Článek
Hinkley, Kalifornie – Město, které před třiceti lety vybojovalo historické vítězství nad korporací, dnes působí jako město duchů. Ulice jsou prázdné, domy zabedněné a prach z Mojavské pouště se usazuje na opuštěných verandách.
Právě tady v 90. letech odhalila Erin Brockovichová, tehdy neznámá asistentka právníka a svobodná matka tří dětí bez právnického vzdělání, rozsáhlou kontaminaci podzemní vody jedovatým chromem 6.
Případ skončil v roce 1996 rekordním vyrovnáním ve výši 333 milionů dolarů– dosud největším přiznaným odškodněním v americké historii přímé žaloby. Tento triumf proslavil Brockovichovou natolik, že o něm vznikl v roce 2000 oscarový film s Julií Robertsovou v hlavní roli.
Jenže skutečný příběh Erin Brockovichové tím zdaleka neskončil. Po závěrečných titulcích filmu čekal Brockovichovou a lidi z Hinkley život, který zdaleka nebyl hollywoodsky idylický.
Nečekaná sláva a její daň
Ironií osudu se z případu v Hinkley stal celosvětově známý příběh díky šťastné náhodě. Brockovichová netušila, že se její práce dostane do Hollywoodu – prostě dělala svou práci, jak sama říká. Zpráva o její neústupné snaze se přes známou chiropraktičku donesla až k producentce Carle Shambergové, manželce producenta Michaela Shamberga.
Výsledkem byl film Erin Brockovich, natočený režisérem Stevenem Soderberghem realistickým stylem. Julia Robertsová získala za ztvárnění Brockovichové Oscara a jméno Erin Brockovich se stalo pojmem známým po celém světě.
Nově nabytá sláva však přinesla i tlak a problémy doma. Tři děti Brockovichové najednou měly „slavnou mámu“ a ne všechny dopady byly pozitivní. „Musela jsem pracovat. Zpočátku jsem nevydělávala žádné horentní sumy a děti mě tolik nevídaly. Myslím, že to pro ně bylo těžké,“ vzpomíná Brockovichová na období po úspěchu v Hinkley.
Zatímco pomáhala stovkám cizích lidí získat spravedlnost, její vlastní rodina strádala. Nejmladší dcera Elizabeth tehdy byla malá holčička a nechápala, proč je maminka najednou pořád pryč – zavalena spisy, důkazy a soudními stáními.
S odstupem let Brockovichová otevřeně přiznává, že nejbolestnější pro ni bylo právě odloučení od dětí. Po rozvodu s jejím třetím manželem Ericem Ellisem v roce 2012 zůstala sama a útěchu našla i ve společnosti svých psů. „Jsou to nejlepší společníci – nikdy vás nesoudí,“ poznamenala s úsměvem v jednom rozhovoru.
Z Hinkley do světa
Po uzavření případu Hinkley nestála Erin Brockovichová stranou a neradovala se z vítězství v klidu domova. Naopak, pokračovala v právní firmě advokáta Eda Masryho a s jeho podporou se pustila do dalších případů znečištění životního prostředí. Jen pár let po Hinkley vedla tým ve sporu s firmou Whitman Corporation kvůli kontaminaci chromem ve městě Willits v Kalifornii.
Následovala další hromadná žaloba – tentokrát 1 200 obětí – na Pacific Gas & Electric kvůli podobné kontaminaci u kompresorové stanice v oblasti Kettleman Hills ve střední Kalifornii. Šlo fakticky o pokračování kauzy Hinkley na jiném místě téže plynovodní trasy.
Tato žaloba byla v roce 2006 urovnána smírem ve výši 335 milionů dolarů, tedy částkou srovnatelnou s případem Hinkley. Brockovichová tak znovu pomohla stovkám poškozených lidí k odškodnění – tentokrát to ale proběhlo bez filmových kamer a mediálního lesku.
Ne všechny její poválečné bitvy však skončily vítězně. V roce 2003 Brockovichová a Masry zažalovali školský obvod v Beverly Hills s tvrzením, že na pozemku tamní střední školy provozované ropné vrty způsobily u studentů rakovinu. Případ budil velkou pozornost – šlo o zdraví dětí v bohaté čtvrti a obviněnou stranou byly městské instituce.
