Článek
Charles Goodyear se narodil roku 1800 v New Havenu ve státě Connecticut do rodiny vynalézavého obchodníka. V mládí pracoval s otcem v železářství, ale rodinný podnik zkrachoval. Goodyear, čerstvě ve finanční tísni, hledal nové uplatnění a zaujala ho tehdy populární novinka – přírodní kaučuk.
V polovině 30. let 19. století zažíval americký průmysl „kaučukovou horečku“. Elastická gumová hmota z Brazílie se slibně využívala na nepromokavé boty, kabáty či doplňky. Brzy se ale ukázalo, že surový kaučuk má zásadní vadu: v horku měkne a lepí, v chladu křehne.
Zboží se v letních vedrech rozteklo a v zimě popraskalo. Nadšení vystřídaly krachy – podnikatelé přicházeli o investice a sklady nepotřebné lepkavé gumy obraly mnohé o iluze i majetek.
Goodyear vycítil příležitost přijít problému na kloub. V roce 1834 se pokusil nabídnout jednu novinku významné gumárenské firmě Roxbury Rubber Company – vynalezl ventil, který měl zlepšit záchranné plovací prostředky. Ředitel podniku mu však řekl, že to nemá smysl, dokud někdo nevyřeší základní potíž: jak zabránit kaučuku, aby se kazil změnou teplot.
Goodyear se tohoto úkolu okamžitě ujal, ačkoli neměl chemické vzdělání ani peníze. Brzy se ale propadl do dluhů a za nezaplacené účty byl uvězněn. Ironií osudu poprvé vážně experimentoval s kaučukem právě ve vězení pro dlužníky. Za mřížemi a následně doma v kuchyni zkoušel do gumy přimíchávat různá aditiva – třeba jemně mletou křídu, magnezii nebo kyselinu dusičnou.
Po mnoha pokusech se dostavilo dílčí zlepšení. Kyselina dusičná dokázala zčásti snížit lepkavost kaučuku. Goodyear potáhl tkaniny vrstvičkou takto upravené gumy a věřil, že problém skoro vyřešil. V roce 1837 dokonce získal smlouvu na výrobu nové sady poštovních tašek pro americkou poštu.
Jenže výsledná pryžová tkanina nebyla dostatečně kvalitní – tašky ve zkušebním provozu neobstály a celá zakázka byla zrušena. Pro Goodyeara a jeho investory to byla těžká rána. Jeho dílčí objev se neukázal jako spolehlivé řešení.
Náhoda na rozpálených kamnech
Goodyear se nevzdal. Ve skromných podmínkách pokračoval v experimentech a do přírodního kaučuku zkusil přidat síru, s níž už před ním pracoval také vynálezce Nathaniel Hayward. Síra snížila lepivost hmoty, ale k opravdovému zlomu došlo až šťastnou náhodou. Za jedné tuhé zimy roku 1839 mu při pokusu ve Woburnu v Massachusetts upadl malý kousek sírou ošetřené gumové směsi na rozpálená kamna.
Goodyear už viděl bezcenný připálený zbytek, ale zvědavost ho přiměla prohlédnout si, co z kaučuku na horké litině zůstalo. Čekalo ho překvapení: směs se sice připálila, ale rovnoměrně jako kůže a nezměnila tvar. Zvědavý vynálezce pak zkusil výsledný materiál vystavit mrazu – a na rozdíl od syrového kaučuku zůstal pružný a pevný.
Tento nečekaný úspěch znamenal objev vulkanizace kaučuku. Zahřátím kaučukové směsi se sírou vznikla nová substance – pryž, která si podrží pružnost, ale zároveň se už neroztéká horkem ani nepraská v chladu. Goodyear konečně našel to, oč tolik let usiloval: kaučuk se dal zkrotit a stal se použitelným pro průmysl za každého počasí.
V dalších měsících Goodyear horečně ladil přesný postup. Zjistil, že ke spolehlivému výsledku je třeba dodržet správnou teplotu i dobu zahřívání. Nakonec měl v rukou metodu, jak vyrábět z kaučuku odolnou pryž ve velkém. Začal svůj objev nabízet investorům a výrobcům. Netušil přitom, že v téže době už jeho nápad putuje do světa i bez něj.
Angličan Hancock ho předběhl
Goodyear chtěl svůj vynález šířit globálně, narazil však na konkurenci. Ještě před tím, než stačil získat první patenty, se jeho kaučukové vzorky dostaly do Evropy. Goodyear sám později přiznal, že několik kusů vulkanizované gumy poslal k posouzení britským průmyslníkům.
Právě to mu mohlo zhatit prvenství. V Anglii se zlepšováním gumy zabýval vynálezce Thomas Hancock, který sice léta experimentoval, ale kýženého výsledku dosáhl údajně až díky Goodyearovu vzorku. Hancock neváhal: už v roce 1843 si nechal nový postup patentovat v Londýně a proces se v Británii začal označovat jako „vulkanizace“ podle římského boha ohně Vulkána.
Když se Goodyear pokusil o patentovou ochranu za oceánem, bylo už pozdě – na britském trhu byl vynález spojen se jménem Hancock a americkému konkurentovi tam pšenka nekvetla.
