Článek
František Faktor se narodil v roce 1951 v osadě Trpnouze a dětství prožil ve vesničce Vyšné na Novohradsku, jen pár kilometrů od rakouských hranic. Vyrůstal bez otce, v prostém domku u lesa žil jen s maminkou a dvěma sourozenci.
Místní ho znali jako obyčejného, dobrosrdečného chlapa, který by pro druhé udělal první poslední. Ochotně pomáhal sousedům se dřevem, nosil vodu ze studny či přiložil ruku k dílu, kde bylo třeba. „Bydleli bez otce, jen s maminkou… On se o ni staral, pomáhal jí… Byl tu jako doma,“ vzpomínala později jedna ze sousedek.
František chodil jen do sedmé třídy základní školy. Pak si musel začít vydělávat. Pracoval jako dělník v různých státních podnicích a nakonec zakotvil u Československých státních drah. Každý den dojížděl na kole pár kilometrů do železničních opraven v Českých Velenicích, rušného pohraničního města rozděleného hranicí od rakouského Gmündu.
Poklidný domov Františka však ležel v místě, které bylo vším, jen ne obyčejné. Vyšné se nacházelo uvnitř přísně střeženého hraničního pásma. Byl to kraj hustých lesů a bažinatých luk, posetý ostnatými dráty, strážnými věžemi a tajnými cestičkami, kde vládla neviditelná pravidla železné opony.
Příbuzní a návštěvy směly do Vyšného jen na zvláštní propustky a kdo se tu objevil bez povolení, okamžitě upoutal pozornost bdělých hlídek Pohraniční stráže. „Tu jejich pozorovatelnu, takzvanou špačkárnu, jsme měli hned vedle domu. Pohraničníci seděli na věži s dalekohledy a jakmile přijel někdo cizí, hned přiběhli toho člověka kontrolovat. Žít pod takovým dohledem nebylo nic příjemného,“ popsala svíravou atmosféru života u hranic Marie F. z Vyšného.
Drsné poměry panovaly na hranicích od února 1948, kdy se v Československu chopila moci komunistická strana a začala utahovat šrouby režimní represe. Ze západních hranic země se záhy stalo ostře střežené pásmo – nejprve je uzavřely zátarasy a ozbrojené patroly, později je „zdokonalily“ elektrické ploty pod vysokým napětím a minová pole.
Tato Železná opona měla zabránit občanům prchnout na svobodu, do kapitalistického světa. Navzdory hrůze zadrátovaného pomezí to však lidé stále zkoušeli. Během čtyř dekád komunistické vlády na hranicích zahynuly nejméně tři stovky uprchlíků – někteří byli postříleni, jiné usmrtil proud, výbuchy min či psí smečky, další se utopili nebo raději spáchali sebevraždu, než by padli pohraničníkům do rukou.
František Faktor a jeho rodina věděli velmi dobře, co za nebezpečí se za humny skrývá. Nesvoboda ale doléhala i na jejich každodenní život: v odlehlém kraji všichni cítili, že tady vládne strach a že hranice odděluje dva nesmiřitelné světy.
František byl navzdory šedé realitě normalizačních 70. a 80. let v jádru veselý a bezelstný chlapík, přestože osud k němu nebyl vždy laskavý. Vedle pověsti dobráka a pracovitého dříče ho provázela i pověst tak trochu podivína. Občas měl výstřední nápady a svérázný smysl pro humor, kterým nejednou dělal čáru přes rozpočet příslušníkům Pohraniční stráže.
Jak jezdil denně okolo jejich stanoviště Fišerovy chalupy, s některými vojáky se znal osobně a rád je škádlil. Neváhal uniformované mladíky provokovat, aby dal najevo, co si o jejich poslání myslí. Jednou se prý schoval v příkopu u cesty a když pochodující hlídka míjela jeho skrýš, vytáhl anténu tranzistorového rádia a do vysílačky teatrálně zahlásil: „Tady Orel, slyšíte? Tady Orel volá!“.
Z pohledu komunistických úřadů však nebyl Faktor žádný bezúhonný dobrák. Jeho kádrový profil hyzdila řada škraloupů: v sedmdesátých letech měl několikrát opletačky se zákonem a byl odsouzen za drobné přečiny.
Podle dochovaných rozsudků šlo spíš o banální prohřešky – tady ulovil načerno bažanta upravenou vzduchovkou, jinde vyjel bez dovolení cizím motocyklem, onde ho nachytali, že na dráze ukradl pár drobností socialistického majetku. Celkem šestkrát stanul mezi lety 1970 až 1979 před soudem, dostal několikrát podmínku a jednou i nepodmíněný trest odnětí svobody.
