Kardioložka Helen Taussig skoro neslyšela, srdce četla prsty. Přesto dokázala zachránit „modré děti“

Dne 29. listopadu 1944 ležela v operačním sále Johns Hopkins Hospital v Baltimoru malá Eileen Saxon. Byla ještě batole a vážila devět liber, asi 4,1 kilogramu, zhruba jako větší novorozenec. Rty měla modré. Kůže měla namodralý odstín. Každé nadechnutí pro ni bylo těžké.

Neměla žádnou infekci. Nedusila se kvůli zápalu plic. Od narození měla v srdci vrozenou vadu, která bránila krvi dostávat se v dostatečném množství do plic. Tělo pak nemělo kyslík. Lékaři takovým dětem říkali „blue babies“, modré děti.

Nemoc se jmenovala Fallotova tetralogie. Tehdy to byla skoro jistá cesta ke smrti. Dítě někdy přežilo měsíce, někdy několik let, ale dospělosti se dožilo jen výjimečně.

V sále byl chirurg Alfred Blalock. Nad ním stál na stupínku Vivien Thomas, černošský laboratorní technik bez lékařského diplomu, který ten zákrok předtím zkoušel znovu a znovu na psech. Operaci sledovala také dětská kardioložka Helen Taussigová. Právě ona Blalockovi řekla, co je potřeba udělat: vytvořit v těle dítěte novou cestu pro proudění krve.

Eileen byla na tom špatně. Neměla sílu pít ani růst. Každý pohyb ji vyčerpával. V době, kdy ji přinesli do nemocnice, už nešlo dlouho čekat, až medicína dospěje k bezpečnější odpovědi.

Taussigová podobné děti vídala roky. V dětské srdeční ambulanci Johns Hopkins sledovala kojence a malé děti s modrými rty, modrými prsty a krátkým dechem.

Základní problém u mnoha z nich byl podobný. Do plic nešlo dost krve. Krev se v těle vracela špatnou cestou a nepřinesla tkáním kyslík. Dítě pak zůstávalo modré ne proto, že by mu chyběl vzduch kolem něj, ale proto, že se jeho krev neuměla dostat tam, kde by kyslík získala.

Taussigová si všimla jedné věci. Děti, kterým po narození zůstala otevřená cévní spojka zvaná ductus arteriosus, na tom často byly lépe. Jejich tělo mělo náhradní průchod, kterým se část krve dostala k plicím. Když se tato spojka uzavřela, stav se zhoršil. Napadlo ji, že chirurg by mohl podobnou cestu vytvořit uměle.

Helen Brooke Taussigová se narodila v roce 1898 v Cambridge ve státě Massachusetts. Matka jí zemřela na tuberkulózu, když bylo Helen jedenáct let. Od dětství bojovala s těžkou dyslexií. Čtení pro ni nebylo přirozené ani lehké. Musela si ho vybojovat.

V mládí se rozhodla pro medicínu. Harvard jí dovolil chodit na přednášky, ale ženám tehdy nedával lékařský titul. Taussigová proto odešla na Johns Hopkins, kde ženy mohly medicínu oficiálně vystudovat. Titul získala v roce 1927.

Chtěla na internu, ale to místo dostal muž. Ona byla odkloněna k pediatrii a dětské kardiologii. V tehdejší medicíně to nebyla cesta k velké slávě. Vrozené srdeční vady se často braly jako smutné diagnózy, se kterými se nedá mnoho dělat.

V roce 1930 se stala vedoucí dětské srdeční kliniky v Johns Hopkins. Ve stejné době se jí zhoršoval sluch. Poškození z dětství postupovalo tak daleko, že se z ní stala lékařka, která téměř neslyšela. Pro kardiologa to vypadalo jako konec kariéry. Srdce se vyšetřovalo stetoskopem. Lékař poslouchal šelesty, rytmus, nepravidelnosti.

Taussigová si našla jiný způsob jak dál pracovat. Pokládala ruce na dětský hrudník a učila se číst rytmus srdce prsty. Vnímala chvění, údery, změny pohybu. K tomu používala rentgenové metody a elektrokardiogram.

Taussigová nebyla chirurg. Nemohla sama otevřít dětský hrudník a spojit cévy. Potřebovala někoho, kdo to dokáže. Nejdřív se obrátila na Roberta Grosse, chirurga z Bostonu, který měl zkušenost s ductus arteriosus. Odmítl.

Pak šla za Alfredem Blalockem. Ten se v roce 1941 vrátil na Johns Hopkins jako šéf chirurgie. Předtím pracoval na Vanderbiltově univerzitě a proslavil se výzkumem šoku. S sebou přivedl muže, bez kterého by jeho laboratoř nefungovala. Jmenoval se Vivien Thomas.

Vivien Theodore Thomas se narodil v roce 1910 v Louisianě a vyrůstal v Nashvillu. Chtěl studovat medicínu, ale přišel o úspory během hospodářské krize. Místo lékařské školy nastoupil jako laboratorní technik u Blalocka na Vanderbiltu.

Rychle se ukázalo, že má mimořádně talentované ruce. Uměl operovat zvířata s přesností, kterou obdivovali i lékaři. Blalock si jeho schopností vážil natolik, že když dostal místo v Johns Hopkins, trval na tom, aby Thomas šel s ním.

Baltimore ve čtyřicátých letech ale nebyl spravedlivé místo. Nemocnice měla oddělená oddělení, jídelny i zázemí pro bílé a černé. Thomas neměl lékařský titul, nemohl operovat pacienty jako lékař a dlouho byl placen hluboko pod úrovní svých skutečných schopností.

