Článek
8. září 1901 na zámečku Malromé sedí u lůžka šestatřicetiletého Henriho jeho matka i otec Alphonse, hrabě z Toulouse-Lautrecu, a sledují agónii svého syna. Podle tradované verze Henri tiše směrem k otci pronese s použitím francouzského loveckého výrazu: „Věděl jsem, tatínku, že si nenecháte ujít poslední hon.“
Za okny zuří noční bouře. Krátce po druhé ráno následujícího dne se malíř naposledy nadechne – v přítomnosti rodičů, z nichž jeden jej celý život miloval bezvýhradně a druhý jej nikdy nedokázal přijmout.
Šlechtické jméno a křehké kosti
Henri Marie Raymond de Toulouse-Lautrec-Monfa se narodil 24. listopadu 1864 v jihofrancouzském městě Albi jako prvorozený syn starého šlechtického rodu. Rodiče – hrabě Alphonse a hraběnka Adèle – byli bratranci a od počátku měli obavy o chlapcovo zdraví. Henri byl drobný, často churavěl a dětská léta trávil na rodových sídlech v Albi a na zámku du Bosc.
Otec Alphonse, excentrický aristokrat a milovník lovu a koní, nebyl u rodiny příliš přítomen. Po smrti mladšího syna v roce 1868 odjel z domova a Henriho dětství tak určovala převážně péče matky Adèle a chův.
Jako člen aristokracie dostal Henri tradiční výchovu – učil se v elitním lyceu, vynikal v kreslení a jízdě na koni. Jenže jeho tělo sláblo. Ve dvanácti letech mu otec věnoval příručku o sokolnictví s věnováním: „Pamatuj, můj synu, že každá bytost zbavená volnosti zakrní a zemře.“
Krátce nato se Henriho vlastní svoboda začala hroutit. V roce 1878, ve třinácti letech, spadl ve svém pokoji ze židle a zlomil si levou stehenní kost. O rok později si při další nehodě zlomil i pravou nohu. Obě těžké fraktury se špatně hojily a lékaři zjistili, že příčinou je vrozená porucha kostí – pravděpodobně důsledek příbuzenských sňatků v rodu.
Henriho nohy přestaly růst. Zůstal trpasličího vzrůstu, v dospělosti měřil jen 152 cm, zatímco trup se vyvinul jako u ostatních mužů. Po zbytek života kulhal a opíral se o hůl.
Následovaly dlouhé měsíce bolestí a léčebných pobytů, během nichž si dospívající Henri krátil čas kreslením. „Kreslím a maluju, co to dá, až mi ruka padá únavou,“ psal v dopise. Nakonec se bolesti zmírnily, Henri odmaturoval a roku 1882 odešel do Paříže studovat malířství.
Díky rodinným známostem se dostal do ateliéru uznávaného akademického portrétisty Léona Bonnata. Netrvalo však dlouho a mladý hrabě zjistil, že přísná akademická pravidla mu nevyhovují. Už koncem roku 1882 přešel do volnější malířské školy Fernanda Cormona, kde si osvojoval modernější styl a stýkal se s vrstevníky.
Seznámil se tam s Vincentem van Goghem či Émilem Bernardem a definitivně se rozhodl, že malování zasvětí svůj život.
Montmartre
Po studiích se Toulouse-Lautrec neusadil v salónech, ale v bohémské pařížské čtvrti Montmartre. V létě 1884, ve svých necelých dvaceti letech, opustil pohodlí rodinného pařížského paláce a přestěhoval se do malého ateliéru na Montmartru, tehdy chudinské čtvrti proslulé nočním životem.
Ulice kolem bulváru Clichy byly plné kabaretů, tančíren, hudebních kaváren a nevěstinců. Sem se stahovali výstřední umělci, literáti, šantánoví zpěváci, ale i tuláci a lehké ženy – ti všichni se brzy stali námětem Henriho kreseb a obrazů.
