Krym: Ztracený ráj Tatarů i ukradená vlast. O kousek země u Černého moře se bojuje po staletí

Na konci první světové války se Krym krátce nadechl svobody. Po zhroucení carské říše zde krymští Tataři – původní obyvatelé poloostrova – vyhlásili roku 1917 vlastní autonomii a s nadějí vztyčili svou modrou vlajku s tamgou.

Jenže Rusko se propadlo do chaosu občanské války. O Krym bojovali „bílí“ i „rudí“, cizinci i domácí. Na sklonku roku 1920 z krymských přístavů stoupaly sloupy kouře z lodí evakuujících poraženou bílou armádu generála Wrangela.

Tisíce rodin prchaly před postupujícími bolševiky, s pláčem a zpěvem starých vlasteneckých písní. Zůstali ti, kteří neměli kam jít – rolníci, rybáři, Tataři v horských vesnicích. Ještě téhož roku vítězní bolševici upevnili na Krymu moc a nastolili nový pořádek.

V říjnu 1921 vznikla Krymská autonomní sovětská socialistická republika. Zpočátku se zdálo, že sovětská vláda dá místním národům prostor. Nastalo krátké období „tatarizace“, během něhož krymskotatarská kultura rozkvétala. Otevíraly se tatarské školy, divadla a knihovny. Vedle ruštiny byla oficiálním jazykem i tatarština.

V malebných uličkách Bachčisaraje znovu ožil ruch řemeslných dílen a trhů – jako by se Krym snažil zapomenout na válečnou hrůzu. Ovšem jen dočasně. Koncem 20. let začaly stalinské represe a čistky. Místní inteligence, včetně mnoha tatarských učenců a spisovatelů, mizela v pracovních lágrech.

Uvolněné místo zaplňoval strach a rusifikace. Když pak roku 1941 vpadla na Krym nacistická armáda, byl poloostrov plný starých křivd a nové nejistoty.

Za druhé světové války trpěl Krym pod nacistickou okupací i pod německým bombardováním Sevastopolu. Mnoho Krymčanů – Rusů, Ukrajinců i Tatarů – bojovalo v řadách Rudé armády. Krymští Tataři se ocitli v pasti dvou totalit: nacisté některé nutili ke spolupráci, Sověti je paušálně podezírali ze zrady.

Ve válečné vřavě utrpělo sovětské partyzánské hnutí na Krymu těžké ztráty a stalinský režim z toho obvinil místní tatarské obyvatelstvo. Už v roce 1942 poslal velitel partyzánů do Moskvy zprávu obviňující Tatary z masové kolaborace. Stalin plánoval krutý „trest“ pro celý národ – a jakmile bylo v květnu 1944 Německo vytlačeno z Krymu, nastal čas plán uskutečnit.

Zatímco se v Evropě blížil konec války, do krymských vesnic přijely nákladní vozy s příslušníky obávané NKVD. Bylo jich přes třicet tisíc – dost na to, aby během jediné noci vyhnali ze svých domovů desetitisíce rodin. Za rozbřesku 18. května 1944 už byly dobytčí vagóny na nádražích přeplněné starci, ženami i dětmi. Tisíce soukromých apokalyps se slily v jednu – v masovou deportaci krymských Tatarů.

Vlaky se rozjely na východ a jih, do odlehlých končin Sovětského svazu. Cílem byly stepi Střední Asie, Sibiř a pohoří Ural. V uzavřených vagónech panovalo vedro, hlad a zoufalství. Cesta trvala dlouhé týdny. Lidé umírali vysílením a nemocemi po stovkách, zejména děti a starci.

Ze zhruba 250 000 deportovaných krymských Tatarů zemřelo v důsledku transportu a následného strádání téměř 110 000 – tedy bezmála polovina národa. Ti, kdo přežili cestu, skončili v gulazích a pracovních koloniích, nebo na kolchozech daleko od domova. Sovětská moc označila Tatary za zrádce a chtěla zabránit, aby se na Krym kdy vrátili.

