Článek
Na visutý most Capilano v severním Vancouveru fouká vítr a úzká lávka se pod chodci znatelně chvěje. Je léto 1974 a uprostřed téhle 70 metrů vysoko zavěšené lávky zastavuje mladého muže neznámá žena s blokem v ruce. Zdvořile vysvětluje, že provádí průzkum pro psychologickou studii o vlivu okolního prostředí na lidskou tvořivost. Muž souhlasí, že se zúčastní – stejně jako většina dalších, které ten den na houpajícím se mostě osloví.
Žena položí několik otázek z krátkého dotazníku a poté ukáže účastníkovi černobílý obrázek mladé ženy, která si jednou rukou zakrývá tvář. Úkol zní: vymyslet ke scéně krátký příběh. Mladý muž, stále ještě obezřetně vyrovnávající rovnováhu na houpavých prknech, se opře o nízké lano zábradlí a soustředí se.
Za pár minut předá anketářce svůj popsaný list. Ta mu s úsměvem poděkuje nejen za účast, ale i za odvahu – ne každý by na tomhle vratkém mostě klidně psal. Nakonec se představí jako Gloria, utrhne z bloku lístek a napíše na něj své telefonní číslo. „Zavolejte mi příští týden,“ navrhne. „Můžeme si popovídat o výsledcích výzkumu.“
O několik dnů později skutečně zvedá sluchátko. Patří k těm třinácti z dvaceti oslovených mužů, kteří se rozhodli neznámé ženě zavolat zpět. Netuší, že právě tím jejich účast v experimentu končí. „Gloria“ totiž ve skutečnosti není zvídavá studentka – je spolupracovnicí výzkumníků Donalda Duttona a Arthura Arona.
Stejně jako ostatní volající mladík se brzy dozví pravý záměr celého pokusu. Ten telefonát už byl pouze sběrem dat: měl potvrdit, zda v extrémní situaci na vysokém mostě vznikne mezi cizincem a pohlednou ženou intenzivnější spojení než jindy. Výsledkem byla jména a čísla mužů, kteří se chtěli s „Glorií“ ještě slyšet. A takových bylo na vratkém mostě překvapivě mnoho.
Jiný most, jiný výsledek
Experiment ovšem neprobíhal jen nad hlubokou propastí. Nedaleko visuté lávky zvolili vědci ještě druhé místo – pevný dřevěný mostek pár metrů nad zemí, široký a stabilní. Také tam procházeli osamělí muži, které zastavovala přívětivá asistentka se stejnou žádostí o vyplnění dotazníku a sepsání příběhu.
Závěr už tak idylický nebyl. Ze 20 mužů na bezpečném mostě se odhodlali později zavolat jen dva. Úzkost a vzrušení z výšky byly pryč – a zdálo se, že s nimi zmizel i zájem o další setkání.
Nebyl to jediný rozdíl. Příběhy, které muži sepisovali, měly na obou lávkách různý tón. Zatímco na nízkém, klidném mostě psali účastníci spíše všední a umírněné historky, na kymácející se lávce nad kaňonem se v odpovědích mnohem častěji objevovaly náznaky intimity a odvážnější, erotické motivy.
Dutton a Aron nechali nezávislé hodnotitele posuzovat míru sexuálního obsahu ve vyprávění na pětibodové škále – a příběhy z visutého mostu vykazovaly v průměru skoro dvojnásobnou „dávku“ než ty z pevné lávky.
Aby měli jistotu, přidali vědci ještě kontrolní obměnu pokusu. Celou proceduru dotazníku a vyprávění svěřili také mužskému asistentovi. Ten zastavoval další kolemjdoucí muže na obou typech mostů a předal jim pro změnu své telefonní číslo. Tady se žádné dramatické rozdíly neukázaly.
Na číslo mužského tazatele prakticky nezavolal nikdo a v textech zůstala sexuální představivost minimální bez ohledu na výšku mostu.
Když tělo klame mysl
Psychologové Dutton a Aron formulovali jasné vysvětlení. Ve stresující situaci na visutém mostě se v těle dobrovolníků spustila přirozená poplachová reakce: zvýšil se tep, rozproudil adrenalin, možná se lehce zpotily dlaně. V klidnějších podmínkách pevného mostu k tak silné fyziologické odezvě nedošlo. Klíčová je však interpretace.
Mozek člověka na vratké lávce musí nějak zdůvodnit, proč srdce buší a ruce se chvějí. A atraktivní neznámá, která se k muži na mostě přiblížila s milým úsměvem, nabídla velmi lákavé vysvětlení. Mnozí účastníci si své rozrušení automaticky spojili s onou ženou – tedy s pocitem zalíbení a vzrušení v její přítomnosti.
Jinými slovy, považovali příznaky strachu z výšky za důkaz náhlé přitažlivosti. Když pak v bezpečí domova znovu pocítili zrychlený tep při myšlence na setkání na mostě, neváhali využít číslo, které jim poskytla.