František zkrátka nebyl žádný světec, ale v očích sousedů zůstal spíš prostým, naivním smolařem než zločincem. Úřady v něm však viděly potenciální hrozbu: nezapadal do konformních škatulek režimu. Sympatizoval s protikomunistickými názory a navzdory opakovaným postihům se odmítal zcela podřídit diktátu totality.
V evidenci Veřejné bezpečnosti na něj dokonce začali vést zvláštní složku – v roce 1984, necelý rok před osudovým útěkem, sepsal MNV Nové Hrady pro policii posudek, který Františka vykresloval jako nepoučitelného výtržníka, zbrojního nadšence a recidivistu.
Osudné rozhodnutí
Počátkem 80. let Československo dál tonulo v bezčasí normalizace – disidenti se krčili pod dohledem StB, za hranicemi neúnavně běžela vysílání Svobodné Evropy a mládež lačně hltala západní hudbu a módní trendy jako záblesky zakázaného světa svobody. Naděje na změnu režimu vypadaly mizivě.
Na jihu Čech, ve stínu hraničních lesů Novohradska, přemýšlel František Faktor o tom, zda přece jen jednou nevyužít znalostí místního terénu a nezkusit překonat ostnaté dráty směrem k Rakousku. Lesy kolem Českých Velenic znal jako své boty – dlouhá léta pozoroval stráže, ploty a signální stěny a tušil, kde by mohla mít železná opona slabiny.
V úterý 30. října 1984 se však sen stal skutečností. Co přesně se toho dne odehrálo v hlavě Františka Faktora, se už nedovíme – zda ho popohnaly obavy z dalšího postihu, které naznačovala jeho maminka v pozdější výpovědi, nebo zda podlehl momentálnímu vzdoru a prostě se rozhodl, že už toho má dost.
František kolem poledne odjel z ČSD dílen v Českých Velenicích a namísto přímé cesty domů do Vyšného zamířil k hraničnímu pásmu. Byl neozbrojený, měl na sobě běžné pracovní oblečení.
Přesto vkročil do zakázaného pásma. Ocitl se jen pár set metrů od signální stěny – vysokého drátěného plotu vybaveného čidly a alarmem, který se táhl napříč hraniční čárou. První překážku představoval úzký oraný pruh země těsně před plotem, kontrolní pás, kde by každý krok zanechal jasnou stopu. František vstoupil na oranici krátce před půl jednou odpoledne.
Rychle se plazil a našlapoval opatrně, aby otisků zanechal co nejméně. Za pár okamžiků už byl u drátěného zátarasu. Holýma rukama odhrabal půdu pod plotem, protáhl se vzniklým otvorem a ocitl se na „druhé straně“ – mezi dráty a státní hranicí.
Dokázal to: překonal železnou oponu, která jeho rodnou zemi svírala téměř čtyřicet let. Přes vlhké listí a větve se pustil dál směrem k rakouskému území. Stačilo překonat pár desítek metrů řídkého lesíka a byl by v bezpečí hluboko za hranicí…
Vtom se ale František rozhodl pro osudové zdržení. Po několika metrech se zastavil a ohlédl zpět: v dálce viděl rozevřené drátěné „vrata“ v signální stěně, kudy prolezl. Možná mu blesklo hlavou, že tak nápadná díra hned upoutá pozornost roty Pohraniční stráže.
Možná se chtěl pojistit pro případ, že by se snad musel vrátit. Otočil se a vracel se zakrytím stopy svého průniku – zamaskoval narušenou signální stěnu, jak později potvrdilo i vyšetřování. Tento okamžik se mu však stal osudným.
Běh o život
Signální čidla napnutých drátů zafungovala: dotyk drátěného plotu spustil poplach, který 8. rota Pohraniční stráže ve Fišerových chalupách zachytila přesně ve 12:29. Dozorčí důstojník okamžitě vyslal poplachovou hlídku – dva mladé vojínky základní služby a služebního psa.
Desátník Tomáš Smoloň velel akci z roty, zatímco psovod Pavel Sirotný (20 let) a vojín Valtr Macošek (také 20 let) vyrazili se psem směrem k narušené signální stěně. František v té době nic netušil; v hraničním lese panoval klid. Když však dokončil maskování průchodu a znovu se obrátil k útěku do Rakouska, zahlédl lidské postavy v uniformách.
Pohraničníci v zelených kabátech se k němu blížili v běhu – nejprve obezřetně podél plotu, pak pronásledovali jeho stopy na rozmoklé půdě. František je uviděl a okamžitě se znovu dal na zoufalý útěk.
František pádil, co mu síly stačily. Před ním řídly keře – hranice byla na dohled. Vtom se ozval výstřel. Sirotný zkusil prchajícího zastavit varovnou ranou do vzduchu, jak mu velely předpisy. Nezastavil se.