Deportace byla kolektivním trestem, ale v pozadí byly i imperiální plány: spekulovalo se, že Kreml chce získat plnou kontrolu nad strategickým poloostrovem a mít volné ruce k případné expanzi směrem k Turecku. A tak tatarský národ zmizel ze své vlasti – vymazán nejen fyzicky, ale i z map a knih.

Vesnice zely prázdnotou. Dveře domků byly dokořán, jako by jejich obyvatelé jen odběhli a za chvíli se měli vrátit. Nikdy se však vrátit neměli. Moskva rozhodla, že „očista“ Krymu bude trvalá. Krymská autonomní republika byla zrušena a poloostrov se stal prostou oblastí podřízenou přímo Ruské SFSR.

Pak začalo systematické mazání stop po Tatarech: úřady přejmenovaly města, vesnice, ba i řeky na ruský způsob, tatarské knihy a kroniky byly spáleny, výuka tatarského jazyka zakázána. Mešity, které nestihl zničit čas, proměnil sovětský režim ve skladiště, kina nebo je nechal zbourat. Z hřbitovů zmizely náhrobky s půlměsícem. V úředních dokumentech se přestalo používat označení „krymští Tataři“ – jako by ten národ nikdy neexistoval.

Zkázu dokonalo nové osídlení. Již v srpnu 1944 – pouhé tři měsíce po deportaci – přesídlil režim na poloostrov přes 50 000 obyvatel z Ruska a dalších oblastí. Tito přesídlenci často sami mnoho ztratili ve válečných letech a teď doufali v lepší život na teplém Krymu.

Život na poválečném Krymu se tak v mnohém podobal životu v jiných částech Sovětského svazu. Lidé obdělávali kolchozní vinice a sady, obnovovali zničené továrny v Kerči a Feodosii. Ve školách se učila sláva ruských dějin a hrdinství vojáků, kteří „osvobodili Krym“ – o osudu vyhnaných sousedů se nemluvilo. Vzpomínky ale přetrvaly aspoň v soukromí.

V roce 1953 zemřel Stalin. Jak tak často v ruských dějinách, smrt jednoho vládce otevřela dveře změnám, které by dřív nebyly myslitelné. Novým pánem Kremlu se stal Nikita Chruščov. Za jeho vlády byly aspoň na papíře odsouzeny některé Stalinovy zločiny. Z gulagů se vraceli první vězni a mnohé národy zbavené viny získaly formální „rehabilitaci“.

Krymští Tataři se však plného očištění jména nedočkali, aspoň ne hned. A návrat domů jim stále zůstával zapovězen. V té době však vešel ve známost jiný, překvapivý krok: v roce 1954 byl Krym převeden z ruské svazové republiky pod správu Ukrajinské SSR. Dodnes se o tomto aktu mluví jako o „darování Krymu“ – pro jedny sympatické gesto přátelství k Ukrajině, pro jiné neodpustitelný omyl. Co se vlastně stalo?

Psal se únor 1954 a sovětské vedení si připomínalo 300 let od tzv. Perejaslavské rady – události, kdy se ukrajinští kozáci v 17. století rozhodli pro spojenectví s Ruskem. U příležitosti oslav se Chruščov rozhodl symbolicky předat Krym Ukrajině jako výraz „bratrských svazků“. Za oficiálními frázemi byly i praktické důvody: poloostrov byl geograficky a ekonomicky spjat spíše s Ukrajinou než s Ruskem.

Voda, elektřina i železnice – vše proudilo na Krym z ukrajinské pevniny. Převod Krymu tak dával logistický smysl, třebaže v roce 1954 šlo čistě o administrativní přesun v rámci jedné unie a nikoho nenapadlo, že by na tom mohlo záležet. Pár politiků v Moskvě tímto krokem také posílilo vlastní pozice v boji o moc po Stalinovi.