Tento efekt není úplně náhodný objev vytažený z ničeho. Už v 60. letech navrhli Stanley Schachter a Jerome Singer takzvanou dvoufaktorovou teorii emocí. Podle ní se naše emoce rodí ze dvou složek: první je samotná tělesná aktivace (například zvýšená hladina adrenalinu), druhou mentální nálepka, kterou si na tento tělesný stav nalepíme podle okolností.
Prudké bušení srdce samo o sobě neříká, zda prožíváme paniku, vztek, euforii nebo lásku – to vyhodnotí až mysl na základě situace, ve které k tělesnému vzrušení dojde. V sérii laboratorních pokusů v roce 1962 Schachter a Singer lidem podali adrenalin a ukázali, že jedna fyzická reakce může vést k různým emocím podle toho, v jakém kontextu se ocitneme.
O dvanáct let později Dutton s Aronem tuhle myšlenku poprvé ověřili v terénu na nic netušících návštěvnících vancouverského parku. Jejich mostní experiment nabídl jeden z nejpůsobivějších důkazů, že naše psychika dokáže poplést zdroj vlastní emoce. Stačí, aby tělo bylo v pohotovosti a okolnosti nabídly logické, i když nesprávné vysvětlení.
Strach jako afrodisiakum
Výsledky studie v roce 1974 překvapily i samotné autory, zároveň ale do určité míry potvrdily obecné tušení. Silné emoce zkrátka mívají překryv a lidé si je mohou splést. „Tohle přece dávno znají kluci, co berou holky na horskou dráhu nebo do kina na horory,“ komentovali později badatelé s úsměvem svou práci.
Naráželi tím na běžnou zkušenost mnoha párů: společně prožitý strach je může sblížit. Po boku blízké osoby ve vypjaté situaci cítí člověk intenzivnější emoce – a někdy příjemnější, než by vzhledem k okolnostem čekal. Dnešní psychologie tento fenomén popisuje termínem mylná atribuce vzrušení. Adrenalin v krvi se připíše nesprávné příčině a podvědomě umocní náklonnost k tomu, kdo je právě nablízku.
Efekt mostu nad kaňonem byl později pozorován i v jiných variantách. Například lidé pod vlivem povzbuzujících látek či po intenzivním cvičení mívají sklon hodnotit přitažlivost druhých o něco výše než v klidovém stavu.
Podobně tak některé studie naznačily, že pokud se setkáte s potenciálním partnerem uprostřed dramatické události nebo bezprostředně po ní, mohou vzájemné sympatie vzplanout rychleji. Neznamená to samozřejmě, že každá společně přečkaná bouřka zažehne milostný románek – lidské city nelze tak jednoduše naprogramovat.
Zjištění Duttona a Arona ale potvrzuje, že pocity nejsou neomylným kompasem. Někdy stačí málo a mozek nám namluví, že setkání bylo osudové, přestože jsme jen stáli vedle někoho hezkého ve vypjaté chvíli.
Most, který vstoupil do učebnic
Visutý most v Capilano Parku stále každý den vítá turisty, kteří si chtějí vyzkoušet svou odvahu. Ti zvídavější z nich možná při pohledu do hlubiny vzpomínají na slavný experiment, jenž se tu odehrál před téměř půlstoletím. Dutton a Aron publikovali svou studii v časopise Journal of Personality and Social Psychology a odborná obec ji přijala s nadšením. Dodnes patří k nejznámějším terénním experimentům v sociální psychologii a pravidelně se objevuje v učebnicích.
Časem se samozřejmě našly i drobné výhrady. Diskutovalo se o tom, nakolik lze obecné závěry vztáhnout i na jiné skupiny lidí – původní pokus pracoval jen s muži oslovovanými atraktivní ženou. Objevily se otázky, zda by obdobně „oklamané“ mohly být i ženy v obdobné situaci, nebo zda účinek závisí na tom, do jaké míry si člověk uvědomuje svůj fyzický rozrušený stav.
Žádná z dodatečných otázek ale slávu původního zjištění nezmenšila. Most nad propastí se díky němu stal symbolem toho, jak nevyzpytatelně se naše tělo a mysl propojují.
Na Duttonův a Aronův odvážný nápad se odvolávají nejen akademické texty, ale i populární kultura. V seriálech, filmech i magazínech se dodnes objevují scény založené na téže premise: hrdinové se poznají uprostřed extrémní situace a přeskočí mezi nimi jiskra, která by za normálních okolností možná ani nevznikla.
Ačkoli z pohledu romantiky může znít poněkud chladně, že část okouzlení zařídilo vypětí nervové soustavy, pro vědce bylo podstatné něco jiného. Studie z roku 1974 pomohla doložit, že emoce nejsou jen čistým projevem srdce, ale i dílem kontextu a interpretace.
https://en.wikipedia.org/wiki/Misattribution_of_arousal
https://youarenotsosmart.com/2011/07/07/misattribution-of-arousal/
https://journals.pan.pl/Content/99711/PDF/05.pdf
https://www.lidovky.cz/ceska-pozice/jak-hrat-sve-role-zen-a-muzu.A160712_103420_pozice-recenze_lube
https://psycnet.apa.org/doiLanding?doi=10.1037%2Fh0037031
