Článek
Jedna místnost, několik hraček a pětileté dítě v rohu. Vypadá to jako obyčejná scéna z mateřské školky. V koutě sedí chlapeček a maluje si bramborovými tiskátky na papír. Ve stejné místnosti je ale s ním i dospělá žena – nehybně stojí u nafukovací panenky klauna, téměř stejně velké jako samo dítě. Chlapec zvedne oči od obrázku právě ve chvíli, kdy žena nečekaně popadne dřevěnou palici a vší silou s ní udeří klauna Bobo do obličeje.
Žena nespouští oči z pestrobarevného klauna a pokračuje v útoku. Shodí nafukovací hračku na zem, obkročmo si na ni sedne a několikrát panence vrazí pěstí přímo do nosu. Pak vstane, vezme do ruky palici a znovu bouchá panenku po hlavě. Klaun se pokaždé zakymácí a znovu se vztyčí – má totiž v podstavci písek a po úderu se vždy postaví zpátky.
Žena mu však nedopřeje klidu: rozzlobeně panenku odkopne do kouta, zvedne ji nad hlavu a mrští s ní o zem. Tyto zvláštní fyzické útoky ještě několikrát zopakuje a provází je křikem: „Vraz mu do nosu! Hoď s ním o zem! Kopni do něj… prásk!“ Úplně nakonec pronese ledovým hlasem: „Tenhle toho vydrží.“ Dítě v protějším rohu celou scénu tiše sleduje. Nikdo mu nevysvětluje, co se děje.
Dospělá osoba se po deseti minutách zvedá a odchází z místnosti. Přichází experimentátor – vědkyně, která vše organizuje – a vezme chlapce za ruku. „Pojď, přesuneme se vedle do jiné herny,“ pobídne ho. Chlapec ji následuje přes chodbu, kde ho čeká další lákavě vybavený pokoj.
Zde je však nechají hrát si jen chviličku, sotva pár minut. „Promiň, ale tyhle hračky jsem si rozmyslela – necháme je pro jiné děti,“ řekne mu pak žena a hračky uklidí mimo dosah. Dítě s neuspokojenou zvědavostí klopí oči. Bez protestu přejde do třetí, závěrečné místnosti.
Pokoj plný hraček
Třetí herna je podobná té první. I tady je v koutě nafukovací klaun Bobo a vedle něj dřevěná palice. Na zemi leží dětská pistole vystřelující přísavné šipky a zavěšený míč s namalovaným obličejem. Nechybí ale ani klasiky – čajový servis, pastelky, dvě panenky s kočárkem, plyšoví medvědi, autíčka nebo plastová zvířátka. Experimentátorka usadí chlapce doprostřed místnosti a poodejde stranou. Přes velké zrcadlo v jedné stěně je tiše pozorován a časomíra začíná odpočítávat dvacet minut.
Celý tento sled scén připravil dětem tým kanadského psychologa Alberta Bandury. Nešlo o krutou hru na nervy, ale o pečlivě naplánovaný experiment, který měl zjistit, zda malé děti napodobí bezprostředně to, co viděly u dospělého člověka. Bandura tehdy jako jeden z prvních zkoumal naučenou agresi: zajímalo ho, jestli se chlapci a děvčata dokážou agresivnímu chování přiučit pouhým pozorováním cizího příkladu.
K ověření téhle myšlenky mu posloužila právě nafukovací panenka Bobo – metr a půl vysoký klaun s namalovaným širokým úsměvem, který se po každém úderu znovu postaví. Hračka populární v Americe konce 50. let působila neškodně, ale v Bandurově laboratoři na Stanfordově univerzitě se měla stát terčem řízeného násilí.
Do experimentu, který odstartoval v roce 1961, zařadil Bandura celkem 72 dětí z univerzitní školky – 36 děvčat a 36 chlapců ve věku od necelých čtyř do necelých šesti let. S pomocí učitelů nejprve u každého malého účastníka zhodnotil povahu: jak je dítě obvykle agresivní navenek i slovně a jak dokáže své popudy brzdit.
Testy ukázaly, že některé děti mají k bouřlivosti větší sklony než jiné. Aby to výsledky nezkreslilo, rozdělil psycholog malou skupinu velmi „zlobivých“ i malou skupinu klidných dětí rovnoměrně do všech větví pokusu.
Ještě než děti pustili k závěrečnému setkání s klaunem, provedli vědci jeden manévr. Chtěli u všech vyvolat podobnou míru frustrace, aby zvýšili šanci, že se chování projeví. Proto dostal každý nejprve možnost hrát si ve druhé místnosti plné skvělých hraček, avšak jen na okamžik. Jakmile se dítě zabralo do hry, přišlo zklamání – experimentátorka mu hračky vzala s omluvou, že je zamýšlela pro jiné.