Ve Spojených státech si naštěstí Goodyear prvenství uhájil. Dne 15. června 1844 získal americký patent na vulkanizaci kaučuku a založil gumárenskou firmu s továrnou v Naugatucku. Nový materiál, pružná a odolná pryž, měl obrovský komerční potenciál – od lehkých nepromokavých oděvů až po budoucí pneumatiky.
Jenže jakmile se zpráva o „zkrocené gumě“ rozšířila, mnoho podnikatelů začalo vyrábět podobné produkty bez licence. Goodyear neměl své licenční smlouvy dobře ošetřené a zanedlouho čelil záplavě napodobenin. Než aby se těšil z výdělků svého objevu, musel se vydat na úmornou cestu po soudech.
Jeho patentová práva se stala předmětem desítek soudních sporů. Vynálezce se musel zhruba třicetkrát soudit s různými továrníky, kteří jeho postup neoprávněně využívali. Šlo o zdlouhavé a nákladné bitvy. Do Goodyearových služeb vstoupil i renomovaný právník a politik Daniel Webster.
Tento slavný senátor ho v klíčovém sporu roku 1852 hájil před soudem, což si vyžádalo honorář 15 000 dolarů – ve své době astronomickou částku. Případ tehdy plnil titulní strany novin a dopadl pro Goodyeara vítězně. Přesto nezabránil dalšímu kopírování. Řada výrobců gumy dál využívala jeho objev takřka bez povšimnutí zákona a peníze z toho mířily jinam než k vynálezci.
Gumový pavilon v Paříži
Úmorné soudní bitvy Goodyeara finančně vyčerpávaly. Přesto byl přesvědčený, že se jeho objev prosadí celosvětově – a že je třeba u toho být. V polovině 50. let proto zamířil do Evropy, aby tu našel nové trhy a partnery. Jeho situaci však komplikovaly i právní potíže.
Vulkanizovanou pryž tak v Evropě mohli volně využívat jiní bez licencí. Goodyear se s tím nehodlal smířit. Roku 1855 se zúčastnil světové průmyslové výstavy v Paříži (Exposition Universelle) a rozhodl se oslunit Evropu velkolepou prezentací. Nechal připravit rozsáhlou expozici výrobků z pryže, aby světu demonstroval možnosti svého materiálu.
Odvážný tah ale přinesl katastrofu. Vynálezce za pařížskou prezentaci utratil více než 100 000 dolarů, často půjčených peněz. Obří investice se nevrátila: evropské zakázky nepřicházely a dluhy začaly být neúnosné. Ještě během pařížské výstavy byl Goodyear kvůli nesplaceným účtům zatčen a skončil opět ve vězení pro dlužníky.
Hořkou situaci odlehčoval černým humorem – vězení překřtil na svůj „hotel“. Za mřížemi v Paříži strávil jen dva týdny, ale k propuštění opět pomohli spíše věřitelé než jeho vlastní zisk.
Symbolického zadostiučinění se mu dostalo aspoň ve stejné době: francouzský císař Napoleon III. udělil Charlesi Goodyearovi Řád čestné legie za přínos průmyslu. Uznání však vynálezce nasytilo jen po duševní stránce. Na kontě mu místo zisků zůstávaly hlavně dluhy.
Smrt v dluzích
Ani na konci života se Charles Goodyear nedočkal finančního klidu. Neustálý boj s dluhy a snaha dobývat další trhy mu podlomily zdraví. V červnu 1860 obdržel zprávu, že v New Yorku těžce onemocněla jeho milovaná dcera. Přispěchal za ní, cestu však podnikl zbytečně – dorazil pozdě.
Dcera mezitím zemřela a zdrcený otec zanedlouho rovněž podlehl vyčerpání. Charles Goodyear skonal 1. července 1860 ve věku nedožitých šedesáti let. Po sobě zanechal druhou manželku Fanny Wardellovou a několik dětí, kterým odkázal spíše břemeno než jmění: dluhy dosahující asi 200 000 dolarů.
K pozůstalosti naštěstí patřila i práva k několika patentům, jež rodině posléze začala konečně přinášet tolik potřebné příjmy. Teprve po vynálezcově smrti začali jeho nejbližší díky licenčním poplatkům žít bez hrozby nouze.
Goodyear se za svého života nestal boháčem – stal se ale tím, kdo otevřel dveře gumárenskému odvětví. Jeho jméno se dočkalo pocty, které se on sám již nedožil.V roce 1898 založil americký podnikatel Frank Seiberling společnost na výrobu pneumatik a pojmenoval ji Goodyear Tire & Rubber Company – na počest průkopníka, který dal světu vulkanizovanou gumu.
Firma Goodyear, jejíž logo dodnes zdobí okřídlená bota římského boha Merkura, však kromě jména neměla s Charlesem Goodyearem nic společného. Vynálezce vulkanizace se obchodního triumfu nedožil, přesto ho historie řadí k významným postavám průmyslové revoluce.
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Goodyear
https://www.britannica.com/biography/Charles-Goodyear
https://www.americanheritage.com/charles-goodyear
https://corporate.goodyear.com/us/en/company/history.html
https://www.acs.org/education/whatischemistry/landmarks/syntheticrubber.html
https://connecticuthistory.org/charles-goodyears-machine-for-making-rubber-fabrics/