Obyčejní lidé na Krymu si však změny sotva povšimli: život šel dál pod rudou vlajkou se srpem a kladivem, a bylo lhostejné, zda na mapě je ten kousek země vyznačen jako část Ukrajiny, nebo Ruska. Většina krymských Rusů to brala jako hotovou věc – a netušili, že jednou to jejich potomci budou vnímat jako historickou křivdu.

Koncem 50. let se tak Krym oficiálně stal součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Navenek to byl akt přátelství, uvnitř režimu spíše politický obchod.

Sovětský svaz mezitím putoval vstříc dalším dekádám. Krym, proslulý přímořskými letovisky, se stal oblíbenou dovolenkovou destinací sovětských občanů. Každé léto proudily vlaky plné rodin k moři do Jalty a Jevpatorije; u Černého moře vyrůstaly moderní hotely a sanatoria pro dělníky.

Ve stínu palmových promenád se však odehrával jiný zápas – zápas o paměť a spravedlnost. Krymským Tatarům v dalekém exilu totiž zůstávala jediná útěcha: víra v návrat. Po generace si uchovávali klíče od domů na Krymu a vyprávěli svým dětem o zemi, již nikdy nespatřily. Tatarské rodiny v Uzbekistánu, Kazachstánu či na Sibiři tajně udržovaly jazyk a zvyky, pořádaly si malé kulturní slavnosti a modlily se, aby se mohly vrátit do vlasti.

A jak roky plynuly, uvnitř Sovětského svazu sílil tlak aktivistů požadujících pro Tatary rehabilitaci. Jeden z nejhlasitějších, disident Mustafa Džemilev, strávil za tuto snahu mnoho let v sovětských věznicích – ale nakonec i jeho hlas přispěl k prolomení mlčení.

Vše se zlomilo na sklonku 80. let, kdy sovětský režim pod vedením Michaila Gorbačova začal tát jako ledovec. V roce 1989 sovětské úřady konečně oficiálně povolily návrat krymských Tatarů domů. Po 45 letech od deportace tak nastal masový exodus opačným směrem: z východních republik proudily zpět na Krym desítky tisíc lidí. Byla to cesta plná naděje – a hořkých zklamání.

Za první polovinu 90. let se na Krym vrátilo přes 250 000 krymských Tatarů. Avšak jejich vesnice a pole už dávno obývali jiní. Navrátilci naráželi na chlad i otevřené nepřátelství úřadů, často marně sháněli práci a střechu nad hlavou.

Nebyly pro ně připraveny domy ani odškodnění – vždyť jejich někdejší obydlí mezitím obsadily jiné rodiny nebo propadly státu. Mnozí tak po příjezdu na rodný Krym museli žít v provizoriu: přespávali pod širým nebem, v stanech nebo si hloubili zemljanky. Teprve postupně, s pomocí příbuzných a krajanských spolků, začali stavět nové domy na okrajích měst a na pustých svazích.

Během týchž let se změnil celý svět: rozpadl se Sovětský svaz. V roce 1991 získala nezávislost Ukrajina a Krym se stal její součástí jakožto Autonomní republika Krym. Pro místní Rusy to však byla často hořká pilulka. Přes noc se z nich stala národnostní menšina v novém státě. Mnozí z nich cítili, že vlastně neodešli z Ruska – Rusko „odešlo od nich“.

Dvě třetiny obyvatel Krymu byly v 90. letech ruské národnosti; ukrajinsky tu mluvilo jen nemnoho lidí. Ve vzduchu tak viselo napětí: zrodila se separatistická hnutí, která volala po připojení Krymu k Rusku. V samotném počátku 90. let krymský parlament dokonce zkusil vyhlásit jakousi suverenitu poloostrova, což musel Kyjev rychle uhasit.

Roku 1994 byl dokonce zvolen krymským prezidentem otevřeně proruský politik Jurij Meškov, který chtěl s Moskvou sjednotit čas i měnu. Jeho vláda ale netrvala dlouho – ukrajinská centrální moc autonomie rázně omezila, funkci prezidenta zrušila a Krym pevně udržela ve svém státě.

