Hitchcockova kráska vyfoukla Oscara vlastní sestře. Joan Fontaine pak s Olivií válčila až do smrti

V sále při předávání Oscarů seděly dvě sestry. Obě měly slavné jméno. Obě chtěly vyhrát. Obě věděly, že jestli tu sošku dostane ta druhá, bude to bolet. Pak zaznělo jméno Joan Fontaine.

Byl to velký večer pro Hollywood. A ještě větší rána pro jednu rodinu. Protože Joan ten večer nevyhrála jen Oscara. Ona porazila vlastní sestru. A to se u nich doma neodpouštělo.

Pro českého diváka není Joan Fontaine jméno, které by vyvolalo stejnou reakci jako Marilyn Monroe, Audrey Hepburn nebo Elizabeth Taylor. Nebyla plakátovou bohyní každého obýváku.

Ale kdo někdy viděl Hitchcockovu Rebeccu nebo Podezření, ten si její tvář pamatuje. Takový ten pohled ženy, která ví, že je něco špatně. Jen ještě přesně neví co.

Na plátně působila křehce. Jako dívka, která se bojí říct nahlas vlastní názor. Jako manželka, která v obrovském domě slyší kroky někoho, kdo tam už dávno nemá být. Jenže ve skutečnosti to nebyla žádná ušlápnutá chudinka.

Joan Fontaine byla tvrdohlavá, ostrá, ctižádostivá a uměla bodnout přesně tam, kde to bolelo. Hlavně když šlo o její sestru Olivii de Havilland. Právě tahle slavná sestra stála v jejím životě pořád vedle ní. Někdy před ní. Někdy proti ní.

Joan se narodila 22. října 1917 v Tokiu jako Joan de Beauvoir de Havilland. Rodiče byli Britové. Otec Walter de Havilland pracoval jako patentový právník a učil jazyky. Matka Lillian Ruse byla herečka. Na první pohled pěkný začátek. Cizina, vzdělaná rodina, dvě malé holčičky. Jenže rodina se brzy rozpadla.

Matka odjela s dcerami do Kalifornie. Joan a Olivia vyrůstaly v Saratogě. Slunce, zahrady, Amerika, nový život. Hezky to zní. Jenže doma se z toho žádná reklama na štěstí nestala. Olivia byla starší o patnáct měsíců. To není moc. Ale v dětském světě to stačí. Olivia byla první. Joan druhá. A Joan měla celý život pocit, že to tak zůstalo.

Doma mezi nimi panovala rivalita od malička. Nebylo to jen takové to běžné sesterské špičkování. Podle vzpomínek tam byly hádky, rány, žárlivost, soutěžení a staré křivdy, které časem nezmizely.

Matka se později znovu vdala za George Fontaina. Právě po něm si Joan později vzala svoje umělecké příjmení.

Joan byla v dětství často nemocná. Olivia byla výraznější a dřív věděla, co chce. Když se začala prosazovat v herectví, Joan zůstávala v jejím stínu.

Joan nějaký čas žila znovu v Japonsku u otce a chodila tam do školy. Po čase se vrátila do Ameriky a rozhodla se, že zkusí herectví. Jenže první problém přišel hned.

Jméno de Havilland už bylo v Hollywoodu zabrané. Používala ho Olivia. Takže mladší sestra musela začínat jinak. Nejdřív jako Joan Burfield, pak pod dalšími jmény. A nakonec jako Joan Fontaine.

Začátky nebyly slavné. Joan hrála menší role, objevovala se v průměrných filmech a Hollywood se na ni díval jako na jednu z mnoha hezkých mladých žen. Hezkých tváří tam bylo dost. A hezká tvář sama o sobě člověka nezachrání.

V roce 1940 natáčel Rebeccu podle románu Daphne du Maurier. Byl to jeho první americký film. Hlavní mužskou roli dostal Laurence Olivier. Hledala se mladá žena, která zahraje novou paní de Winterovou.

To je mimochodem zvláštní role. Ta žena nemá ve filmu ani pořádné vlastní jméno. Přijede do velkého sídla Manderley a všude cítí mrtvou Rebeccu, první manželku svého muže.

Rebecca má být pryč. Ale vlastně je všude. V pokojích. Ve vzpomínkách. V pohledech služebné. V hlavě mladé manželky, která si připadá jako vetřelkyně ve vlastním domě.

Joan se pro tu roli hodila skoro dokonale. Uměla zahrát nejistotu tak, že člověk neměl pocit, že sleduje herečku. Spíš mladou ženu, která se opravdu bojí nadechnout moc nahlas.

A na place to také nebylo úplně veselé. Laurence Olivier si měl přát, aby roli hrála Vivien Leigh. Joan tedy necítila zrovna vřelé přijetí. Hitchcock navíc dobře věděl, že její nervozita filmu pomůže.

Dnes by to člověk možná popsal jako dost krutý způsob práce nebo manipulaci. Tehdy se výsledek počítal víc než pocity jedné neznámé herečky. A výsledek fungoval skvěle.

Rebecca se stala velkým filmem. Získala Oscara za nejlepší film a Joan si vysloužila nominaci na nejlepší herečku. Najednou už nebyla jen „ta druhá de Havillandová“.

Byla Joan Fontaine. O rok později přišlo Podezření. Znovu Hitchcock. Znovu žena, která se ocitne v manželství, kde se romantika pomalu mění v úzkost. Tentokrát stál vedle ní Cary Grant. On byl okouzlující. Ona zamilovaná. A pak začala tušit, že muž, kterého si vzala, ji možná chce zabít.

