Článek
Paulovi Templerovi bylo v roce 1996 něco kolem osmadvaceti let a tenhle kus řeky znal jako vlastní dlaň. Byl zimbabwským říčním průvodcem, jedním z těch, kteří prošli tvrdým certifikačním výcvikem. Miloval svou práci. Miloval, že může cizincům z celého světa ukazovat divokou, syrovou krásu své země. Bylo to idylické, vzpomínal později. Život byl opravdu skvělý. Až do dne, kdy jsem měl vážně špatný den v práci.
Ten den byl 9. březen 1996. Původně na řeku vůbec neměl jet. Vést naplánované kánoové safari měl někdo jiný, jenže toho kamaráda skolila malárie a nedokázal se postavit na nohy. Paul bez váhání nabídl, že ho zastoupí. Zbožňoval jsem tenhle úsek řeky, řekl. Nic zlého netušil. Byla to jen laskavost kolegovi. Drobné, obyčejné rozhodnutí, jaké člověk udělá stokrát za život a nikdy nad ním nepřemýšlí. A přesto právě ono ho toho dne postavilo přímo do cesty rozzuřenému samci hrocha.
Výprava byla malá a poklidná. Šest klientů, čtyři členové posádky Air France a německý pár, k tomu Paul jako vedoucí průvodce, několik mladších průvodců a učeň v doprovodném kajaku. Sjížděli řeku ve třech kánoích, v každé seděli klienti a vzadu průvodce. Mezi mladými muži byli i Evans Namasango, sotva pětadvacetiletý učeň s celým životem před sebou, a další z nováčků, kterému se říkalo Mike. Nikdo z nich nemohl tušit, že za pár hodin budou tři z nich bojovat o holý život.
Zpočátku šlo všechno přesně tak, jak mělo. Věci se odvíjely, jak se odvíjet měly. Všichni si to náramně užívali, popisoval Paul. Pak narazili na stádo asi tuctu hrochů. Na Zambezi nic výjimečného. Paul zpomalil a snažil se skupinu opatrně provést kolem nich v uctivé vzdálenosti. Jenže třetí kánoe zaostala. Z nějakého důvodu, který si Paul dodnes nedokáže vysvětlit, sklouzla z bezpečné trasy a dostala se příliš blízko.
A pak to přišlo. Tupá, těžká rána. Paul se otočil právě včas, aby uviděl, jak se záď kánoe vymrští do vzduchu. A jak Evans, který seděl vzadu, vyletí ven do vody. Klienti se jakýmsi zázrakem v lodi udrželi. Ale Evans byl náhle v řece, sám, a proud ho neúprosně nesl přímo k tomu nejhoršímu možnému místu, ke stádu rozrušených hrochů. Není mnoho nebezpečnějších situací než člověk ve vodě mezi hrochy, kteří brání svůj prostor.
V té chvíli měl Paul dvě možnosti. Postarat se o vlastní bezpečí, nebo se vrhnout za kolegou. Zvolil to, co odporuje každému pudu sebezáchovy. Stručně přikázal jednomu z průvodců, aby dostal vyděšené klienty na skálu uprostřed řeky, kam hroši nedosáhnou, a sám se rozjel k Evansovi. Pádloval ze všech sil proti proudu, přímo do místa, odkud by každý rozumný člověk prchal.
Vtom si všiml vlny. Ne obyčejné vlny od větru, ale hladké vlny, která se pod hladinou hnala jeho směrem. Znal to. Buď hroch, nebo velký krokodýl. Vzpomněl si, že hlasitý zvuk dokáže zvíře odradit, a vší silou plácl pádlem o hladinu. Vlna se na okamžik zastavila. Paul pokračoval dál k Evansovi, blíž a blíž k nebezpečí. Nakláním se, je to jako z hollywoodského filmu, Evans natahuje ruku nahoru… naše prsty se skoro dotkly. A pak voda mezi námi prostě vybuchla.
Svět kolem Paula rázem potemněl a podivně ztichl. Několik vteřin nechápal, co se stalo. Od pasu dolů cítil vodu, ale horní polovina těla byla obklopená něčím teplým, vlhkým a svírajícím. Volnou rukou zašátral kolem sebe a nahmatal štětiny. V tu chvíli mu to došlo. Byl hlavou napřed uvnitř hrocha, vklíněný v jeho hrdle až po pás. Představte si ten pocit. Naprostá tma, žádný vzduch, drtivý tlak ze všech stran a vědomí, že se nacházíte v tlamě zvířete, které vás každou vteřinou může rozmáčknout.
