Článek
Dne 17. června 1940 byl Jean Moulin v Chartres zatčen německými důstojníky. Francie se hroutila, po silnicích šly kolony uprchlíků, německá armáda už byla ve městě a on tam zůstal jako prefekt departementu Eure-et-Loir.
Němci po něm chtěli podpis. Měl stvrdit prohlášení, že senegalští střelci, tedy koloniální vojáci francouzské armády, vraždili civilisty. Lidé, o které šlo, přitom zemřeli při německém bombardování. Moulin dokument odmítl podepsat. Zbili ho a zavřeli. V cele si rozřízl hrdlo střepem skla. Nechtěl, aby z něj po dalším mučení dostali podpis pod lží. Přežil. Na krku mu zůstala jizva, kterou později často zakrýval šálou.
Za tři roky ho Němci zatkli znovu. Tentokrát už nebyl jen prefektem, který odmítl podepsat falešný papír. Byl mužem, kterého Charles de Gaulle poslal z Londýna zpátky do Francie, aby spojil rozhádané skupiny odboje. Gestapo ho sebralo 21. června 1943 v Caluire u Lyonu. Mučili ho v Lyonu a potom v Paříži, ale on nic nevyzradil. Zemřel 8. července 1943 při převozu do Německa. Bylo mu čtyřiačtyřicet let.
Chlapec z Béziers
Jean Pierre Moulin se narodil 20. června 1899 v Béziers na jihu Francie. Jeho otec Antoine-Émile Moulin učil dějepis a působil v místní politice. Doma se mluvilo o republice, škole, veřejné službě a o Francii, která nemá patřit jednomu člověku ani jedné straně.
Moulin měl od mládí rád kreslení. Kreslil, později publikoval karikatury pod pseudonymem Romanin a zajímal se o výtvarné umění. I za války mu umění posloužilo prakticky. Když se skrýval v odboji, otevřel v Nice galerii Romanin jako krytí pro ilegální práci.
Po maturitě v roce 1917 začal studovat práva v Montpellier a zároveň nastoupil do kanceláře prefekta v Héraultu. V dubnu 1918 byl mobilizován a poslán do Vogéz. Do bojů první světové války už ale výrazně nezasáhl, protože přišlo příměří.
Nejmladší prefekt
Po válce se vrátil k úřední dráze. Nebyl to znuděný úředník za stolem. Ve šestadvaceti letech se stal nejmladším podprefektem ve Francii. Později působil v Châteaulin, Thonon-les-Bains, Amiens a v ministerských kabinetech.
Ve třicátých letech se dostal k Pierrovi Cotovi, ministrovi letectví ve vládě Lidové fronty. Cot podporoval španělskou republiku proti frankistům a Moulin se podílel na tajné pomoci, která se týkala letadel a pilotů. V Evropě už sílil fašismus a válka ve Španělsku ukazovala, kam může kontinent směřovat.
V březnu 1937 byl Moulin jmenován prefektem v Aveyronu. Bylo mu sedmatřicet let a znovu šlo o nejmladšího člověka na takovém místě ve Francii. V lednu 1939 přišel do Chartres jako prefekt departementu Eure-et-Loir.
Když 3. září 1939 vypukla válka s Německem, chtěl odejít k armádě. Úřady ho nechaly v Chartres. Jeho práce nebyla na frontě, ale ve městě a departementu, kam začali přicházet uprchlíci, ranění a lidé bez domova.
Na jaře a v červnu 1940 se francouzská obrana rozpadala. Německý postup poslal na cesty miliony lidí. Moulin zůstal ve městě a řešil jídlo, ubytování, dopravu, zraněné a chaos v administrativě. Když Němci vstoupili do Chartres, byl pořád ve své funkci.
Němečtí důstojníci chtěli po Moulinovi prohlášení o údajných zvěrstvech senegalských střelců francouzské armády. Mělo to posloužit propagandě. Vojáci, na které Němci ukazovali, patřili mezi takzvané tirailleurs sénégalais, koloniální jednotky francouzské armády. Civilisté, o kterých prohlášení mluvilo, ale zemřeli při německém bombardování.
Moulin věděl, co by jeho podpis znamenal. Nebyl by to jen úřední papír. Byl by to podpis francouzského prefekta pod německou lží namířenou proti francouzským vojákům. Odmítl. Němci ho bili a zavřeli. V noci si v cele poranil hrdlo střepem skla. Ráno ho našli živého a odvezli k ošetření. Na krku mu zůstala jizva.
Po uzdravení se ještě vrátil do úřadu. Nový režim ho ale 2. listopadu 1940 odvolal. Pro novou Francii maršála Pétaina byl levicový republikán a člověk spojený s předválečnou politikou nepohodlný. Moulin odešel na jih, do rodinného domu v Saint-Andiol.
Cesta do Londýna
Na jihu Francie začal navazovat kontakty s lidmi, kteří odmítli přijmout porážku. V zemi už vznikaly první odbojové skupiny. Každá měla vlastní lidi, tiskoviny, spojky, představy a často také vlastní spor s ostatními. Moulin chtěl zjistit, jak jsou na tom, co potřebují a kdo je může spojit. V září 1941 odešel z Francie. Dostal se přes Španělsko a Portugalsko do Británie. V Londýně se setkal s Charlesem de Gaullem.
De Gaulle po 18. červnu 1940 vystupoval z Londýna jako hlas Svobodné Francie. Jenže doma ve Francii nebyl pro všechny přirozenou autoritou. Odbojáři riskovali život v ulicích, tiskárnách, bytech, skladech a horách. Někteří nechtěli, aby jim z Londýna někdo nařizoval, co mají dělat.