Drobný malíř s urozeným jménem mezi nimi rychle zapadl. V roce 1885 začal vystavovat své rané obrazy v místním kabaretu Mirliton, který vedl šansoniér Aristide Bruant. Neučesaný svět Montmartru Henriho fascinoval. Na rozdíl od honosných salonů jej zde nikdo neodsuzoval pro jeho tělesný handicap.
Pohyboval se volně mezi umělci i polosvětem a spřátelil se s řadou modelek a tanečnic. Často zavítal do vyhlášených nevěstinců v ulicích d’Amboise a des Moulins, včetně podniku La Fleur Blanche. Nakonec tam byl jako doma – prostitutky a personál ho přijali za jednoho z nich a on u nich někdy i týdny bydlel.
Ženy z bordelu mu důvěřovaly, nechávaly se od něj malovat při práci i ve chvílích odpočinku. Henri je zobrazoval bez příkras, se soucitem i humorem.
Jeho plátna a litografické plakáty záhy zaplavily pařížské ulice. Když roku 1889 otevřel nový kabaret Moulin Rouge, stal se brzy jednou z jeho nejvýraznějších tváří i dvorních malířů. Do té doby sice dostával od rodiny slušnou rentu, teď si ale mohl vydělávat vlastní tvorbou.
První slavný plakát – upoutávku na tanečnici Louise „La Goulue“ Weber – dokončil v roce 1891. Výstižně v něm jedním rozmáchlým obrysem zachytil siluetu kankánové královny i atmosféru nočního víru. Po městě rázem nebylo sloupu, na kterém by nevisela některá z jeho barevných litografií.
Plakáty pro Moulin Rouge i jiné podniky mu přinesly věhlas, ale část konzervativních umělců jimi opovrhovala – pokládali plakát za pouhou komerci. Hrabě Henri si z těchto předsudků nic nedělal. Kabaret si ho natolik oblíbil, že mu v Moulin Rouge drželi rezervovaný stůl a na zdech visely jeho obrazy.
Koncem 19. století tak Toulouse-Lautrec patřil k nezaměnitelným postavám Paříže. Noc co noc sedával v koutě oblíbeného klubu, před sebou sklenici absintu a po ruce vycházkovou hůl. Tu si nechal dutou, naplněnou tajnou zásobou koňaku, aby ji mohl nenápadně usrkávat.
V tmavém obleku s buřinkou, pečlivě zastřiženým plnovousem a pronikavýma očima byl nepřehlédnutelný – a také mistr zábavy. Kromě malování miloval kuchařské umění: pro přátele pořádal vyhlášené večírky, kde osobně vařil delikátní menu a míchal silné koktejly.
Jeden z nich, přezdívaný Tremblement de Terre (Zemětřesení), kombinoval v jedné sklence půl na půl absint a koňak.
Absintový pád
Bouřlivý bohémský život začal vybírat svou daň. Henri pil čím dál víc a k alkoholu se pravděpodobně přidala i syfilida, kterou se nakazil od jedné ze svých modelek. Navzdory rostoucím zdravotním potížím dál maloval. V roce 1897 ještě podnikl cestu do Bruselu a Londýna a na přelomu let 1897–1898 vytvořil sérii obrazů ze závodišť.
Na veřejnosti se však jeho chování stávalo nepředvídatelným. Sklony k výstřednímu humoru postupně přerostly v opilecké skandály. Rodina zůstávala z dálky zděšeným svědkem – otec Alphonse se sice o synův malířský věhlas nezajímal, ale nelibě nesl ostudu, kterou aristokratickému jménu Toulouse-Lautrec působily Henriho alkoholové výstřelky.
Matka Adèle se za synem přestěhovala do Paříže a léta ho opatrně podporovala, najímala mu služebnictvo a tiše dohlížela na jeho zdraví. Na Nový rok 1899 se však i matka rozhodla ustoupit. Pod tlakem přátel a příbuzných, kteří se obávali skandálu, odjela z Paříže pryč.
Henri, který byl na její každodenní přítomnost zvyklý, to nesl těžce – odloučení bral jako zradu. Zhroutil se a v únoru 1899 jej přátelé společně s rodinou umístili do léčebny Folie Saint-James v Neuilly-sur-Seine.