Ani to ovšem zcela neutlumilo touhu části obyvatel po návratu „do ruské náruče“. Zejména starší generace ruských obyvatel vnímala Sovětský svaz nostalgicky jako svou vlast, zatímco Ukrajinu považovala za cosi cizího. V Simferopolu, kde se ve 90. letech vedle sebe tyčily sochy Lenina a památníky krymských válečných hrdinů, zůstávala ruština jasně dominantní řečí.

Školy i úřady fungovaly dvojjazyčně, mnohde však ukrajinština existovala jen na cedulích. Pro průměrnou ruskou rodinu v krymském městě nebylo snadné najít si k novému ukrajinskému státu loajalitu. Zato pouto k Rusku zůstávalo silné – živené rodinnou pamětí i propagandou z ruských médií, která sem proudila. Když v Sevastopolu zakotvily ruské válečné lodě Černomořské flotily (dle smlouvy s Ukrajinou), mnozí to vítali jako potvrzení, že „Rusko je tu doma“.

Zároveň se Krym v 90. letech musel vyrovnat s návratem krymských Tatarů. Bylo to setkání starousedlíků s navrátilci – a neobešlo se bez třecích ploch. Někteří ruští nacionalisté hleděli na tatarské navrátilce s nedůvěrou či nepřátelstvím a oživovali staré stereotypy o „válečných zrádcích“.

Tatarské rodiny si zase musely složitě vybojovávat místo k životu v zemi, která byla jejich, a přece v ní teď byly cizinci. Docházelo k protestům kvůli půdě a bydlení; tatarští aktivisté obsazovali nevyužité pozemky, což naráželo na odpor místních úřadů. Přesto se časem mnoho začalo dařit: v roce 1991 si krymští Tataři zvolili svůj parlament (Medžlis) a obnovili kulturní instituce.

Krym se ve druhé polovině 90. let stal domovem mozaiky národů – Rusů, Ukrajinců, Tatarů, ale i menších komunit Řeků, Arménů či Bulharů.

Na přelomu tisíciletí by se mohlo zdát, že bouřlivé dějiny Krymu se konečně uklidnily. Autonomní republika Krym v rámci samostatné Ukrajiny měla svou vládu, parlament i poměrnou samosprávu. Lidé jezdili jak do Kyjeva, tak do Moskvy. Hranice mezi Ruskem a Ukrajinou byla tehdy jen formalitou. Turisté dál proudili na pláže a do hor.

Když v roce 2004 Ukrajinou otřásla tzv. oranžová revoluce, Krym zůstal zticha a jen to zpovzdálí sledoval – zdálo se, že změny vlád v Kyjevě sem doléhají slabě. Jen pod povrchem doutnaly staré vize – u části ruské populace touha po opětovném spojení s Ruskem, u Tatarů obava z ruského nacionalismu a přání, aby Krym zůstal v Ukrajině, která jim poskytovala alespoň nějaké záruky menšinových práv.

Rok 2014 přinesl zlom, jaký čekal málokdo – a přece ho mnozí vytušili, když se v Kyjevě zhroutil proruský režim prezidenta Janukovyče. V mocenském vakuu, které vzniklo po únorové revoluci 2014 na Ukrajině, se nad Krymem stahovala bouřková mračna. V předjitřním šeru 27. února se v ulicích Simferopolu i dalších měst objevili podivní ozbrojenci bez označení. Během hodin obsadili klíčové úřady a obklíčili ukrajinské vojenské základny. Místní lidé jim začali říkat „zelení mužíčci“ – ale nikdo nepochyboval, že jde o ruské vojáky. Krym se ocitl de facto pod kontrolou Moskvy.

Nastaly zmatené dny plné napětí. Nikde jinde nebyl Krym tak blízko otevřené válce jako v těchto dnech v Sevastopolu, vzpomínal později novinář sledující dění. Na vojenské letecké základně Belbek došlo k dojemně marnému gestu: neozbrojení ukrajinští vojáci pochodovali vstříc ruským hlídkám, aby symbolicky dobyli zpět svou základnu – proti přesile ovšem neměli šanci.