Teprve pak přišla poslední fáze: dvacet minut volné hry ve třetí místnosti, kde byl Bobo a další pomůcky. Po celou dobu pozorovali psychologové dítě skrz falešné zrcadlo a systematicky zapisovali jeho projevy.
Děti napodobují, co vidí
Výsledky se dostavily okamžitě. Sotva byl konec pozorování, měl Bandurův tým v rukou jasný důkaz, že agresivní chování dětí výrazně záviselo na tom, co viděly. Chlapec, který sledoval surovou scénu s klaunem, nezůstal v poslední herně u pastelek ani u čajového servisu. Podle pečlivých záznamů se vrhl na panenku Bobo, přesně jak viděl u dospělé ženy.
Začal do klauna bušit pěstmi, posadil se na něj a udeřil ho do obličeje. Pak uchopil dřevěnou palici a několikrát panence zasadil ránu do čela. Další děti z téhož experimentálního okruhu postupovaly podobně: systematicky zopakovaly celý repertoár „zakázaných“ pohybů, které jim dospělý model ukázal.
Když klaun znovu stál, některé děti se do něj rozběhly a nakoply ho jako fotbalový míč. Jiné ho chytily do náruče a mrštily jím o podlahu přesně tak, jak to viděly předtím. Vědci zaznamenali i překvapivé momenty: několik dětí při hře spontánně přidalo nové útoky, které model vůbec nepředváděl.
Jeden chlapec si třeba našel hračku–pistoli a začal s ní na panenku mířit, jako by po klaunovi střílel. Jiná dívenka si postavila panenku opět na nohy a vážně pronesla: „On toho vydrží,“ – přímo citovala slova, kterou dospělá modelka během útoku pronášela jako jedinou neagresivní poznámku.
Naopak děti, které předem žádné násilné chování neviděly, se do podobných výstupů nepouštěly téměř vůbec. Ve skupině s neagresivním dospělým většina malých účastníků panenku Bobo za celých dvacet minut ani jedinkrát neuhodila, nekopla ani nezahodila.
Velkou část času strávily klidným hraním s ostatními hračkami – kreslily si nebo si hrály s dětským čajovým servisem. Pár dětí z této mírné skupiny sice nakonec do klauna také strčilo nebo ho shodilo, ale takové izolované projevy byly spíš projevem zvědavosti než zuřivosti.
Bandura si ověřil i to, jakou roli při nápodobě hraje pohlaví. Do experimentu zapojil muže a ženu jako střídající se agresory, aby zjistil, zda děti kopírují spíš člověka stejného pohlaví. Rozdíly tu byly, ale nebyly úplně jednoduché. Například chlapci napodobovali fyzickou agresi dospělého muže výrazněji než dívky a celkově měl mužský model na fyzickou agresi silnější vliv než model ženský.
U dívek se efekt projevil méně jednoznačně: v některých projevech, hlavně ve verbální nápodobě, reagovaly silněji na ženský model, zatímco u fyzické agrese hrála roli i síla mužského vzoru. Celkově byli v průměru agresivnější chlapci než dívky. Malí kluci bili a kopali do panenky Bobo častěji než jejich vrstevnice, a to bez ohledu na okolnosti. Pro psychology to nebylo překvapení – odpovídalo to tehdejší výchově, která u hochů tvrdost spíše podporovala, zatímco u dívek ji krotila.
Bandura kontra behaviorismus
Hrubě nafouknutý klaun v roli oběti pomohl odhalit mezeru v dosavadním uvažování o tom, jak se učíme chovat. Bandura na Stanfordu experimentoval v době, kdy psychologie už několik desetiletí patřila takzvaným behavioristům. Tahle vlivná škola tvrdila, že lidé se mnoha dovednostem i způsobům jednání učí hlavně skrze odměny, tresty a podmiňování.
Dítě – a koneckonců i dospělý – podle klasického výkladu napodobí určitý čin pouze tehdy, pokud za něj samo získalo odměnu, anebo se vyhne něčemu, co by mu přineslo újmu či trest. Počínání druhých, které člověk jen nezúčastněně pozoruje, by tedy podle takto přísného výkladu nemělo stačit k tomu, aby se tím člověk sám „nakazil“.
Mladý psycholog pocházející z drobné farmy v Kanadě nastoupil na Stanfordovu univerzitu už v roce 1953. Brzy ho zarazila jedna věc. „Rozhlížel jsem se kolem sebe a nemohl jsem pochopit, jak se všechny naše složité schopnosti a sociální systémy mohly zrodit jen metodou pokusu a omylu, odměn a trestů,“ vzpomínal po letech. Už v padesátých letech si všiml, že děti často přejímají jednání od rodičů nebo sourozenců, i když je nikdo přímo neodměňuje.
