Článek
22. dubna 1915, sedmnáctá hodina, kopec nad belgickým Ypres. Hauptmann Fritz Haber, sedmačtyřicetiletý chemik s pečlivě zastřiženým knírkem, sleduje dalekohledem 168 tun chlóru, jak se valí ze 5 730 tlakových lahví na šestikilometrovém úseku fronty.
Vítr fouká od severovýchodu, jak Haber počítal už od svítání. Žlutozelené mračno, těžší než vzduch, zatéká do francouzských a kanadských zákopů. Vojáci pochopí, oč jde, až když jim chlór leptá sliznice dýchacích cest. Z úst jim tryská krvavá pěna. Tisíce mužů nadýchají smrtelnou dávku během prvních minut, přes tisíc jich ten den umře, zbytek zajme německá pěchota postupující v plynových maskách za oblakem.
Oficiálním velitelem je plukovník Otto Peterson. Haber je oficiálně vědecký poradce, ale operace je jeho. Vědecký štáb si sestavil sám — sto padesát chemiků a fyziků, k tomu třináct set techniků. Mezi vědci tehdy slouží Otto Hahn, James Franck a Gustav Hertz — všichni tři za pár let dostanou Nobelovu cenu. Haber mezi nimi prochází ve velké uniformě a kožených holínkách. Hodnost kapitána mu udělil císař osobně. O čtvrt století dříve ji Haber jako dobrovolník nedostal, protože byl Žid.
Ambiciózní muž
Narodil se 9. prosince 1868 ve Vratislavi v rodině obchodníka s barvivy. Tři týdny po porodu mu zemřela matka. Otec se znovu oženil s Hedwig Hamburgerovou, nevlastní matka přivedla tři své dcery — Else, Helenu, Friedu. S nimi se Fritz spřátelil. S otcem dobrý vztah neměl.
Studoval v Berlíně u Hofmanna, v Heidelbergu u Bunsena a v roce 1891 promoval cum laude. V devadesátých letech přešel z judaismu na luteránství — kvůli kariéře v pruském státním aparátu, který židovským docentům profesuru roky nedával.
Místo profesora dostal v Karlsruhe v roce 1906. O tři roky později, v laboratoři velikosti šatníku, dokázal to, co před ním nikdo na světě. Za teploty kolem 500 °C a tlaku 200 atmosfér donutil dusík ze vzduchu reagovat s vodíkem nad osmiovým katalyzátorem.
Vznikl amoniak — základ všech dusíkatých sloučenin, které půda planety chronicky postrádá. Chilský ledek, dosud jediný velký zdroj dusíku, docházel. Carl Bosch v BASF Haberův laboratorní pokus o čtyři roky později zindustrializoval. V Oppau spustila firma první továrnu, která vyráběla amoniak v tunách.
Dnes vyrobí svět ročně přes 100 milionů tun syntetických hnojiv touto cestou. Podle pozdějších odhadů by bez Haber-Boschova procesu polovina dnešní lidské populace neměla dost potravy. Druhá polovina produkce mířila během první světové války do zbrojovek — z amoniaku Němci vyrobili statisíce tun trhavin, kterými stříleli na Marně a u Verdunu.
Architekt chemické války
Když Německo v srpnu 1914 vstoupilo do války, Haber neváhal. V říjnu spolu s dvaadevadesáti dalšími německými intelektuály — Maxem Planckem, Wilhelmem Röntgenem, Felixem Kleinem — podepsal Manifest 93, dokument, který odmítal všechnu zahraniční kritiku německého postupu v Belgii. Zanedlouho přijal hodnost kapitána a převzal chemickou sekci ministerstva války.
Zpočátku Německo počítalo s rychlým vítězstvím, jenže zákopy na frontě znamenaly patovou situaci. Haber věřil, že klíč k prolomení statických linií leží ve vědecké inovaci. Už první válečnou zimu začal experimentovat s bojovými chemickými látkami. Narážel přitom na mezinárodní zákaz zneužití plynů proti živé síle protivníka, jak jej stanovila Haagská úmluva z roku 1907.
Haber ale tyto obavy odmítal s argumentem, že ve válce jsou tradiční morální zábrany ochromeny vyšším cílem. Razil tehdy okřídlené heslo: „V míru patří vědec celému lidstvu, za války patří své vlasti.“
Na jaře 1915 přišel Haber s návrhem využít jako zbraň velké množství stlačeného chlóru – běžného průmyslového plynného prvku. Vojákům císaře slíbil, že jednorázové uvolnění dostatečného objemu toxického chloru vytvoří smrtící mračno unášené větrem nad nepřátelské linie.
