Jan Ruml byl syn komunistů a disident, který dostal facku za jednání s Adamcem - za zradu revoluce

Narodil se 5. března 1953, v den smrti sovětského diktátora Stalina, do rodiny přesvědčených komunistů. Otec Jiří Ruml byl rozhlasovým zpravodajem a rodina s malým Janem strávila několik let ve východním Berlíně. Tam se chlapci do paměti vryl silný obraz: v srpnu 1961 viděl vojáky stavět Berlínskou zeď – bariéru, která přes noc rozdělila rodiny i přátele.

Když v srpnu 1968 vtrhly do Československa sovětské tanky, rodina Rumlových se definitivně obrátila proti režimu. Janovi bylo patnáct a poprvé pocítil jednotu s rodiči – všichni tři byli na jedné lodi odporu proti okupaci.

Po této zkušenosti už bylo jasné, že Jan nepůjde s davem. Odmítl vstoupit do Socialistického svazu mládeže a místo toho testoval hranice možného. S kamarády si dovolovali drobné sabotáže proti okupantům a režimu. Gymnázium dokončil roku 1972 jen taktak – jeho drzý vzdor ho málem stál maturitu.

Jan chtěl studovat vysokou školu, nejlépe filozofii nebo práva. Režim ale děti rebelujících rodičů na univerzity nepouštěl. Čtyři roky zkoušel Honza bez úspěchu různé fakulty. Občas mu přišlo zamítnutí s formální výmluvou, jindy se pravý důvod dozvěděla rodina neoficiálně. Mladý Ruml pochopil, že tudy cesta nevede.

Místo nekonečného čekání raději nastoupil do zaměstnání – vydal se tak vstříc jiné univerzitě: univerzitě života. Začínal jako učeň v barrandovských filmových laboratořích.

Brzy ale skončil v pražské plynárně v Michli jako topič u kotlů. Mladík s gymnaziálním vzděláním se ocitl mezi ostřílenými dělníky. Ti věděli, že tam dře z „politických“ důvodů, a vzali ho mezi sebe. V nočních debatách u rozpáleného kotle se naučil mluvit s lidmi a získat si jejich důvěru. Tahle neformální škola politiky se mu později nesmírně hodila.

Po dvou letech mezi dělníky zkusil i další profese: kácel stromy na Šumavě nebo prodával knihy v nakladatelství Melantrich. Každá taková zkušenost ho připravovala na budoucnost, o níž ještě neměl tušení.

Roku 1977 se objevila petice Charta 77 a Jan neváhal – v únoru připojil svůj podpis a tím zpečetil svůj osud „protistátní“ osoby. Okamžitě ho vyhodili z práce, ale místo strachu pocítil zvláštní úlevu. Už nemusel skrývat své názory a vrhl se do disentu naplno. Krátce nato odešel na venkov, kde rok pracoval na statku v jižních Čechách.

Na podzim 1978 se vrátil do Prahy, nastoupil jako topič v jednom domě na Malé Straně – ideální nenápadné zaměstnání pro disidenta.

Jan Ruml se brzy stal jedním z klíčových koordinátorů Charty 77. Rozvážel tajné dokumenty, domlouval schůzky v konspiraci, budoval s dalšími kolegy síť kurýrů po celé zemi. V roce 1979, když bylo uvězněno vedení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), pomáhal sestavit jeho druhou garnituru, aby činnost pokračovala. Riskoval čím dál víc, ale věřil, že někdo to dělat musí. Byl doslova „nohama“ Charty – udržoval ji v pohybu.

Každý odboj však nese rizika a Jan Ruml to okusil na vlastní kůži. V dubnu 1981 Státní bezpečnost rozkryla jednu z kurýrních tras. Ruml byl zatčen s několika dalšími při vykládání zakázaných knih.

Šok přišel, když se při výslechu dozvěděl, že zatkli i jeho otce Jiřího – seděl ve vedlejší cele. Jan cítil zoufalství a vinu. Mlčel při nekonečných výsleších, ale v duchu se loučil se svobodou na dlouhé roky.

Ve vlhké cele ho držely naděje na rodinu a víra, že nesmí zradit své ideály.

Nakonec strávil ve vazbě rok - na jaře 1982 byl on i ostatní propuštěn bez soudu. Mladý disident vyšel pohublý, s unavenýma očima, ale nezlomený na denní světlo. Rodina ho vítala jako syna vráceného ze zatracení. A Jan věděl, že nemůže přestat – nesmí, protože pak by veškerá oběť přišla vniveč.