Přes den učil techniku operací muže, kteří měli diplomy a společenské postavení. Večer si přivydělával jako barman na večírcích, kde se pohybovali stejní lékaři, které v laboratoři učil.

Když Taussigová nadhodila svůj nápad, Blalock a Thomas ho začali převádět do praxe. Thomas v laboratoři pracoval na psech. Zkoušel, jak spojit podklíčkovou tepnu s plicní tepnou tak, aby krev tekla do plic. Upravoval jehly, svorky a nástroje, protože tehdejší chirurgické vybavení nebylo dost jemné pro drobné cévy dítěte.

Ten zákrok měl později dostat jméno Blalock-Taussig shunt. Thomasovo jméno v něm dlouho nebylo.

Operační sál byl plný. Studenti a lékaři se tísnili v galerii nad ním. Všichni věděli, že sledují něco, co se buď zapíše do dějin, nebo skončí smrtí dítěte na stole. Blalock řezal mezi žebry na levé straně Eileenina hrudníku. Potřeboval oddělit tepnu, která běžně vede krev do levé paže, a napojit ji na plicní tepnu. Tím by část krve začala proudit do plic, kde by mohla nabrat kyslík.

Thomas stál za ním na stupínku a radil mu. Nebyl hlavní chirurg. Neměl právo stát u stolu jako lékař. Ale ze všech lidí v sále měl právě on zákrok nejvíc v rukou. Dělal ho v laboratoři opakovaně. Věděl, kde céva povolí, jak pracovat s jehlou a kdy je steh moc hrubý. Operace trvala čtyři a půl hodiny.

Když se krev pustila novou cestou, barva dítěte se změnila. Modré rty zrůžověly. Taussigová uviděla to, kvůli čemu na ten nápad roky myslela. A Eileen se po operaci probudila.

Pak přišel detail se v oslavných verzích příběhu někdy ztrácí. Eileen Saxon nebyla holčička, která po operaci vyrostla a dožila se dospělosti. Zákrok jí pomohl, ale jen na čas.

Po operaci se její stav zlepšil. Mohla lépe dýchat a pít. Po několika měsících se ale modrání vrátilo. Lékaři zkusili druhý shunt na druhé straně hrudníku. Eileen zemřela několik dní po druhé operaci, krátce před druhými narozeninami.

Další pacienti už měli větší šanci. Lékaři zjistili, že zákrok lépe funguje u starších a silnějších dětí. Technika se zlepšovala. V roce 1945 Blalock a Taussigová popsali první tři operované děti v odborném článku. Do Baltimoru pak začaly přijíždět rodiny s dětmi z celého světa.

Taussigová po válce nezůstala jen u modrých dětí. V roce 1947 vydala knihu Congenital Malformations of the Heart, která se stala základním textem dětské kardiologie. V roce 1954 získala spolu s Blalockem Laskerovu cenu. V roce 1959 se stala profesorkou na Johns Hopkins.

Na začátku šedesátých let se její jméno objevilo v úplně jiné kauze. Z Evropy začaly přicházet zprávy o dětech narozených s těžce poškozenými končetinami. Spojovalo je jedno: jejich matky v těhotenství užívaly lék thalidomid. V Německu se prodával jako Contergan, jinde pod jinými názvy. Dával se mimo jiné na nevolnost v těhotenství a považoval se za bezpečný.

Taussigová se o případu dozvěděla od bývalého studenta. Odjela do Německa a Británie, mluvila s rodiči a lékaři, prohlížela děti, sbírala fotografie a kazuistiky. Do Spojených států se vrátila s důkazy.

V USA už mezitím lék blokovala Frances Oldham Kelseyová. Výrobce žádal o schválení, ale Kelseyová odmítala, protože bezpečnostní data nepovažovala za dostatečná. Když Taussigová přivezla důkazy z Evropy, pomohla jí dát do ruky další materiál.

Obě ženy pak vystupovaly před americkými orgány. Thalidomid se v USA plošně nedostal k těhotným ženám tak jako v Evropě. Později téhož roku prošly Kefauver-Harrisovy dodatky, které zpřísnily pravidla pro bezpečnost a účinnost léků.

V roce 1964 dostala Helen Taussigová od prezidenta Lyndona B. Johnsona Prezidentskou medaili svobody. O rok později se stala první ženou v čele American Heart Association.

Formálně odešla z Johns Hopkins už v roce 1963, ale nikdy nepřestala pracovat. Učila, psala, přednášela, jezdila na konference a zajímala se o další výzkum vrozených srdečních vad. Zemřela 20. května 1986 po autonehodě v Pensylvánii. Bylo jí 87 let. Do osmaosmdesátých narozenin jí chyběly čtyři dny.

https://en.wikipedia.org/wiki/Eileen_Saxon

https://hub.jhu.edu/2019/11/26/blue-baby-operation/

https://laskerfoundation.org/making-mothers-children-healthier/

https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/films/partners/

https://medicalarchives.jhmi.edu/portrait/thomas-vivien-theodore/

https://www.nlm.nih.gov/exhibition/changing-the-face-of-medicine/physicians/biography_helen_taussig.html

https://www.heart.org/en/news/2024/03/28/dr-helen-taussigs-work-saved-blue-babies

https://home.heinonline.org/blog/2026/03/the-thalidomide-tragedy/