Dostal se na rakouské území – z československého pohledu už byl za hranicí zákroku, kam stráž nesměla. Dva pohraničníci však běželi dál, jako smyslů zbavení. Už neřešili předpisy, ovládla je lovecká horečka kombinovaná s naučenou nenávistí k „narušitelům hranic“. Jak sami později přiznali, v tu chvíli překročili hranice i svého svědomí. Bezbranný muž před nimi pro ně nebyl člověk, nýbrž terč.
Z hlavní samopalů se valily salvy ostrých ran. František utíkal cikcak směrem k lesíku u rakouské obce Wielands. Pak náhle přišel prudký náraz. Jedna střela ho zasáhla do oblasti hrudníku. František klopýtl a upadl tváří do trávy.
Zvedl se a běžel dál – šok mu ztlumil bolest a vůle žít byla příliš silná. Pravou ruku měl lepkavou od krve, tiskl si ji instinktivně k tělu, zatímco vlekl zasažené tělo kupředu. Krevní stopa na trávě houstla. K blízkému lesu zbývalo pár metrů…
Z pohraničníků vyprchala sebejistota – najednou si uvědomili, kam až doběhli. Z pole na nedalekém statku se ozval rachot traktoru. Civilisté! A navíc cizinci! V tu chvíli strážci hranic zpanikařili.
Přerušili palbu, bezmocně zahlédli, jak jejich oběť kulhá mezi stromy, a dali se na úprk. Otočili se a hnali se zpátky k československé hranici, co jim síly stačily. Rychle přivolali posily – takzvanou Skupinu překrytí pod velením nadporučíka Václava Kysely.
Ještě jednou, už spořádaněji, se hraniční čáru rozhodli překročit: Kysela s několika muži vstoupil do Rakouska, aby prohledal terén. Prošmejdili okraj lesa, volali, ale nenašli nic. František Faktor zmizel. Po pár minutách se vojáci stáhli definitivně zpět do Československa.
Smrt v lese
František Faktor zemřel, jakmile opustila jeho tělo poslední špetka sil. Podle lékařských posudků ještě dlouhé hodiny bojoval o život – smrt mohla nastat až v noci z 30. na 31. října 1984.
Stačilo málo a mohl přežít: kdyby mu byla poskytnuta včasná první pomoc a rychlý převoz na chirurgii, záchrana života by byla téměř jistá. Nikdo mu však nepomohl. Pohraničníci jej nechali ležet v lese bez pomoci a ještě tu noc se místní velitelé postarali o zametení stop.
V Pohraniční knize 8. roty PS učinili záznam, že narušitel hranici sice překonal, ale hlídka státní hranici nepřekročila. Jinými slovy – popřeli, že by na rakouském území došlo k jakékoli střelbě. Mrtvý František Faktor pro ně neexistoval. Doufali, že tragédie tak zůstane jen jejich tajemstvím.
Trvalo pět dní, než se na nebohého uprchlíka přišlo. Až 5. listopadu 1984 nalezl rakouský farmář u vsi Wielands lidské tělo. Všude kolem jen suché borové jehličí nasáklé krví a rezavá plechovka, kterou měl u sebe.
Rakouské úřady mrtvého identifikovaly – podle dokladů a fotografií zjistily, že jde o československého občana Františka F. Pitva potvrdila příčinu smrti: vykrvácení z průstřelu hrudníku v kombinaci s podchlazením.
Tělo pak putovalo přes hranice zpět do Československa, aby mohlo být předáno rodině k pohřbení. Místo posledního odpočinku našel František Faktor v rodných jižních Čechách, na hřbitově v Trhových Svinech. Jeho mamince a sourozencům zůstala jen trýznivá nejistota, co přesně se na hranicích odehrálo – československé úřady jim pravdu samozřejmě nesdělily.
Diplomatická dohra a komunistické lži
Zpráva o incidentu se mezitím šířila rakouským příhraničím jako požár. Útěk československého dělníka a střelba pohraničníků na cizím území vzbudily velké rozhořčení.
Rakouská média věnovala případu náležitou pozornost – v televizi a tisku se řešilo bezprecedentní narušení suverenity Rakouska ozbrojenou akcí z východu. Z pohledu mezinárodního práva to bylo jasné: českoslovenští vojáci stříleli na svrchovaném území jiného státu, a dopustili se tak nepřípustné agrese.
Tlak z rakouské strany sílil: hned 7. listopadu se v Gmündu sešla mimořádná Česko-rakouská pohraniční komise, aby incident vyšetřila. Rakušané předložili pádné důkazy – jednak 16 nalezených prázdných nábojnic ráže 7,62 mm (odpovídajících munici československých samopalů), dále svědectví místních obyvatel a také forenzní závěry z pitvy, které určily úhel a směr střel.