Pokračoval tedy v drobné, neúnavné práci disidenta. Po zbytek osmdesátých let pomáhal vydávat samizdatové publikace, udržoval odbojovou síť a věřil, že režim jednou padne.

Když přišel listopad 1989, byl Jan Ruml připraven. 17. listopadu večer se v Praze brutálně rozehnala studentská demonstrace a národ se probouzel z letargie.

Hned druhý den založil spolu s přáteli Nezávislé tiskové středisko – improvizovanou kancelář, kde se rodily první necenzurované zprávy o protestech. Ruml tam pracoval od rána do noci a to místo se stalo jedním z nervových center revoluce.

Jak dny ubíhaly, Jan se ocitl přímo v oku dějin. Stal se členem nejužšího okruhu kolem Václava Havla, při prvních jednáních s komunistickou vládou zasedl u stolu s premiérem Adamcem.

Mladý disident, ještě nedávno zvyklý na konspiraci, musel najednou volit opatrná slova před kamerami. Bylo to neuvěřitelné – bývalý topič Ruml vyjednává s mocnými o budoucnosti země.

Té noci, když se vrátil domů, však místo hrdinství zažil něco zcela jiného. „Já si vzpomínám, že jsem tehdy chodil s nějakou holkou, a když jsem jí řekl, že jsem byl na jednání s Adamcem, dala mi facku, že zrazuju revoluci.“

Šokovaně stál v předsíni bytu – dostal facku od ženy, kterou miloval, protože prý zradil revoluci. Uvědomil si, že v zápalu událostí možná opustil své dřívější zásady absolutní neústupnosti. Byla to jeho první lekce politiky: změna často vyžaduje kompromisy, ale ty mohou zraňovat ty, kteří sní o absolutní čistotě ideálů.

Po sametové revoluci se Československo nadechlo svobody a Jan Ruml stál u toho od počátku. Nejprve se vrátil ke své milované novinařině – spolu s kolegy z tiskového střediska založil týdeník Respekt a stal se jeho prvním šéfredaktorem. Rád by zůstal novinářem, ale země potřebovala i lidi jeho typu ve veřejných funkcích.

Václav Havel mu nabídl: pojď na ministerstvo vnitra, vyčistit ten Augiášův chlév. Ruml dlouho neváhal. Po letech, kdy ho policajti šikanovali a věznili, měl teď možnost sám policii změnit.

V dubnu 1990 nastoupil jako náměstek federálního ministra vnitra s úkolem rozprášit starou Státní bezpečnost. Ocitl se v budově na Letné, kde ještě nedávno úřadovali jeho nepřátelé.

Když poprvé vešel v džínách a svetru do jednací místnosti plné důstojníků, všichni se postavili do pozoru. Jan cítil mrazení – ti samí muži, co ho dřív pronásledovali, mu teď salutují. Musel jednat rychle a rázně, jinak by ho aparát převálcoval.

Aparát to s ním však jednoduché neměl. Jan Ruml se pustil do práce jako buldozer.

Vyhodil z vnitra tisíce bývalých estébáků, zejména z velitelských pozic, a nedovolil jim infiltrovat novou policii a tajné služby.

Podílel se na vzniku nové civilní kontrarozvědky (pozdější BIS), která měla sloužit demokracii, ne stranické moci. A krátce před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 udělal krok, který mnozí považovali za kontroverzní, ale on ho považoval za nutný: v živém televizním vysílání odhalil, že předseda lidové strany Josef Bartončík byl agentem StB. Pro část veřejnosti to byl šok, pro jiné nutná očista politiky. Jan nesl kůži na trh – a ne naposledy.

Po volbách 1992 se Československo rozdělilo a Jan Ruml se stal ministrem vnitra nově vzniklé České republiky. V této funkci zůstal nepřetržitě pět a půl roku ve vládách premiéra Václava Klause. Jeho rezort prošel zásadní proměnou – profesionalizací policie, zavedením demokratických kontrol, zvládnutím nárůstu kriminality v divokých 90. letech.

Veřejnost ho vnímala jako energického a neokázalého ministra. Stále se snažil dělat politiku slušně a držet se ideálů, i když realita byla složitější.