Spolu s kolegou Richardem Waltersem tehdy zkoumal skupiny mladistvých delikventů a všude nacházel podobný vzorec: kdo vyrůstal v agresivním, násilném prostředí, sám měl ke krutosti blíž. V rodinách, kde tresty a křik byly na denním pořádku, se obvykle rodilo více potyček i mezi dětmi. Bandura s kolegy proto začal usuzovat, že napodobování může být samo o sobě mocnou cestou učení – a to jak k dobrému, tak ke zlému.
Jenže v polovině 20. století tahle úvaha narážela na zakořeněné názory. Kromě behavioristů dominovala psychologii ještě freudovská teorie takzvané katarze: podle ní může sledování násilí naopak posloužit jako bezpečný ventil. Už Sigmund Freud zastával myšlenku, že člověk má v sobě přirozený „pud agresivity“, který je potřeba nějak vybít.
Když se nemůže beztrestně poprat, uleví si prý alespoň zástupně – třeba právě sledováním cizího boje nebo dramatického filmu. Tento předpoklad sdílela i část odborníků. Ještě koncem 50. let se objevovaly názory, že brutální televizní scény mohou publikum paradoxně uklidnit: člověk prý při nich prožije své vnitřní napětí a pak je méně pravděpodobné, že sáhne k násilí ve skutečnosti.
Bandurův experiment s panenkou Bobo tuhle pohodlnou iluzi rozbil. Dokázal totiž opak: přihlížející dítě se nevybije, nýbrž přiučí. Výzkum jasně ukázal, že ti nejmenší pozorovatelé vnímají agresivní chování dospělého jako použitelný návod. V laboratorní herně nebylo třeba děti nijak uplácet ani nabádat – stačilo nechat je vidět útok, a mnohé z nich se za chvíli chovaly stejně agresivně samy od sebe.
Bandura tím vlastně odhalil nový mechanismus učení, který čistý behaviorismus neuměl popsat. Teorie sociálního učení – jak se přístupu začalo říkat – nepopírala roli odměn či výchovy, ale přidala další důležitý faktor: lidskou tendenci napodobovat druhé.
Pro psychologii znamenal přelomový experiment s Bobo panenkou velký posun. Výsledky okamžitě pronikly do učebnic a Albert Bandura se ve svých 36 letech zařadil mezi respektované vědce.
Násilí na obrazovce
Netrvalo dlouho a psychologie přenesla poznatky z laboratoře do širší společnosti. Bandurovy závěry totiž přesně zapadly do doby, kdy se v Americe začalo polemizovat o vlivu nového média – televize – na chování dětí. Během 60. let přibývalo rodičů, pedagogů i lékařů, kteří si kladli otázku, zda pravidelné sledování bitek, přestřelek a akčních scén v televizi nemění dětské publikum k horšímu.
Vysílání pro nejmenší tehdy plnily kovbojky, grotesky s pády a ránami i animované seriály, kde padouch dostane na konci za vyučenou násilím. Řada odborníků byla skeptická – mívali sklon mediální vliv podceňovat nebo rovnou zesměšňovat. Jenže Bandurovy experimenty poskytly pro obavy pádný důkaz. Ukázaly totiž, že i velmi malé dítě dovede přejmout surové chování pouhým okoukáním, bez dalších pobídek.
Sám Albert Bandura se díky tomu stal jedním z nejcitovanějších psychologů své generace. Jeho práce se brzy uváděla v debatách senátorů, v novinových sloupcích o televizi i v pedagogických příručkách. Když americká vláda na přelomu 60. a 70. let ustavila odbornou komisi k otázce televizního násilí, tvořily Bandurovy poznatky důležitou část podkladů.
O vlivu filmů a počítačových her na děti se proto dodnes vedou spory a jejich výsledky jsou opatrnější, než jak se někdy tvrdí. Albert Bandura nicméně zůstává jedním z nejčastěji zmiňovaných jmen, kdykoli se tohle téma otevře. Jeho experiment s panenkou Bobo změnil pohled na agresivitu a odstartoval nový směr výzkumu.
https://en.wikipedia.org/wiki/Bobo_doll_experiment
https://psychclassics.yorku.ca/Bandura/bobo.htm
https://www.psychologywizard.net/uploads/2/6/6/4/26640833/bandura_1963.pdf
https://psychologyrocks.org/wp-content/uploads/2016/10/bandura1965jpsp.pdf
https://www.psychologicalscience.org/publications/observer/obsonline/bandura-and-bobo.html
https://www.psychologicalscience.org/observer/albert-bandura-itps
https://news.stanford.edu/stories/2021/07/psychology-professor-albert-bandura-dead-95
https://files.eric.ed.gov/fulltext/ED059624.pdf
https://collections.uakron.edu/digital/collection/p15960coll7/id/2110/