Ozvalo se pár varovných výstřelů, a vojáci se museli stáhnout. Při jiném incidentu v Simferopolu padly ostré rány a na zemi zůstal ležet mladý ukrajinský důstojník, první oběť nastupující okupace. Svět s úzkostí sledoval, zda z toho bude válka.

V ulicích krymských měst zatím proudil podivný dvojí život: mezi stojícími vojenskými náklaďáky klidně kličkovaly matky s kočárky, turisté si fotili válečné lodě kotvící v přístavu. Jedni lidé se smáli a mávali ruskými vlajkami, druzí se zamykali doma a plakali strachy.

Krymský parlament, obsazený neznámými ozbrojenci, během pár dní odhlasoval referendum o připojení k Rusku. Konalo se 16. března 2014, pod hlavněmi samopalů. Výsledek – přes 95 % hlasů pro připojení – nikdo z tatarské a ukrajinské menšiny neuznal.

Většina demokratických zemí ho prohlásila za frašku. Ale Rusko dostalo záminku, na kterou čekalo. Krátce poté, 18. března 2014, Moskva oficiálně anektovala Krym. Po šedesáti letech tak odtrhla poloostrov od Ukrajiny a znovu jej začlenila do Ruska.

Pro některé místní Rusy to byl důvod k oslavě. Na náměstích se otevívaly šampaňské lahve, lidé objímali vojáky a děkovali „za záchranu“. „Sevastopol je ruské město a patří do Ruska,“ prohlašovala tehdy se slzami radosti jedna starší zdravotní sestra v davu.

Podobné nadšení však nesdíleli všichni. Pro statisíce dalších obyvatel nastal čas obav a těžkých rozhodnutí. Zejména krymští Tataři dávali hlasitě najevo svůj nesouhlas – téměř nikdo z nich se referenda nezúčastnil a vůdci Medžlisu vyzývali k bojkotu. Tatarská menšina cítila směs hořkosti a strachu: její představitelé varovali, že Krym čekají represálie jako po válce.

Obavy Tatarů se brzy ukázaly jako opodstatněné. Nové ruské úřady zakázaly jejich parlament (Medžlis) a označily ho za extremistický. Řada tatarských aktivistů zmizela beze stopy - několik jich našli mrtvých. V březnu 2014 byl unesen a zavražděn krymskotatarský muž jménem Rešat Ametov – otec tří dětí, který se odvážil pokojně protestovat proti ruské invazi.

Jeho tělo se našlo po dvou týdnech s páskou přes oči a stopami mučení. Krymem se rozhostil strach, který mnohým starým Tatarům bolestně připomněl rok 1944.

Ani pro etnické Ukrajince a proukrajinské Rusy na Krymu nenastal lehký čas. Lidé, kteří se cítili být občany Ukrajiny, byli náhle cizinci ve své rodné zemi. Nová moc jim dala na vybranou: buď přijmou ruské občanství, nebo budou vytlačeni z veřejného života.

Bez ruského pasu nešlo prakticky nic – po půl roce od anexe už s ukrajinskými doklady nevyřídili lidé na úřadech vůbec nic. Mnozí to nakonec vzdali a pas přijali, ač s těžkým srdcem. Jiní odjeli raději pryč, než by žili pod vládou Kremlu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Krym

https://gulag.online/articles/deportace-krymskych-tataru?locale=cs

https://www.respekt.cz/tydenik/2014/11/krasny-novy-krym?srsltid=AfmBOoq0EMOuFZYusKWgVJuSi7KLmYXhzYFragUkEcuDhB2niNcgS6bM

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/zpet-do-ruske-naruce-krym-chce-anulovat-sve-predani-ukrajine-326529

https://www.stopfake.org/cz/proc-nebyl-krym-chruscovovym-darem/

https://revueprostor.cz/rusko-pretvorilo-krym-na-vojenskou-zakladnu