Kladenskou Poldi měl zachránit architekt. Stehlík nabídl skoro dvě miliardy, ze svého ale nedal nic

Když v roce 1889 založil rakouský průmyslník Karl Wittgenstein v Kladně novou huť na výrobu speciálních ocelí, pojmenoval ji po své manželce Leopoldině. Její přezdívka Poldi se stala názvem podniku a profil Leopoldiny později jeho ochrannou známkou.

Poldi se specializovala na ušlechtilé oceli, tedy slitiny určené pro náročné technické využití. Vyráběla materiály pro nástroje, strojírenství, automobilový průmysl i letectví. Poldi ocel se uplatnila například při stavbě slavného mostu v Sydney a značka s hlavou paní Poldi se stala symbolem kvality, který znal průmyslový svět daleko za hranicemi Československa.

Huť přežila Rakousko-Uhersko, německou okupaci i čtyři desetiletí komunismu. Nepřežila ale divokou privatizaci devadesátých let.

Ještě před rokem 1993 čelila Poldi vážným strukturálním problémům. Po rozpadu Rady vzájemné hospodářské pomoci přišla o velkou část východních odbytišť. Výrobní technologie zastarávaly, podnik byl přezaměstnaný a potřeboval drahou modernizaci, na kterou stát ani tehdejší vedení neměli dost prostředků.

Privatizace se proto jevila jako jediné možné řešení. Zároveň ale bylo jasné, že najít investora ochotného převzít tak obrovský podnik se všemi jeho problémy nebude snadné.

11. srpna 1993 schválila vláda privatizaci akciové společnosti POLDI Kladno. Na rozdíl od kuponové metody, kterou stát použil u řady jiných podniků, zvolil přímý prodej soukromému investorovi formou obálkové soutěže.

Zvítězila firma Bohemia Art, vlastněná tehdy padesátiletým architektem Vladimírem Stehlíkem. Za zhruba dvě třetiny akcií nabídl 1,75 miliardy korun. Nabídka byla mimořádně vysoká a Stehlík tehdy působil jako muž, který má odvahu převzít průmyslový kolos a vrátit mu někdejší sílu. Společnost byla přejmenována na POLDI Ocel a o rok později byla podepsána kupní smlouva.

Brzy se ukázalo, že financování celé transakce stojí na velmi nejistých základech. Z avizované kupní ceny Stehlík neuhradil peníze ze svých vlastních zdrojů. Státu sice bylo zaplaceno 150 milionů korun, jenže podle pozdějších zjištění šlo o peníze převedené z účtů samotné Poldi Ocel.

Komerční banka navíc stanovila jako podmínku financování, aby Bohemia Art převzala i existující dluh Poldi Ocel vůči bance ve výši zhruba 856 milionů korun. Podnik tak od počátku nesl obrovskou finanční zátěž, která jen prohlubovala problémy zděděné z předchozích let.

Očekávání spojená s novým vlastníkem byla vysoká. Realita ale přinesla rychlé rozčarování. Podnik se dál zadlužoval, chyběla jasná dlouhodobá strategie a hospodaření se dostávalo do stále větších potíží.

V červenci 1995 se zastavil provoz v některých částech hutí, oficiálně kvůli nedostatku zakázek. Zaměstnanci v té chvíli ještě dostávali mzdy, ale bylo čím dál zřejmější, že slavný podnik míří k další krizi.

Na přelomu února a března 1996 vyvrcholil spor mezi státem a Bohemia Art. Stát požadoval doplacení stovek milionů korun a zvažovala se i možnost spojení Poldi s plzeňskou Škodou. Vladimír Stehlík podobné řešení odmítl.

V květnu 1996 uspořádal Stehlík demonstraci v centru Prahy. Ostře kritizoval vládu a mezi částí zaměstnanců Poldi si stále udržoval podporu. Mnozí dělníci v něm viděli člověka, který se za podnik ještě snaží bojovat. Fond národního majetku na něj však podal žalobu a 27. listopadu 1996 byl Stehlík vzat do vazby. Veškerá obvinění odmítal a po celý život tvrdil, že Poldi nepoškodil, ale snažil se ji zachránit.

Krize se mezitím prohlubovala. Jednotlivé části holdingu postupně končily v konkurzu, výroba se zastavovala a lidé přestávali dostávat výplaty. Některým zaměstnancům byly dlužné mzdy vyplaceny až po několika letech, kolem roku 2000.