Zachránila ho paradoxně jeho vlastní velikost. Hroch ho nedokázal spolknout, a tak ho vyplivl. Paul se vynořil na hladinu, zoufale nabral plnou hruď vzduchu a ocitl se tváří v tvář Evansovi, tomu, koho se snažil zachránit. Musíme odsud zmizet! vykřikl na něj. Jenže Evans byl ve vážných potížích. A tak se Paul, sotva vydechl, otočil a plaval zpátky pro něj. Natahoval se po klasickém záchranářském úchopu, když vtom, další rána, a hroch ho zespodu zasáhl znovu.
Podruhé skončil zase po pás v hrdle hrocha. Tentokrát však měl uvězněné nohy, ale volné ruce. Sáhl po zbrani, kterou nosil, jenže zvíře s ním házelo tak divoce, že ji nedokázal uchopit. Pak ho hroch znovu vyplivl. Paul se vynořil, rozhlédl se a Evans byl pryč. Po muži, kterého se dvakrát pokusil vytáhnout z vody, nezůstala ani stopa. Zmizel pod hladinou stejně náhle, jako se tam objevil.
A právě tehdy se objevil Mike. Mladý učeň mohl utéct. Mohl se ukrýt na skále mezi ostatními a čekat. Nikdo by mu to nevyčítal. Místo toho udělal pravý opak. Zamířil přímo do místa, kde právě rozzuřený hroch málem zabil jejich vedoucího, a Paula z té krvavé vody vytáhl.
Paulovo tělo bylo zmasakrované. Levá ruka od lokte dolů byla rozdrcená na kaši. Chodidlo vypadalo, jako by se ho někdo pokoušel prorazit kladivem. Napočítali na něm osmatřicet vážných kousnutí. Z úst mu bublala krev, měl proražené plíce. Když ho Mike převalil na skále na bok, uviděl v jeho zádech zející díru. Neměl lékárničku, ta zmizela v řece spolu s vysílačkou i zbraní. A tak podle pozdějšího Templerova líčení sáhl po jediném, co měl po ruce, po potravinové fólii z tácku se svačinou, a zalepil s ní tu ránu, aby Paulovi neunikal vzduch z hrudníku. Improvizace na hranici zoufalství, která mu možná zachránila život.
Když se Paul trochu vzpamatoval, zeptal se, kde je Evans. Mike odpověděl jen tiše: Je pryč, kámo. Prostě je pryč.
Nejhorší ale ještě nebylo za nimi. Nejbližší nemocnice, která dokázala ošetřit tak těžká zranění, ležela u Bulawaya, celých osm hodin cesty daleko. Osm hodin. Každá minuta znamenala další ztrátu krve. Že to Paul vůbec přežil, hraničí se zázrakem, a to hned dvakrát. Tepna v jeho rozdrcené paži se sama stáhla a uzavřela, takže nevykrvácel. A shodou náhod cvičil poblíž letecký záchranný tým, jehož součástí byl i vojenský chirurg specializovaný na těžká zranění. Bez těchto dvou náhod by dnes o Paulovi nikdo nepsal.
Lékaři se zpočátku obávali, že přijde o obě ruce a jednu nohu. Nakonec zachránili pravou paži i obě nohy. Levou ruku mu ale museli amputovat v lokti. Vrátil se z tlamy hrocha, ale zaplatil za to kusem svého těla.
A pak přišla ta nejtěžší zpráva. Evansovo tělo našli o dva dny později, asi kilometr po proudu. Utopil se. Vyšetřovatelé nenašli žádné známky napadení zvířetem. Než zmizel pod hladinou, prý ještě stačil bránit vyděšené turisty vlastním pádlem. Zemřel, když chránil druhé
Uzdravování nebylo otázkou dnů. Tělo se hojí pomalu, mysl ještě pomaleji. Lidé, kteří přežijí útok velkého zvířete, často mluví o tom, že ty nejhorší chvíle nepřicházejí ve dne, ale v noci. Ve chvíli, kdy se snaží usnout a vracejí se zvuky, tma a ten pocit naprosté bezmoci.
Paul se ale odmítl nechat řekou porazit. Pouhé dva roky po útoku se postavil do čela expedice, která dodnes drží rekord v nejdelším zaznamenaném sjezdu Zambezi. Tři měsíce, dva a půl tisíce kilometrů. Pádloval speciálně upraveným pádlem, jednou rukou, po řece, která ho málem zabila a vzala mu kolegu. Byl to jeho způsob, jak si vzít svůj život zpátky.
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2013/may/04/i-was-swallowed-by-a-hippo
https://whdh.com/news/i-was-up-to-my-waist-down-a-hippos-throat-he-survived-and-heres-his-advice/
https://www.businessinsider.com/tour-guide-recalls-moment-swallowed-by-a-hippo-arm-crushed-2023-4
https://www.paultempler.com/meet-paul
https://www.amazon.com/Marked-Life-Finding-Grace-Expect/dp/1955047022
https://en.wikipedia.org/wiki/1996_Zambezi_River_hippopotamus_attack
