Článek
V noci z 20. na 21. srpna 1968 se Prahou rozléhá hlášení rozhlasu o překročení hranic vojsky Varšavské smlouvy. Mezi těmi, kdo onu srpnovou noc poslouchají znepokojivé zprávy, je i sedmačtyřicetiletý spisovatel Ludvík Aškenazy.
Jako účastník protinacistického odboje a válečný hrdina zažil konec jedné okupace – a teď se před jeho očima odehrává další. V ulicích znovu rachotí tanky, tentokrát sovětské. Aškenazy dobře ví, co invaze znamená.
Během několika týdnů balí rodinné cennosti a s manželkou a dvěma syny nastupuje do vlaku směrem na Západ. Na konci léta 1968 odjíždí celá rodina natrvalo do západního Německa. Po třiadvaceti letech spokojeného života v Praze tak Ludvík Aškenazy podruhé opouští svou vlast – tentokrát nedobrovolně a s bolestným vědomím, že návrat je v nedohlednu.
Z Těšína do kazašského exilu
Ludvík Aškenazy se narodil v únoru 1921 v Českém Těšíně do česko-židovské rodiny. Dětství prožíval ve slezském pohraničním městě poznamenaném soužitím Čechů, Poláků, Němců i Židů. Koncem 30. let přesídlili Aškenazyovi kvůli otcově práci do východního Polska. Když v září 1939 vypukla válka, bylo Ludvíkovi osmnáct a maturoval na gymnáziu v haličském Stanisławowě.
Do rodného Československa se už nemohl vrátit – oblast Těšínska zabrali nacisté a židovské rodiny čekala perzekuce. Sovětská armáda sice východní Polsko obsadila a rodinu ochránila před nacisty, ale mladý Ludvík netušil, co se stalo s příbuznými na okupovaném území. V roce 1941 vtrhlo německé vojsko i na sovětské území a Aškenazy se ocitl znovu v bezprostředním ohrožení života. Úřady jej spolu s dalšími civilisty evakuovaly na východ – až do vzdáleného Kazachstánu.
V neznámém prostředí středoasijské stepi strávil Ludvík Aškenazy více než rok. Dostal práci jako učitel dějepisu na střední škole a čekal na příležitost zapojit se do boje proti Hitlerovi. Ta přišla na jaře 1942, kdy se v Buzuluku začala formovat československá vojenská jednotka při Rudé armádě. Aškenazy se ve svých jednadvaceti letech přihlásil do armády pod velením plukovníka Ludvíka Svobody.
Po základním výcviku nastoupil jako voják na východní frontu. Prošel prvními ostrými střety s Wehrmachtem a účastnil se bitvy u Sokolova v březnu 1943 – historicky prvního nasazení československých jednotek proti nacistům na sovětské půdě.
Mladý židovský voják bojoval za svou okupovanou vlast s vědomím, že na západ od fronty mezitím nacisté vraždí celé rodiny, jako byla ta jeho. Jeho odvaha neupadla v zapomnění: za statečnost v bojích u Sokolova a při dalších operacích byl Ludvík Aškenazy po osvobození vyznamenán čs. válečným křížem a získal i sovětská vyznamenání.
Svatba s dcerou Heinricha Manna
S 1. československým armádním sborem doputoval Aškenazy v roce 1945 přes Dukelský průsmyk zpět do vlasti. Květnové Pražské povstání zastihlo Ludvíka Aškenazyho už na českém území, kde se jako voják vítězné armády dočkal konce války. Krátce poté v osvobozené Praze potkal ženu, která se stala jeho životní oporou. Carla Henriette Maria Leonie Mann, o čtyři roky starší než on, prožila válku na útěku a v úkrytu v Protektorátu.
Byla dcerou slavného německého spisovatele Heinricha Manna, který patřil k literární elitě první poloviny 20. století. Heinrich Mann – starší bratr proslulejšího Thomase Manna – včas emigroval před nacismem do Francie a později do USA, ale jeho manželka Marie zůstala s malou Leonií (Carliným rodným jménem) v Praze.
Obě se kvůli židovskému původu ocitly v roce 1945 v koncentračním táboře v Terezíně. Carla jako zázrakem přežila, její matka však nedlouho po osvobození zemřela na následky věznění. Když se Ludvík Aškenazy vrátil z fronty, Carla Mannová už v Praze neměla nikoho z rodiny – podobně jako on sám.
Mladého vojáka a dceru známého literáta svedla dohromady poválečná euforie i sdílená osamělost. Poznali se v květnu 1945 a záhy poté se z nich stal pár. Spojení česko-židovského veterána a potomkyně německé literární aristokracie budilo pozornost svou nečekanou symbolikou. Aškenazy se díky sňatku doslova přiženil do slavného rodu – Heinrich Mann se stal jeho tchánem. Carla a Ludvík si však v prvních poválečných letech budovali hlavně vlastní život.
