Článek
Andrew Carnegie se narodil 25. listopadu 1835 ve skotském Dunfermline do rodiny ručního tkalce Williama Carnegieho a Margaret Morrisonové Carnegieové. Nástup mechanických tkalcovských stavů postupně připravoval o práci tisíce řemeslníků, mezi nimi i jeho otce. Rodina se proto ocitla v chudobě.
V roce 1848 se Carnegieovi rozhodli emigrovat. Usadili se v Allegheny v Pensylvánii, dnes součásti Pittsburghu, v naději, že Amerika nabídne příležitosti, které jim rodná země už dát nemohla. Byl to krok, na jaký se v polovině devatenáctého století odhodlávaly tisíce skotských a irských rodin: opustit známý svět a vsadit budoucnost dětí na zemi za oceánem.
Chlapec, který rád četl
Mladý Andrew nastoupil do textilní továrny jako chlapec od cívek. Pracoval dvanáctihodinové směny šest dní v týdnu a vydělával 1,20 dolaru týdně. Přesto si našel čas na to, co ho provázelo po celý zbytek života: na čtení.
Chodil do malé soukromé knihovny plukovníka Jamese Andersona, která byla každou sobotu otevřená pracujícím chlapcům z Allegheny. Carnegie později vzpomínal, že Anderson neměl velkou sbírku, ale že mu knihy otevřely svět, který by jinak zůstal nedostupný.
Tahle zkušenost v něm zasela přesvědčení, že vzdělání a knihy mají být dostupné i lidem, kteří se narodili bez peněz. O desítky let později ji přetavil do jednoho z největších knihovnických projektů v dějinách.
Carnegie se od dělnické práce postupně propracoval k místu telegrafního poslíčka. Brzy se naučil pracovat s telegrafem a jeho schopnosti neunikly pozornosti Thomase A. Scotta z Pensylvánské železnice.
Scott si ho vzal jako osobního telegrafistu a sekretáře. Carnegie pak postupoval rychle: stal se superintendentem západní divize Pensylvánské železnice a vedle platu začal chytře investovat. Vložil peníze do lůžkových vagonů, do ropy, železa a dalších podniků, které s prudkým americkým růstem nabývaly na hodnotě.
Měl mimořádný cit pro okamžik, kdy se staré technologie měnily v nové impérium. Železnice potřebovaly kolejnice. Města potřebovala mosty, továrny, výškové budovy a lodě. A všechno to vyžadovalo stále více oceli.
Ocelářské impérium
Po občanské válce rozpoznal Carnegie obrovský potenciál v ocelářství. Budoval postupně síť hutí a podniků, z níž později vznikla Carnegie Steel Company. Jeho hlavní výhodou byla vertikální integrace: snažil se kontrolovat celý výrobní řetězec, od železné rudy a uhlí přes koksárny až po železnice, lodě a samotné ocelárny.
Díky tomu dokázal vyrábět levněji než konkurence. Každý článek řetězce, který nemusel platit cizímu dodavateli, znamenal více peněz, větší nezávislost a další náskok.
V roce 1883 koupil Homestead Steel Works v Pensylvánii a postupně z něj vybudoval jeden z nejvýznamnějších ocelářských závodů země. Závod využíval vlastní zdroje železné rudy a uhlí, železniční síť dlouhou 425 mil i flotilu jezerních parníků.
Do konce osmdesátých let devatenáctého století patřil Carnegie k největším producentům železa, ocelových kolejnic a koksu na světě. V roce 1889 Spojené státy předstihly Velkou Británii ve výrobě oceli. Carnegieho podniky na tom měly zásadní podíl.
Svého postavení nedosáhl sám. Uměl si vybrat schopné spolupracovníky, mezi nimi Henryho Claye Fricka, George Laudera nebo vlastního bratra Thomase. Zároveň si ale pečlivě hlídal, aby konečné rozhodování zůstalo v jeho rukou.
Navenek si Carnegie dlouho pěstoval pověst člověka, který chápe potřeby pracujících. Ve svých textech se vyslovoval pro právo dělníků organizovat se v odborech a psal o odpovědnosti bohatých vůči společnosti.
V roce 1886 vydal knihu Triumphant Democracy, která oslavovala americkou demokracii, hospodářský růst a společenskou mobilitu. O tři roky později publikoval esej The Gospel of Wealth, později známou jako Evangelium bohatství. V ní tvrdil, že majetní lidé mají morální povinnost využít své peníze pro dobro společnosti, ne je jen hromadit nebo odkázat dědicům.
Sám chtěl se zaměstnanci, zvlášť se skotskými krajany, udržovat obraz určitého kolegiálního vztahu. Jenže jeho vlastní podniky byly zároveň postavené na tvrdé disciplíně, dlouhých směnách, snižování nákladů a neustálém tlaku na produktivitu.
