prostředek zábavy a propagandy tolerovaný okupační mocí.
Prokoš zůstal v Praze a pokračoval v hraní i během války. Vyhýbal se politickým tématům a hrál převážně v apolitických nebo klasických hrách, které prošly cenzurou. Díky tomu nemusel herectví zanechat ani v nejtěžších letech. Na sklonku války již patřil k jistým tvářím pražského divadla a měl za sebou první zkušenosti, které zhodnotil po osvobození.
Rok 1945 přinesl svobodu i euforii – a pro Bedřicha Prokoše také nové příležitosti. Krátce po osvobození pokračoval v angažmá na pražských scénách, nyní již bez německé cenzury. Hrál v divadle, které se na čas nadechlo svobodou: na repertoár se vrátily dříve zakázané hry i aktuální společenská témata. Prokoš se zapojil do tohoto proudu a během druhé poloviny 40. let si vydobyl pověst všestranného charakterního herce.
Jenže krátká poválečná demokracie záhy skončila. Únor 1948 změnil poměry i v kultuře – divadla byla zestátněna, repertoár podřízen ideologii a do čela uměleckých souborů dosazeni spolehliví členové komunistické strany. Prokoš patřil k té části herecké obce, která se novým poměrům přizpůsobila. Na jevišti místo prvorepublikových konverzačních komedií či avantgardních her začal ztělesňovat postavy ze socialistické současnosti a budovatelské minulosti.
Přijal stálé angažmá v jednom z pražských městských divadel a postupně se vypracoval mezi opory souboru. V 50. letech hrál často autority – ředitele škol, předsedy družstev či důstojníky – tedy figury, jaké vyhovovaly oficiální kulturní linii. Mimo jeviště nevstupoval do otevřených konfliktů s režimem, což mu umožnilo pokračovat v kariéře bez přerušení.
Zatímco někteří kolegové byli po roce 1948 z divadla propuštěni nebo odešli do emigrace, Prokoš na domácí scéně zůstal. V roce 1953, kdy komunismus sevřel zemi naplno, mu bylo čerstvých čtyřicet a patřil ke generaci, která tvořila nový herecký establishment.
Bedřich Prokoš se neomezoval jen na divadlo. Od 50. let začal spolupracovat s filmem – zpočátku v drobnějších úlohách, postupně i ve výraznějších rolích. V 60. letech, během uvolněnějších poměrů, se překvapivě objevil v několika odvážnějších a experimentálních filmech tehdejší nové vlny.
Filmoví režiséři brzy objevili jeho skrytý komediální potenciál. V roce 1966 si zahrál menší, ale o to zapamatovatelnější roli „důstojného pána“ ve slavné sci-fi komedii Kdo chce zabít Jessii? – fantastické satiře režiséra Václava Vorlíčka. O rok později účinkoval v černohumorném snímku Happy end, jenž vypráví příběh vraha pozpátku od smrti po narození.
Tím ale jeho výlety do zlatého fondu české komedie teprve začínaly. Jeho přirozeně strohý, seriózní až úřednický zjev dokázala naprosto mistrně vytěžit autorská dvojice Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. V jejich populárních snímcích na přelomu 70. a 80. let se stal nepřehlédnutelnou vedlejší postavou.
Diváci si ho dodnes pamatují především jako starého mládence a operního pěvce Fliegera z kultovní stěhovací komedie Kulový blesk (1978). O dva roky později si zahrál filmového dramaturga v hudební komedii Trhák (1980) a objevil se i jako důvěřivý právník řešící promoci dosud nenarozeného vnuka ve filmu Vrchní, prchni! (1980). Právě tyto laskavé, z podstaty komické figury paradoxně zaručily, že jeho tvář zůstává dobře známá i těm generacím diváků, které normalizační seriály nikdy neviděly.
V polovině 60. let už byl také uznávaným pedagogem na pražské DAMU, kde předával zkušenosti nastupující generaci herců. Zažil tak kratší období relativní volnosti v kultuře, které definitivně ukončil srpen 1968.
Po sovětské invazi a nástupu normalizace v 70. letech se výrazně proměnil i svět filmu a televize – a Bedřich Prokoš opět u toho nechyběl. Z politického uvolnění 60. let nezůstalo nic. Mnoho hereckých kolegů s progresivními názory bylo náhle odsunutých na vedlejší kolej nebo úplně mizelo z obrazovky. Prokoš naopak dostával v těchto letech nejvíce prostoru ve své kariéře na televizní obrazovce. Jeho klidná, seriózní tvář a přesvědčivé vystupování ho předurčily k rolím, které tehdejší dramaturgie potřebovala: ztělesňoval důvěryhodné představitele systému.
V roce 1975 se objevil jako funkcionář KSČ Hrstka ve stranicky laděném seriálu Nejmladší z rodu Hamrů, mapujícím poválečné osudy jedné dělnické rodiny a kolektivizaci vesnice. O rok později přišla zmíněná role penzionovaného ředitele Kocmana v seriálu Muž na radnici. Vedle toho účinkoval v řadě televizních inscenací a filmů, často opět jako ředitel, lékař, důstojník či jiná autorita.
Pro režimní kulturní aparát byl Prokoš spolehlivou volbou – nepodepisoval protestní petice, nevybočoval z nastavených mantinelů a na veřejnosti vystupoval loajálně. Díky tomu nemusel čelit zákazům činnosti. Právě naopak: v roce 1977, kdy řada populárních umělců nesměla publikovat nebo hrát kvůli svým postojům k Chartě 77, stál Bedřich Prokoš na jevišti Národního divadla při shromáždění na podporu takzvané Anticharty mezi těmi, kdo režimu veřejně vyjádřili podporu.
Tato skutečnost později vrhla stín na reputaci některých umělců a i Prokoš musel po letech vysvětlovat, proč tehdy do Zlaté kapličky šel. Historikové ale připomínají, že atmosféra byla plná strachu a společenského tlaku – a Prokoš se zkrátka rozhodl chránit pokračování své práce.
Po roce 1989 se Bedřich Prokoš už novým projektům příliš nevěnoval. Sametovou revoluci přivítal v ústraní. Bylo mu 77 let a patřil ke generaci, která odcházela ze scény. Své poslední malé role si zahrál v první polovině 90. let – objevil se například v několika epizodách televizních inscenací, ale žádnou větší úlohu už nepřijal.
Jeho životní pouť se uzavřela 20. dubna 1997 v Praze, kde zemřel ve věku 84 let. Ve vzpomínkách kolegů zůstal jako profesionál oddaný divadlu, který nikdy nepřestal hrát, ať se kolem něj střídaly jakékoli společenské poměry.
Zdroje:
https://www.csfd.cz/tvurce/9054-bedrich-prokos/prehled/
https://www.dvdpeka.cz/muz_na_radnici_11×dvd_-_serial_vyprodane?ItemIdx=1923&id=35380
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_Proko%C5%A1
https://zeny.iprima.cz/cim-hvezda-ceskych-komedii-bedrich-prokos-zaujal-sveraka-se-smoljakem-90457
https://www.lifee.cz/herec-bedrich-prokos-odborovy-funkcionar-a-komunista-se-pro-jistotu-vyucil-kovorytcem-mel-strach-ze-ho-herectvi-neuzivi-cd3c6
https://www.ahaonline.cz/clanek/laska-a-sex/63104/zname-tvare-nezname-osudy-bedrich-prokos-funkcionar-ktery-se-casto-stehoval.html