V roce 1948 se jim v Praze narodil první syn Jindřich (později používající i příjmení Mann-Aškenazy) a o osm let později přibyl ještě mladší syn Ludwig. Oba tak nesli v rodokmenu příjmení Mann i Aškenazy a byli pokračovateli dvou různých rodinných větví poznamenaných exily. Pro Ludvíka Aškenazyho, který ve válce přišel o kontakt s většinou svých příbuzných, znamenalo založení nové rodiny mimořádně mnoho.
Rozhlasový reportér a Dětské etudy
Na sklonku roku 1945 svlékl Aškenazy uniformu a nastoupil do Československého rozhlasu. V poválečném období byl přesvědčeným komunistou – věřil, že po hrůzách války nastává spravedlivější společenský řád. Jako redaktor a reportér se specializoval na zahraničně-politická témata. Koncem 40. let byl také vyslán do Palestiny, kde se právě rodil stát Izrael; své zážitky z občanské války v této oblasti vtělil do reportážní knihy Kde teče krev a nafta (1948).
Po únoru 1948 se nový komunistický režim rychle uzavřel před světem, ale Aškenazy patřil k hrstce prověřených novinářů s výsadou cestovat. V padesátých letech navštívil jako zpravodaj řadu zemí: několikrát byl služebně v Polsku a východním Německu, na reportážní cesty se dostal i do západních zemí, dokonce do Spojených států amerických či Japonska. Krátce působil také jako válečný dopisovatel na Středním východě.
Úzké sepětí politiky a literatury se promítlo i do Aškenazyho rané tvorby. Od počátku 50. let vedle práce v rozhlase psal povídky a rozhlasové hry. Debutoval sbírkou krátkých próz Sto ohňů (1952) a záhy následovaly další knížky. V povídkových souborech jako Vysoká politika (1953) nebo Květnové hvězdy (1955) často ukazoval, jak velké dějiny ovlivňují život obyčejných lidí.
V průběhu 50. let publikoval v Literárních novinách drobné příběhy z každodenního života se svým malým synem. Šlo o krátké, vtipné črty rozhovorů a her, v nichž vystupuje zvědavý „človíček“ – autorův pětiletý syn – a jeho rodič.
Aškenazy tyto fejetony později pečlivě vybrousil a vydal v knize Dětské etudy (1955). V cyklu krátkých etud propojil svět dětí a dospělých s neobyčejnou citlivostí. Pět úvodních „povídek“ líčí s humorem a něhou dobu před narozením synka, hlavní část knihy pak v dětských očích zachycuje každodenní drobná dobrodružství – od her na pískovišti až po zvídavé otázky u rodinného stolu. Knížka si získala oblibu nejen v Československu, ale vyšla později i v překladech.
Kritika oceňovala, že Aškenazy dokázal vystihnout dětskou představivost a neokoukanou perspektivu, aniž by sklouzl k sentimentalitě. Ve stejné době psal i další prózy pro mladé čtenáře, v nichž uplatnil fantazii a hravost – například moderní pohádku Ukradený Měsíc nebo poetický příběh Putování za švestkovou vůní. Na prahu své střední kariéry se tak Ludvík Aškenazy stal vyhledávaným autorem pro děti i dospělé zároveň.
Tyto práce v duchu socialistického realismu mu vynesly uznání režimu, ale v kulturním tání koncem 50. let se Aškenazy začal od ideologických námětů odklánět. Roku 1959 opustil místo rozhlasového reportéra a stal se spisovatelem z povolání na volné noze.
Patřil k respektovaným autorům, kteří určovali tón tehdejší české literatury. Nevyhýbal se ani novým formám – psal scénáře k filmovým povídkám (například Milenci z bedny, 1959) a věnoval se i tvorbě pro děti. Právě práce inspirované vlastní rodinou a otcovstvím přinesly Aškenazymu největší ohlas.
Mimo literaturu projevoval Aškenazy i jiné zájmy typické pro uvolněnou atmosféru šedesátých let. Byl například zaníceným příznivcem fotbalového klubu Slavia Praha, který tehdy upadal vinou komunistických zásahů do sportu. V roce 1964 se stal spoluzakladatelem organizace Odbor přátel Slavie, jež si kladla za cíl tradiční vršovický klub pozvednout z druholigového přežívání.
I tímto způsobem vystupoval jako aktivní občan, který se nebojí veřejně angažovat. Vše nasvědčovalo tomu, že Ludvík Aškenazy v Československu našel svůj domov a uplatnění – měl rodinu, pečlivě budovanou literární pověst i vzrůstající společenský respekt.