Ve Vídni proto zavládlo zděšení a hněv. Už 8. listopadu 1984 – tři dny po nalezení Františkových ostatků – si rakouský ministr zahraničí Leopold Gratz předvolal československého velvyslance Marka Venutu. Gratz ostře protestoval proti porušení nedotknutelnosti státní hranice a obvinil československé orgány z nehumánního postupu vůči Františku Faktorovi.
Československý režim se náhle ocitl v nepříjemné situaci. Komunističtí pohlaváři zvolili strategii mrtvého brouka: mlžit, zapírat, nepřipustit ani píď odpovědnosti.
Oficiální propaganda doma udržovala přísné informační embargo. Veřejnost v Československu se o události téměř nic nedozvěděla – v hlavní zpravodajské relaci Televizní noviny jen 11. a 14. listopadu proběhly tendenční komentáře, které celou kauzu překroutily.
Komunističtí ideologové označili zprávy z Rakouska za lživé, hovořili o štvavé antisocialistické kampani a vinu svalovali na „nepřátelskou“ stranu. Na mezinárodní úrovni pak Praha drze popřela veškerá obvinění. Delegace vedená náměstkem ministra vnitra Emanuelem Havlíkem na komisi v Gmündu nehnula ani brvou: striktně trvala na verzi, že pohraničníci nestříleli na území Rakouska a že nalezené nábojnice československé armádě nepatří.
Lež vítězila nad pravdou – tedy aspoň zdánlivě. Všichni, kdo u železné opony sloužili, dobře věděli, co se skutečně stalo. Už v den incidentu totiž speciální vyšetřovací komise pohraniční stráže sepsala detailní hlášení pro nejvyšší místa v Praze.
Zpráva, kterou dostali do rukou i ministerský předseda Lubomír Štrougal a generální tajemník KSČ Gustáv Husák, otevřeně přiznávala, že hlídka pronikla 400 metrů do Rakouska a vedla tam palbu na uprchlíka.
Komunistický režim nakonec nevydržel ani pět let od chvíle, kdy v pohraničních lesích u Wielandsu vyhasl život Františka Faktora. V listopadu 1989 se železná opona zhroutila spolu s vládou jedné strany. Otevřely se archivy, promluvili svědci a vyšetřovatelé se začali pídit po pravdě.
Již počátkem 90. let Faktorova rodina usilovala o vyšetření případu. Matka Marie v roce 1992 podala trestní oznámení pro vraždu na neznámé pachatele z řad Pohraniční stráže.
Rozběhlo se důkladné prošetřování a v roce 1994 padl první rozsudek: oba střelci, Pavel S. a Valtr M., tehdy již civilisté kolem třicítky, byli uznáni vinnými ze způsobení těžké újmy na zdraví s následkem smrti a odsouzeni na dva roky nepodmíněně.
Polistopadové zákony bohužel umožnily viníkům taktiku vyčkávání a odvolávání se na promlčení. Vyšetřování se protahovalo a někdejší mocní pohraniční velitelé či komunističtí funkcionáři se postupně vytratili z dosahu soudu.
Bývalý náčelník pohraniční stráže, generál Antonín Němec, jenž o případu dobře věděl, stíhání unikl – v roce 1998 vojenský prokurátor konstatoval promlčení jeho trestné činnosti.
Další vysoce postavení představitelé režimu – ti, kteří dávali hraničním jednotkám rozkazy k bezohledné střelbě a pak kryli jejich činy – zůstali rovněž nepotrestáni. V roce 2001 vyšetřovatel ÚDV definitivně odložil stíhání nejmenovaných vysokých činitelů ministerstva vnitra a armády s tím, že případ byl promlčen.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Faktor_(d%C4%9Bln%C3%ADk)
https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentace-usmrcenych-statni-hranice/usmrceni-statni-hranice-portrety/frantisek-faktor/
https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/regiony/umiral-v-lese-nekolik-dni-jedna-z-poslednich-obeti-strelby-na-hranicich
https://www.extra.cz/zlociny-komunistu-frantiska-32-zastrelili-jako-posledniho-cloveka-na-hranicich-umiral-v-lese-dlouhe-hodiny-f59d0
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/komunista-pred-soudem/r~2ef42610dfaa11edba5b0cc47ab5f122/
https://www.bibliothekderprovinz.at/media/leseprobe/9783852529257_lsp.pdf
https://www.areaacz.eu/cs/museums-cz/vase-place-to-be/museumsmap/geteilte-stadt-gmuend/