Soud však nakonec žalobu zamítl pro nedostatek průkazných důkazů a ještě nařídil uhradit část nákladů na právní zastoupení školy. Po letech se ukázalo, že v areálu školy sice skutečně byly ropné vrty, ale studie nezjistily zvýšený výskyt onemocnění. Tento nezdar přinesl Brockovichové i kritiku – někteří ji obviňovali z vyvolávání neopodstatněné paniky.
Její angažovanost navíc často vycházela i z vlastní zkušenosti. Téhož roku 2003, kdy bojovala s úřady v Beverly Hills, řešila Brockovichová také problém velmi osobní: toxickou plíseň ve svém vlastním domě. Dům v kalifornském Agoura Hills musela opustit kvůli závažné zdravotní hrozbě a následně vysoudila na pojišťovacích společnostech odškodné přes 400 tisíc dolarů.
Když v roce 2005 zemřel Ed Masry – její mentor, šéf a přítel – byla to pro Brockovichovou lidsky i pracovně zásadní změna. Ještě téhož roku se rozhodla vydat vlastní cestou: opustila Masryho firmu a založila společnost Brockovich Research & Consulting, skrze niž začala nezávisle pomáhat komunitám po celých Spojených státech.
Z malého domácího kancelářského koutku v Agoura Hills řídila síť spolupracovníků, právníků a vědeckých expertů, s nimiž radila obyvatelům měst postižených ekologickými haváriemi. Kromě spolupráce s právníky se Brockovichová stále více profilovala jako veřejná mluvčí – jezdila na setkání s občany, organizovala veřejná slyšení a vystupovala v televizi. Její pověst „občanské hrdinky“ zafungovala: lidé z různých koutů Ameriky (a dokonce i ze zahraničí) se na ni začali obracet s prosbou o pomoc.
Brockovichová líčí, že po filmu jí denně chodily doslova stovky e-mailů a dopisů od obyčejných lidí, kteří měli podezření na znečištění vody či jiné ohrožení zdraví ve svém okolí. Zpočátku se snažila odpovídat jednotlivě, ale brzy pochopila, že sama všechno nezvládne. Začala proto systematicky shromažďovat informace o těchto možných ekologických kauzách. V době před sociálními sítěmi si vedla jakousi mapu – každému hlášení přiřadila na mapě USA tečku.
„Jednoho dne jsem se na tu mapu podívala a napočítala tři sta teček. Říkám si: Proboha, co se to děje?“ vzpomínala. Postupně tuto databázi převedla do digitální podoby na svém webu, aby se i další lidé mohli podívat, jestli v jejich regionu někdo nehlásí podobné zdravotní problémy související se znečištěním. Tímto způsobem vznikl jakýsi „atlas“ ekologických případů, do kterého dnes přispívají občané napříč Spojenými státy – podle Brockovichové tam přibylo už přes 13 000 bodů.
I když nejde o vědecký výzkum v pravém slova smyslu, pro Brockovichovou to byl důkaz, že Hinkley není ojedinělý příběh. „Pochopila jsem, že podobné Hinkley se dějí všude možně, pořád,“ řekla v jednom z rozhovorů. Její cíl se proto posunul: nejen vyhrávat jednotlivé soudy, ale také spojovat lidi, kteří čelí stejným problémům, a tlačit na systémové změny.
Příběh Erin Brockovichové je plný paradoxů. Jako žena bez formálního právnického či vědeckého vzdělání – dokázala to, co se nepodařilo ani úřadům: pohnat k odpovědnosti mocnou korporaci a otevřít oči veřejnosti. Její jméno se stalo synonymem boje jednotlivce proti systému.
V angličtině dokonce zdomácnělo spojení „to Erin Brockovich something“ ve významu „jako obyčejný člověk se postavit obří nespravedlnosti“. Její apel je totiž v jádru populistický v tom nejlepším smyslu – věří v sílu obyčejných lidí, v to, že každý z nás může „pohnout rukou spravedlnosti“, pokud nám nechybí odvaha a vytrvalost.
Politice se programově vyhýbá. Často opakuje, že jed v čisté vodě nerozlišuje mezi republikánem a demokratem. „Voda je lidské právo, nezáleží na stranické příslušnosti, barvě pleti nebo stavu konta,“ říká.
https://en.wikipedia.org/wiki/Erin_Brockovich
https://people.com/where-is-erin-brockovich-now-8703310
https://www.theatlantic.com/magazine/archive/2020/09/the-relentless-erin-brockovich/614185/
https://abcnews.com/US/erin-brockovich-real-story-town-decades/story?id=78180219