Z Prahy do Mnichova
Nadějné období však přervaly dramatické události roku 1968. Aškenazy patřil ke generaci, která zprvu uvítala nástup socialismu a po letech i pokus o jeho reformu za tzv. Pražského jara. Spisovatel s úlevou sledoval, jak cenzura povoluje a poměry se liberalizují. V srpnu však přišel šok: invaze pěti spojeneckých armád, jež měla demokratizační proces silou zastavit. Okupace 1968 znamenala pro Ludvíka Aškenazyho osobní zlom.
Sovětské tanky v ulicích československých měst v něm vyvolaly hořké déja vu. Jako by se zopakovalo trauma okupace, kterou zažil před třiceti lety – jen s tím rozdílem, že tehdy přicházela tyranie zprava a nyní zleva. Spisovatel nehodlal čekat, až nová totalita dopadne i na jeho život. Když se v září 1968 začalo ukazovat, že sovětská vojska zůstanou a svobodomyslné spisovatele čekají zákazy a výslechy, rozhodl se Aškenazy k odchodu.
Využil krátkého období relativně volnějších hranic a s manželkou Carlou a syny opustil republiku. Jako cílovou stanici zvolili Mnichov, kde měli kontakty a kde se snadněji hledalo uplatnění v literární branži. Ještě před definitivním odjezdem se Ludvík Aškenazy v rychlosti rozloučil s Prahou. S rodinou tehdy bydlel na Malé Straně v Nerudově ulici č. 16, pár kroků od Pražského hradu.
Byt museli zanechat svému osudu. Měli štěstí v neštěstí – na rozdíl od mnoha jiných emigrantů jim komunistické úřady nezabavily veškerý majetek a část knih a rukopisů se podařilo neoficiálně vyvézt. Podstatnější však bylo, že čtyřčlenná rodina stanula v říjnu 1968 v bezpečí v západním Německu.
Ludvík Aškenazy ještě tentýž rok získal v Mnichově místo externího redaktora v rozhlasové stanici Svobodná Evropa, která vysílala zprávy do Československa. Zanedlouho ale pochopil, že se musí znovu stát spisovatelem na volné noze a najít si publikum v novém jazyce.
Exil v Mnichově a konec v Itálii
Na Západě se Ludvík Aškenazy ocitl ve zcela odlišných kulturních podmínkách. Jeho české knihy se doma rázem zařadily na index zakázané literatury a menší exilová nakladatelství na Západě neměla velký odbyt.
Aby uživil rodinu a neztratil tvůrčí energii, začal psát německy. V Mnichově žila řada intelektuálů a umělců v exilu – s mnoha z nich se Aškenazy stýkal, včetně své švagrové a dalších členů rodiny Mannů.
Postupně navázal spolupráci s bavorskými kulturními institucemi. Psal fejetony a črty do novin, přispíval svými rozhlasovými hrami do programu mnichovského rozhlasu Bayerischer Rundfunk a konečně vydal i několik původně českých próz v němčině.
Jeho srdečný styl a schopnost vyprávět zdánlivě drobné příběhy s univerzální platností si našly čtenáře i mezi Němci. Aškenazy se snažil udržet dvojí literární identitu – česky psal už jen do šuplíku, ale německým textům postupně přivykl.
V Mnichově žil Aškenazy osm let. Na sklonku sedmdesátých let se s Carlou rozhodli ještě jednou změnit působiště. Místo, kde se chtěli usadit natrvalo, zvolili poněkud nečekaně v severní Itálii. Roku 1976 přesídlili do města Bolzano ležícího v Jižním Tyrolsku. Tato oblast s německy mluvící komunitou poskytla rodině klidné zázemí a Carle možná připomínala domov jejího otce (Heinrich Mann kdysi pobýval v italském exilu také).
Ludvík Aškenazy zde pokračoval v psaní, byť už spíše kratších forem. Trápily ho však narůstající zdravotní potíže. V důsledku vážné nemoci byl nucen literární práci omezit. Koncem zimy 1986, dne 18. března, Ludvík Aškenazy v Bolzanu zemřel ve věku 65 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_A%C5%A1kenazy
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/ludvik-askenazy-328
https://vltava.rozhlas.cz/ludvik-askenazy-na-sveho-otce-spisovatele-a-dramatika-vzpomina-jindrich-mann-5028249
https://www.vaseliteratura.cz/46-medailonky-autoru/46-clanky/923-ludvik-askenazy
https://dvojka.rozhlas.cz/ludvik-askenazy-zazil-hruzy-valky-ale-nenechal-v-sobe-umrit-dite-8432478
https://knihobot.cz/a/245/zivotopis
https://www.aurapont.cz/persons/ludvik-askenazy
https://www.kvety.cz/historie/ludvik-askenazy-spisovatel-ceskoslovensky-rozhlas-manzelstvi-heinrich-mann-exil-smrt/