Postupně ho znepokojovaly některé nečisté praktiky nové moci. Ozval se například proti kontroverzním privatizačním krokům a uvnitř něj narůstal tichý rozpor – věrnost principům začínala kolidovat s loajalitou ke straně.

Na jaře 1997 se v ODS vyhrotila krize kvůli skrytému financování strany. Jan Ruml ztratil důvěru ve vedení a 28. listopadu 1997 spolu s Ivanem Pilipem veřejně vyzvali Václava Klause k rezignaci. Takzvaný „sarajevský atentát“ stranu rozdělil: pro jedny hrdinský čin, pro jiné zrada.

Klaus však pozici obhájil a Ruml poté ODS opustil. V lednu 1998 spoluzaložil novou stranu – Unie svobody – s příslibem návratu k ideálům.

Ve volbách 1998 získala strana téměř 9 % hlasů a Ruml se stal senátorem za Prahu 6. Zdálo se, že se rodí nová naděje, jenže brzy vše zhatila nechvalná opoziční smlouva Klausovy a Zemanovy strany, která menší subjekty odstavila od vlivu. Ruml se ocitl v izolaci a marně se snažil spojit rozdrobenou pravici proti duopolu moci.

Koncem roku 1999, vyčerpán vývojem (a i pod vlivem občanské výzvy “Děkujeme, odejděte!“), rezignoval na předsednictví Unie svobody a stáhl se z vrcholné politiky. Prohlásil, že cítí spoluodpovědnost za marasmus doby a že řešení musejí hledat noví lidé s čerstvou energií.

Ačkoliv Jan Ruml odešel z prvních linií, úplně z boje neutekl. Ještě několik let zůstal senátorem a jako místopředseda Senátu se věnoval zahraničním otázkám. Během tzv. televizní krize na přelomu let 2000/2001 osobně přišel podpořit stávkující redaktory České televize, kteří se postavili proti politicky dosazenému řediteli.

Ve vypjatých dnech dokonce přespával na Kavčích horách v budově zpravodajství, aby svou přítomností zabránil případnému zásahu policie proti novinářům. Zůstal tak věrný své staré zásadě – hájit svobodu slova za všech okolností.

Rok 2004 přinesl další zlom. Jan Ruml se rozhodl už nekandidovat a opustil politické funkce úplně. Po patnácti letech ve vrcholných patrech zmizel z očí veřejnosti. Najednou měl čas na věci, které předtím odkládal.

Dokončil studium práv – v Plzni získal titul magistra, to co mu v mládí upřeli, si tak nakonec doplnil. Začal pracovat jako konzultant pro etiku v podnikání a pomáhal neziskovým projektům. Předával například své zkušenosti kubánským studentům v exilu a spolupracoval s organizací Člověk v tísni na podpoře demokracie v Bělorusku či jinde.

Přesto ještě jednou vstoupil symbolicky na scénu, která mu byla blízká – scénu novinářskou. V roce 2006 se týdeník Respekt ocitl v krizi a hrozil mu zánik. Jan Ruml se vrátil a pomohl ho zachránit. Dva roky působil jako předseda správní rady tohoto listu a dohlížel, aby plamen nezávislé žurnalistiky neuhasl.

Jeho jméno se v následujících letech objevovalo už jen sporadicky. Věnoval se rodině a také sám sobě. Jan Ruml se také musel potýkat s démonem alkoholu. Po odchodu z politiky propadl pití a teprve napodruhé, po léčbě, dokázal nad závislostí zvítězit. Roku 2020 veřejně prohlásil, že už se alkoholu nikdy nedotkne – získal tak zpět svobodu osobní, vnitřní.

Jeho manželství bouřlivé roky neustálo. I když se s ženou, s níž vychoval dva syny, časem odloučili, pouto zůstalo. Nikdy ho neopustila docela.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Ruml

https://www.pametnaroda.cz/cs/ruml-jan-20130815-0

https://tvare-vzdoru.vaclavhavel.cz/cs/profil/102/jan-ruml

https://hlidacipes.org/jan-ruml-o-svem-tezkem-uraze-a-taky-o-ceske-politice-zivot-jsem-nevzdal/

https://denikn.cz/540742/uz-pul-roku-nepiju-jsem-z-toho-venku-spolecnost-se-ke-svobode-bude-vracet-tezko-rika-ruml/

https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/18027

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/215562210800002/