Přesvědčil generály, kteří už nevěděli, jak jinak nepřítele z opatněných zákopů vyhnat. Haber osobně řídil přípravy: zajistil výrobu tisíců tlakových lahví s chlorem, spočítal potřebné koncentrace a čekal na příhodné počasí. Při první příležitosti nechal plynné laty u Ypres otevřít. Chemik tím odstartoval novou éru vedení války.
Plynová válka začala u Ypres 22. dubna 1915. Když Haberovi po válce kdosi vyčetl nelidskost takového způsobu boje, odbyl to úvahou, kterou pak opakoval pořád dokola: smrt je smrt, ať přichází jakkoliv. Od Ypres odjel na východní frontu, aby tam o pár týdnů později provedl tutéž operaci proti ruské armádě.
Mezi Yperem a východní frontou je v jeho životopise nejtemnější den. 1. května 1915 uspořádal Haber ve své služební vile v Berlíně-Dahlemu večírek na počest úspěchu chemické zbraně. Hosté přicházeli, gratulovali, pili šampaňské. Jeho manželka Clara Immerwahrová se nepřipojila.
V noci na 2. května vyšla do zahrady, vzala Haberovu služební pistoli a dvakrát vystřelila — první rána zkušebně do vzduchu, druhá do hrudi. Jejich dvanáctiletý syn Hermann ji v zahradě našel umírající. Matka mu ještě v náručí vykrvácela.
Clara byla přesný opak svého manžela. V roce 1900 promovala na vratislavské univerzitě jako první žena, která v Německu získala doktorát z chemie. Po svatbě v roce 1901 vědeckou kariéru z donucení opustila — manželka německého akademika měla doma ohřívat polévku, ne přednášet na univerzitě.
Roky bez vlastní laboratoře ji ničily. K tomu přibyl pacifismus, kterému Haberovo dílo u Ypres vzalo všechny iluze. Den předtím prý přátelům řekla, že manželova práce je „zvrácenost vědy“. Haber druhý den ráno odjel zpátky na východní frontu.
Chléb ze vzduchu
V říjnu 1918 padla německá armáda. Spojenci dali Habera na seznam válečných zločinců a švédská královská akademie ho téhož roku korunovala Nobelovou cenou za chemii. Cenu si nevyzvedl rok — skrýval se ve Švýcarsku, dokud nebylo jasné, že soud nebude.
V červnu 1920 přednesl ve Stockholmu nobelovskou přednášku. Dlouhým úvodem omluvil svůj proces a pak vyložil syntézu amoniaku jako dárek pro hladovějící svět: chemie, jak to nazval, dělá „chléb ze vzduchu“.
Po válce se vrátil do svého Kaiser-Wilhelm-Institutu v Berlíně-Dahlemu, kde si shromáždil nejlepší fyziky a chemiky generace. Sloužili u něj Otto Hahn, James Franck, Hans Geiger, Walter Madelung. Pravidelně tam docházel Albert Einstein, kterého s Haberem pojilo přátelství navzdory tomu, že nikdy nepřestal Haberovi vyčítat chemickou válku.
Ve dvacátých letech se Haber pustil do dvou projektů, které stojí za zaznamenání každý zvlášť. První byla těžba zlata z mořské vody. Versailleská smlouva uložila Německu reparace ve zlatě, které země neměla. Haber vypočetl ze starých prací Svante Arrhenia, že každá tuna mořské vody obsahuje šest miligramů zlata, a že světové oceány tedy ukrývají osm miliard tun. V roce 1923 zakoupil výzkumnou loď, čtyři roky proplouval Atlantik a měřil. Výsledek vyšel tisíckrát nižší než Arrheniova původní hodnota. Projekt byl ekonomický nesmysl a Haber ho později sám nazval ostudou.
Druhý projekt byla práce na pesticidu. Haberův institut hledal v polovině dvacátých let bezpečnější metodu, jak skladiště obilí a kasárenské ubytovny zbavit hmyzu a hlodavců. Vyšel z toho Zyklon A, kyanovodíkový plyn navázaný na nosič. Plynem se v Německu desetiletí dezinfikovaly mlýny a sila.
V roce 1922 patentoval Haberův chemik Walter Heerdt vylepšenou variantu — Zyklon B, kyanovodík nasáklý do křemeliny, opatřený slzotvornou varovnou příměsí, aby si ho nikdo z lidí nespletl s neutrálním plynem. Příměs zůstala ve formuli dvě desetiletí.