Moulin de Gaullovi popsal stav domácího odboje. De Gaulle ho poslal zpátky jako svého zástupce. Úkol byl jednoduchý jen na papíře: spojit skupiny odporu, dostat je do kontaktu s Londýnem, zajistit peníze, vysílačky, zpravodajství a časem i společné politické vedení.
V noci z 1. na 2. ledna 1942 seskočil Moulin padákem v Alpilles v Provence. Používal krycí jméno Rex. Později také Max a další jména. S ním byli Hervé Monjaret a Raymond Fassin. Přivezli peníze a materiál pro ilegální práci.
Moulin si udělal základnu v Lyonu. Začal obcházet hlavní skupiny neobsazené jižní zóny. Combat vedl Henri Frenay, Libération Emmanuel d’Astier de La Vigerie a Franc-Tireur Jean-Pierre Lévy. Každé hnutí mělo vlastní strukturu, vlastní noviny a vlastní představu o odboji.
Jednání nebyla hladká. Frenay, d’Astier ani Lévy nebyli lidé, kteří by snadno přijali nadřízeného. Moulin jim nosil peníze, ale zároveň musel poslouchat jejich výhrady.
V říjnu 1942 se podařilo vytvořit Armée secrète, tajnou armádu, která měla spojit ozbrojené složky hlavních hnutí. V roce 1943 vznikly Mouvements unis de Résistance, tedy sjednocené hnutí odporu pro jižní zónu.
Moulin se nemohl po Francii pohybovat jako bývalý prefekt a de Gaullův zástupce. Potřeboval krytí. V Nice otevřel galerii Romanin. Název vzal ze svého výtvarného pseudonymu Romanin. Oficiálně byl člověk kolem umění, který cestuje kvůli obchodům.
V únoru a březnu 1943 se znovu dostal do Londýna. De Gaulle ho vyznamenal Křížem osvobození. Zpátky do Francie se vrátil 20. března 1943 letounem Lysander. V té době už bylo riziko větší než při prvním seskoku. Němci po obsazení neokupované části Francie v listopadu 1942 kontrolovali celé území. Gestapo, německá bezpečnostní služba, francouzská policie a kolaboranti pracovali proti ilegálním sítím mnohem tvrději.
Rue du Four
Dne 27. května 1943 se v Paříži, v ulici Rue du Four číslo 48, sešli zástupci odbojových hnutí, politických stran a odborů. Moulin předsedal první schůzi Conseil national de la Résistance, Národní rady odboje.
Rada uznala de Gaulla jako politického vůdce bojující Francie. Pro Londýn to mělo velký význam. De Gaulle potřeboval před Spojenci ukázat, že není jen generál u mikrofonu v zahraničí, ale člověk, za kterým stojí domácí hnutí odporu.
V červnu 1943 přišla pro Armée secrète zásadní rána. V Paříži byl zatčen její velitel generál Charles Delestraint. Bylo potřeba rychle řešit náhradu a další vedení. Moulin proto svolal schůzku do Caluire u Lyonu. Schůzka se konala 21. června 1943 v domě doktora Frédérica Dugoujona v Caluire-et-Cuire. Přijeli tam lidé z odboje, mezi nimi Raymond Aubrac a další.
Do domu vtrhla německá bezpečnostní policie vedená Klausem Barbiem, šéfem lyonského gestapa. Zatkla Moulina i ostatní účastníky schůzky. Odvezli je do věznice Montluc v Lyonu. Barbie Moulina po několika dnech identifikoval. Moulin neměl pro gestapo cenu jako obyčejný vězeň. Byl spojkou k de Gaullovi, k odbojovým hnutím, k Armée secrète i k Národní radě odboje. Kdyby mluvil, odboj by utrpěl brutální ztráty.
Moulina mučili v Lyonu. Potom ho převezli do Paříže, na místa, kde gestapo vyslýchalo důležité vězně. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. Němci ho nakonec vezli do Německa, pravděpodobně proto, aby ho udrželi při životě jako cenný zdroj informací.
Do cíle nedojel. Zemřel 8. července 1943 při transportu. Gestapo z něj nedostalo jména, která potřebovalo. Klaus Barbie válku přežil. Po roce 1945 unikl do Jižní Ameriky a do Francie byl vydán až po desetiletích. V roce 1987 byl v Lyonu odsouzen za zločiny proti lidskosti. Soud se týkal hlavně deportací a zločinů proti civilistům, ne přímo Moulinova případu.
Dne 19. prosince 1964 byly Moulinovy ostatky symbolicky přeneseny do pařížského Panthéonu. Slavnost vedl ministr kultury André Malraux. Francie si z Moulina udělala tvář domácího odboje: prefekta v klobouku a šále, muže, který odmítl zradit a raději zemřel po mučení.
Zdroje:
https://www.museeliberation-leclerc-moulin.paris.fr/le-musee/jean-moulin
https://www.liberationroute.com/en/stories/522/jean-moulin
https://www.britannica.com/biography/Jean-Moulin
https://www.cheminsdememoire.gouv.fr/fr/jean-moulin
https://francearchives.gouv.fr/fr/article/763470748
https://francearchives.gouv.fr/fr/pages_histoire/38758
https://en.visiterlyon.com/discover/heritage-unesco/remarkable-sites-and-monuments/jean-moulin-memorial
https://memorialjeanmoulin.ville-caluire.fr/
https://www.paris-pantheon.fr/agenda/entre-ici
https://www.rhone.gouv.fr/Actualites/Transfert-des-cendres-de-Jean-Moulin-au-Pantheon-en-1964