V roce 1886 ho navíc zasáhla osobní tragédie. Onemocněl tyfem, poté se dozvěděl o smrti bratra Thomase a krátce nato zemřela také jeho matka. Carnegie si s ní byl mimořádně blízký a její smrt ho hluboce poznamenala.
Tvrdý postup proti odborům
Skutečnou zkoušku Carnegieho vztahu k dělníkům přinesl rok 1892. Spor vypukl v Homesteadu, jeho nejvýznamnějším závodě v Pensylvánii. Když se blížil konec kolektivní smlouvy s odborovou organizací Amalgamated Association of Iron and Steel Workers, vedení podniku oznámilo snížení mezd kvalifikovaným dělníkům.
Odboráři odmítli novou smlouvu podepsat. Henry Clay Frick pak 28. června zaměstnance uzamkl mimo závod a začal areál obehánět vysokým plotem. Následoval konflikt, který vešel do dějin jako Homestead Strike.
Carnegie v té době odjel na svou každoroční cestu do Skotska a jednání nechal formálně v rukou Fricka. Ten byl známý tvrdým odporem vůči odborům. Najal zhruba tři stovky ozbrojených mužů z Pinkertonovy agentury, aby pronikli do závodu po řece Monongahele a umožnili jeho znovuotevření.
Dne 6. července 1892 se Pinkertonovi agenti střetli se stávkujícími. Boj trval celý den. Padly výstřely, hořely čluny, létaly kameny a zraněné odváželi z obou stran. Zemřelo deset mužů a desítky dalších byly zraněny. Nakonec musela zasáhnout pensylvánská národní garda.
Carnegie později nesnášel negativní publicitu, kterou střet vyvolal, a snažil se působit dojmem, že za všechno může Frick. Historické výzkumy ale ukazují, že Frick nejednal zcela samostatně. Carnegie věděl, jakým směrem se situace vyvíjí, a se snahou odbory v Homesteadu zlomit souhlasil.
Stávka trvala zhruba čtyři a půl měsíce. Odbory nakonec prohrály a jejich síla v americkém ocelářství se na dlouhá desetiletí zlomila. Pro Carnegieho to byla jedna z největších morálních porážek života.
Prodej impéria a obrat k dobročinnosti
V roce 1901 se Carnegie rozhodl prodat své ocelářské podniky bankéři J. P. Morganovi. Z jejich spojení vznikla United States Steel Corporation, první korporace na světě s hodnotou přes jednu miliardu dolarů.
Celá transakce měla hodnotu přibližně 480 milionů dolarů. Carnegieho osobní podíl činil asi 225 milionů dolarů, což z něj udělalo jednoho z nejbohatších lidí své doby.
Od té chvíle se věnoval především psaní a filantropii. V duchu svého Evangelia bohatství věřil, že člověk má bohatství nejdřív vytvořit a pak je vrátit společnosti v podobě vzdělání, vědy, kultury a podpory míru.
Carnegie a později jeho nadace financovali mezi lety 1883 a 1929 výstavbu 2 509 veřejných knihoven po celém světě. Nejvíc jich vzniklo ve Spojených státech, ale Carnegieho knihovny najdeme také ve Velké Británii, Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu i v dalších zemích.
Jeho jméno dnes nenesou všechny, protože řada budov byla přestavěna nebo dostala jiný účel. Přesto jeho peníze pomohly vytvořit síť veřejných knihoven, která otevřela knihy milionům lidí.
Symbolicky mezi nimi nechyběla ani Carnegieho knihovna v Homesteadu. Vznikla v roce 1898, tedy šest let po krvavé stávce. Vedle knihovny zahrnovala koncertní sál, sportovní prostory i klub pracujícího muže.
Carnegie se oženil až ve dvaapadesáti letech. V roce 1887 si vzal Louise Whitfieldovou, o více než dvacet let mladší dceru newyorského obchodníka. V roce 1897 se jim narodila dcera Margaret, pojmenovaná po Carnegieho matce. Byla jeho jediným dítětem.
Andrew Carnegie zemřel 11. srpna 1919 ve svém sídle Shadow Brook v Lenoxu v Massachusetts. Bylo mu třiaosmdesát let.
Za života věnoval na dobročinné účely více než 350 milionů dolarů, tedy zhruba devadesát procent svého majetku. Podpořil knihovny, univerzity, vědecké instituce, důchody pro učitele, výzkum i snahy o mezinárodní mír.
https://www.newworldencyclopedia.org/entry/Andrew_Carnegie
https://www.gilderlehrman.org/history-resources/essays/lives-andrew-carnegie
https://www.biography.com/business-leaders/andrew-carnegie
https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/features/carnegie-timeline-rags-to-riches/
https://carnegie.org/about/andrew-carnegie-story/
https://en.wikipedia.org/wiki/Carnegie_Library_of_Homestead
https://www.stoplusjednicka.cz/historie/rikali-jim-loupezivi-rytiri-kdo-byli-muzi-kteri-budovali-bohatou-ameriku