V letech 1941 a 1942 ji firma Degesch na zakázku SS odstranila — bez varování pak Auschwitz a další vyhlazovací tábory pomocí Zyklonu B začaly vraždit Židy průmyslově. Mezi oběťmi figurovala Hilde Glücksmannová — dcera Haberovy nevlastní sestry Friedy — spolu s manželem a dvěma dětmi.
Haber té chvíle nedožil. 30. ledna 1933 jmenoval Hindenburg Hitlera kancléřem. 7. dubna 1933 vyšel zákon o obnovení úřednictva, který zakazoval Židům státní službu. Haber, konvertita, ředitel institutu, kapitán, nositel Železného kříže a Nobelovy ceny, dostal výjimku — za válečné zásluhy ho zákon mezi propuštěné nezařadil.
Odmítl se jí dovolávat. 30. dubna 1933 napsal ministrovi školství Bernhardu Rustovi a prezidentovi Společnosti císaře Viléma Maxi Planckovi rezignaci. Než odešel, pokusil se ještě některé židovské zaměstnance institutu odeslat do bezpečí v zahraničí.
Cesta do Palestiny
V srpnu 1933 odešel Haber do Paříže, pak do Anglie. V Cambridgi mu William Pope a Frederick Donnan nabídli laboratoř a ubytování. Ernest Rutherford mu odmítl podat ruku — ředitel Cavendishovy laboratoře nezapomněl, jak Haberovy oblaky od Ypres leptaly britské vojáky. Haber pobyl v Cambridgi pár měsíců. Těžká angina pectoris ho během zimy 1933 dvakrát poslala do nemocnice.
Z Cambridge ho odvedl Chajim Weizmann, budoucí první prezident Izraele a tehdejší předák sionistického hnutí. Nabídl mu ředitelství Sieffova institutu v Rehovotu — dnešního Weizmannova institutu — a Haber v lednu 1934 souhlasil. Vyrazil z Cambridge přes Švýcarsko do Itálie a odtud lodí do Palestiny. Daleko se nedostal.
29. ledna 1934 ráno ho v hotelu v Basileji skolil další infarkt. Zemřel ve věku pětašedesáti let. Pohřbili ho na hřbitově Hörnli v Basileji. Tělo jeho ženy Clary nechal o tři roky později syn Hermann přenést z berlínského Dahlemu a uložit do téhož hrobu. Manželé leží spolu, dvaadvacet let po její smrti.
Einstein o Haberovi po jeho smrti řekl jednu větu, která se cituje dodnes: „Haberův život byl tragédií německého Žida — tragédií neopětované lásky.“
Co zůstalo
Hermann Haber, jediný syn z prvního manželství, žil do roku 1941 ve Francii. Občanství tam nikdy nedostal. Když Wehrmacht obsadil Francii, prchl s manželkou a třemi dcerami lodí z Marseille přes Karibik do Spojených států. V roce 1946, rok po skončení války a krátce po smrti manželky, se ve městečku Watertown ve státě New York zabil. Bylo mu čtyřiačtyřicet let. Tři roky nato, v roce 1949, se zabila i jeho nejstarší dcera Claire — chemička pracující na antidotu chlóru. Krátce před smrtí se prý dozvěděla, že její laboratorní program armáda přesunula na nižší prioritu, protože dala přednost atomovému programu.
Haber-Boschův proces dnes vyrobí ročně přes 200 milionů tun amoniaku. Stejný proces dodává v menším poměru surovinu pro výbušniny a střelný prach. Kaiser-Wilhelm-Institut v Berlíně-Dahlemu se v roce 1953 přejmenoval na Fritz-Haber-Institut Společnosti Maxe Plancka a dodnes patří mezi přední evropská chemická pracoviště.
Měsíční kráter Haber leží na odvrácené straně Měsíce, šedesát kilometrů severně od kráteru Schwarzschild. Pojmenovala ho Mezinárodní astronomická unie v roce 1973. V Haberově nobelovské přednášce stojí věta o chemii jako stvořitelce „chleba ze vzduchu“ — Brot aus Luft. Pozdější historikové vědy si všimli, že stejný muž ze vzduchu vytáhl i smrt: Tod aus Luft. Liší se v tom, jaký vítr zrovna fouká.
https://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Haber
https://en.wikipedia.org/wiki/Clara_Immerwahr
https://en.wikipedia.org/wiki/Haber_process
https://www.nobelprize.org/prizes/chemistry/1918/haber/lecture/
https://www.sciencehistory.org/historical-profile/fritz-haber
https://www.bbc.com/news/magazine-15827831
https://www.smithsonianmag.com/history/fritz-habers-experiments-in-life-and-death-114161301/
https://www.theguardian.com/science/2013/nov/03/fritz-haber-fertiliser-ammonia-poison-gas