Z podniku, který v nejlepších letech zaměstnával přibližně dvacet tisíc lidí, zůstaly rozpadlé provozy, dluhy a tisíce lidí bez práce. Pro Kladno to nebyl jen ekonomický problém. Poldi byla součástí identity města. Generace rodin v ní pracovaly, lidé se podle ní orientovali a město s ní spojovalo vlastní minulost i budoucnost.

Policejní vyšetřování celé kauzy se táhlo roky. Státní zástupce nakonec v roce 2005 podal obžalobu na Vladimíra Stehlíka, jeho syna Marka Stehlíka a ekonomického ředitele hutí Luboše Pejpu.

Podle obžaloby přesahovala celková škoda dvě stě milionů korun. Více než sto milionů mělo vzniknout převodem majetku Poldi Ocel do nově založené společnosti Poldi Steel. Další část se týkala neuhrazeného sociálního a zdravotního pojištění zaměstnanců a bezúročných půjček firmě Bohemia Art.

Luboš Pejpa mezitím zemřel. Marko Stehlík dostal v roce 2008 v první instanci čtyřletý trest vězení, řízení ale bylo kvůli jeho zdravotnímu stavu přerušeno a později se na něj vztáhla amnestie prezidenta Václava Klause. Vladimír Stehlík na rozdíl od syna trval na tom, aby byla jeho kauza projednána až do konce. Nechtěl, aby případ skončil bez rozsudku. Tvrdil, že chce očistit své jméno.

Definitivní verdikt padl až po více než dvaceti letech od začátku vyšetřování. V srpnu 2017 pražský krajský soud Stehlíka zprostil obžaloby z většiny trestných činů. Vinným ho uznal jen v podstatně menším rozsahu.

Soud vyčíslil škodu na zhruba 592 tisíc korun. Týkala se založení společnosti Poldi Steel a nakládání s majetkem Poldi Ocel. Stehlík se proti rozsudku odvolal.

V roce 2018 Vrchní soud v Praze verdikt o vině potvrdil. Trest mu ale neuložil, protože se na něj vztahovala Klausova amnestie z roku 2013. Po dlouhém procesu tak skončil s odsouzením za škodu v řádu stovek tisíc, nikoli stovek milionů, které zmiňovala původní obžaloba.

Vladimír Stehlík po celá léta tvrdil, že za pád Poldi nenese hlavní odpovědnost. Vinu připisoval především vedení podniku před privatizací, které označoval jako Duškovo představenstvo. Upozorňoval na to, že huť ztratila trhy, byla technologicky zastaralá a potřebovala obrovské investice dávno předtím, než ji převzal.

V pozdějších letech se jeho vysvětlení posouvala i k tvrzením, že Poldi musela padnout, protože evropským konkurentům vadila jako silný výrobce kvalitní oceli. Takové teorie ale nikdy nebyly spolehlivě doloženy.

Kromě podnikání se opakovaně pokoušel prosadit v politice. V roce 1996 kandidoval jako nezávislý do Senátu. V roce 2002 vedl na Kladensku Stranu za životní jistoty ve volbách do Poslanecké sněmovny. V roce 2014 neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu.

Ani jednou neuspěl. Poslední roky života prožil jako důchodce na kladenském sídlišti. O jeho osudu vznikl také dokument Ocelové slzy. Vladimír Stehlík zemřel v únoru 2023 ve věku devětasedmdesáti let. Zanechal po sobě příběh, který se dodnes vrací jako jeden z nejvýraznějších symbolů české privatizace devadesátých let.

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/pred-triceti-lety-se-zacal-psat-konec-kladenske-poldi-371053

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/dvacet-let-se-stehlikem-pribeh-kladenske-poldovky-a-jejiho-k/r~d6a4df22792f11e79de10025900fea04/

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/soud-po-20-letech-uznal-vinnym-byvaleho-sefa-poldi-kladno-stehlika-nepotrestal_1708011216_mos

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/vladimir-stehlik-poldi-ocelarny-amnestie-neopravnene-nakladani-kladno_1804101127_dp

https://archiv.hn.cz/c1-856530-privatizace-poldi-kladno

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-zemrel-vladimir-stehlik-225553

https://english.radio.cz/iconic-czech-steelworks-goes-under-hammer-poldi-prospects-unclear-8163847