Lékaři diagnostikovali delirium tremens, akutní psychózu z otravy alkoholem. Čtyřiatřicetiletý Toulouse-Lautrec se náhle ocitl za zamčenými dveřmi sanatoria – a poprvé po mnoha letech zcela střízlivý.
Pobyt v léčebně trval tři měsíce. Henri zprvu zuřil, trpěl halucinacemi a dožadoval se propuštění, postupně se ale uklidnil. K ukrácení dlouhých dnů používal svůj největší talent: kreslil. Z paměti načrtl sérii 39 kreseb z cirkusového prostředí, od akrobatů po krotitele koní.
Návraty k motivům ze šťastnějších let mu dodaly sebedůvěru. Když psychiatrům suverénně předvedl portfolio cirkusových kreseb, uznali, že má duševní stav pod kontrolou. Na konci května 1899 byl propuštěn.
Toulouse-Lautrec se ihned vrátil do práce. Zkusil omezit pití, nějaký čas cestoval po jižní Francii a opět maloval pařížské kabarety. Jenže abstinence nevydržela dlouho. Tělo poznamenané lety intoxikace a syfilidou chřadlo a Henri znovu sáhl po skleničce.
V červnu 1901 odjel na francouzské pobřeží do letoviska Taussat-sur-Mer, že mu mořský vzduch spraví zdraví. Místo toho přišla v polovině srpna paralytická ataka a částečné ochrnutí. Matka ho proto 20. srpna 1901 převezla na rodinný zámek Malromé v Akvitánii, aby o něj mohla pečovat.
Na honosném venkovském sídle, kde aristokratická společnost trávila dříve volný čas lovem, teď ležel na lůžku zlomený dědic rodu.
Henri de Toulouse-Lautrec byl těžce nemocný, téměř hluchý a upoutaný na vozík. Ve svých nedožitých sedmatřiceti letech připomínal stárnoucího muže. Přesto se ještě pokoušel malovat – na zámku začal malovat portrét námořního důstojníka, ale ochrnuté ruce štětec neudržely.
Odkládá tedy paletu i své brýle s tlustými obroučkami. Věčně neklidný malíř najednou nemůže dělat nic než čekat.
Dne 8. září 1901 za ním přijíždí otec Alphonse. Po mnoha letech stojí hrabě tváří v tvář svému jedinému žijícímu synovi. Toulouse-Lautrec leží na posteli, sotva dýchá a upadá do blouznění. V jedné z jasných chvilek zaregistruje otcova loveckého psa u nohou postele a přítomnost přísného starého muže nad sebou.
Zvedne obočí a zašeptá otci onen trpký pozdrav o „nezmeškaném posledním honu“. Podle jiné tradované verze směrem k otci procedí i hořké „Le vieux con!“ – „starý hlupák“. O něco později zesláblý Henri zamumlá: „Je to k uzoufání těžké, umřít…“ a oči obrací k matce u polštáře: „Maminko, vy… jen vy.“
Nad rodinným sídlem se v tu chvíli rozpoutá prudká bouře. Ve 2:15 ráno 9. září 1901 Henri de Toulouse-Lautrec umírá. Po dvou dekádách malování montmartreských nocí zemřel daleko od pařížských bulvárů – v tichu venkovského zámku, v přítomnosti matky a otce, který se s ním nikdy nedokázal smířit.
https://www.britannica.com/biography/Henri-de-Toulouse-Lautrec
https://www.toulouse-lautrec-foundation.org/biography.html
https://www.ladepeche.fr/2021/09/12/les-derniers-jours-de-toulouse-lautrec-9784859.php
https://www.odaha.com/henri-de-toulouse-lautrec/zivotopis
https://www.metmuseum.org/essays/henri-de-toulouse-lautrec-1864-1901
https://www.tate.org.uk/art/artists/henri-de-toulouse-lautrec-2058
https://www.moma.org/collection/artists/5910
https://www.guggenheim.org/artwork/artist/henri-de-toulouse-lautrec