Joan v tom filmu nehraje strach přes křik a velká gesta. Nehroutí se v každé scéně. Jen se jí postupně mění oči. Úsměv mizí. Věty váznou. Člověk vidí, jak se jí v hlavě rozlézá podezření. A právě proto to bylo tak silné.

Za Podezření získala Oscara. Dodnes se o tom mluví i proto, že jde o jediného hereckého Oscara za výkon ve filmu Alfreda Hitchcocka. Ale tehdy se o tom mluvilo hlavně kvůli něčemu jinému.

Ve stejný rok byla nominovaná i Olivia. Starší sestra byla nominovaná za Hold Back the Dawn. Poprvé v historii Oscarů tak proti sobě v kategorii nejlepší herečka stály dvě skutečné sestry. Tohle byla pro novináře lahůdka.

A vyhrála Joan. Člověk by čekal objetí. Slzy. Dojetí. Větu: „Jsem na tebe pyšná.“ Jenže to by byl jiný příběh a jiná rodina. Joan později psala, že se jí v ten moment vrátily vzpomínky na všechyn staré dětské boje. Všechno to soupeření, ponižování a pocit, že mezi nimi nikdy nebude obyčejný klid.

Představte si to. Vyhrajete Oscara. Měla by to být největší noc vašeho života. A místo čisté radosti cítíte, že jste právě přilili další olej do ohně.

Olivia později získala svého vlastního Oscara a její kariéra byla obrovsky úspěšná. Jenže Joan ji předběhla.

Ve čtyřicátých letech měla Joan opravdu silné období. Přišla další oscarová nominace za The Constant Nymph. V Jane Eyre hrála po boku Orsona Wellese. V Ivy ukázala, že nemusí být jen ustrašená dívka, ale klidně i žena, ze které jde mráz po zádech.

A pak je tu Dopis neznámé. To není film, který by dnes běžel každé Vánoce v televizi. Ale je to jeden z těch starých snímků, které umí člověka zabolet i po letech.

Joan hraje ženu, která miluje muže celý život. Jenže on si ji skoro nepamatuje. To je strašně jednoduché. A strašně kruté. A Joan přesně takové role uměla. Ženy, které vypadají jemně, ale uvnitř nich se něco láme. Ženy, které čekají, že je někdo zachrání. A často čekají marně.

Jenže Hollywood byl vždy obchod, ne charita. Nejdřív vás vytáhne nahoru. Pak se najednou začne rozhlížet po někom novém. V padesátých letech už pro Joan nebylo tolik velkých rolí jako dřív. Hrála dál. Ale na výsluní už byly jiné.

Joan pak pracovala na divadle i v televizi. Hrála na Broadwayi, mimo jiné v inscenacích Tea and Sympathy a Forty Carats, objevovala se v televizních filmech a seriálech. Ale slavná už nebyla.

A v soukromí se také žádná pohádka nekonala. Vdala se čtyřikrát. Za herce Briana Aherna. Za producenta Williama Doziera. Za scenáristu a producenta Colliera Younga. A za novináře Alfreda Wrighta. Čtyři svatby. A čtyři rozvody.

S Dozierem měla dceru Deborah. Později adoptovala peruánskou dívku Martitu. Jenže ani tady to nebyl jednoduchý dojemný obrázek. Vztah s adoptovanou dcerou se později pokazil.

Jenže jedna věc se jí nedařila nikdy. Normální vztah se sestrou Olivií. Jejich spor nezmizel ani ve stáří. Když Olivia získala za film To Each His Own svého prvního Oscara, Joan jí prý chtěla pogratulovat. Olivia ji měla odmítnout.

Později přišla smrt matky. A i kolem ní se otevřela další rána. Joan tvrdila, že se o všem dozvěděla pozdě a že nebyla správně zapojená do rozloučení. Olivia měla svou verzi.

Joan jednou řekla něco v tom smyslu, že člověk se může rozvést i se sestrou. A přesně to se stalo. Joan v roce 1978 vydala autobiografii No Bed of Roses.

Už ten název sedí. Žádná postel z růží. Žádná uhlazená pohádka o starém Hollywoodu, kde všichni krásně trpí a pak se v závěru obejmou.

Psala o kariéře, mužích, rodině i Olivii. A tím se jejich spor znovu dostal před lidi. Čtenáři to hltali. Novináři také. Protože slavná nenávist se vždycky prodává dobře.

Ve stáří žila Joan v Kalifornii, v Carmelu. Byla stará dáma, která přežila Hollywood, manželství, slávu, pády i vlastní kariéru. A pořád měla ostrý jazyk. Kdysi s jedovatým humorem poznamenala, že kdyby zemřela dřív než Olivia, sestru by to jistě rozčílilo, protože by ji zase v něčem předběhla.

To je věta, u které se člověk skoro zasměje. A pak mu dojde, jak smutná vlastně je. Joan Fontaine zemřela 15. prosince 2013 ve svém domě v Carmelu. Bylo jí 96 let. Olivia de Havilland ji přežila. Zemřela až v roce 2020 ve věku 104 let.

Zdroje:

https://www.britannica.com/biography/Joan-Fontaine

https://kids.britannica.com/students/article/Joan-Fontaine/323509

https://www.oscars.org/oscars/ceremonies/1942/memorable-moments

https://www.latimes.com/local/obituaries/la-me-joan-fontaine-20131216-story.html

https://www.theguardian.com/film/2013/dec/16/joan-fontaine-death-hollywood-mourns

https://www.bfi.org.uk/features/remembering-joan-fontaine

https://time.com/3768918/joan-fontaine-olivia-de-havilland/

https://www.architecturaldigest.com/story/joan-fontaine-article-032006