Článek
Marie Majerová, vlastním jménem Marie Bartošová, se narodila roku 1882 v Úvalech u Prahy. Do kolébky jí osud nadělil chudobu a tvrdé poměry. Otec brzy zemřel a malá Marie vyrůstala s matkou a nevlastním otcem, vysloužilým vojákem Aloisem Majerem. Ten sehnal práci v kladenských hutích, a tak se rodina ocitla v hornickém městě plném sazí a sirén továrních hal.
Ve čtrnácti letech ji poslali do klášterní školy – měla se zdokonalit v němčině a snad se vypracovat na učitelku. Jenže rodinné finance byly chatrné. Šestnáctiletá Marie musela místo studií nastoupit jako služka u bohatých příbuzných v Budapešti. Ocitla se sama v cizím městě, v domácnosti, kde s ní jednali spíš jako s nábytkem.
Každý den drhla podlahy a leštila nádobí, zatímco v duši se jí hromadila hořkost. Ponižující zkušenost, která by někoho zlomila, v ní naopak probudila vzdor. Píše matce rozhořčené dopisy: proč ji odsoudili do téhle pozice? Proč má dřít jako nevolnice jen proto, že je chudá dívka?
Uprostřed cizí kuchyně tak v sobě objevuje nové nadání – slova. Myšlenky, které nesměla vyslovit nahlas, začala klást na papír. V dopisech a prvních povídkách, psaných potají po nocích, nachází úlevu i sebevědomí. Literární talent, zrozený z křivdy.
Po roce z domácí služby utekla zpět do Čech. Osud s ní ale nemínil jednat v rukavičkách. V Praze nejprve pracuje jako písařka – od úsvitu do soumraku ťuká do kláves mechanického psacího stroje. Přes den úmorná rutina úřednice, v noci role studentky života.
Devatenáctiletá Marie chodí do večerní obchodní školy, v Dělnické akademii hltá přednášky o literatuře a historii. Před spaním si do svého sešitu zapisuje útržky nápadů. Má spoustu ambicí a téměř žádné peníze. Přesto se nevzdává.
Bouřlivé mládí
Kolem roku 1900 Praha vře idejemi. Anarchističtí básníci deklamují v kavárnách, sociální demokraté na schůzích volají po spravedlnosti. Marie – sotva osmnáctiletá – se směle vmísí mezi tuhle bohému a dělnickou mládež. V zakouřených hospůdkách na Žižkově se seznamuje s bouřliváky okolo Stanislava Kostky Neumanna, nekorunovaného vůdce českých anarchistů.
Tihle mladí muži ji fascinují: hovoří o volnosti, rovnosti, o právu člověka nebýt svázán konvencemi. Proč by žena nemohla být stejně svobodná jako muž? Marie naslouchá a učí se. Půjčuje si zakázané spisy, nebojí se diskutovat. Brzy s vervou hlásá to, co tehdejší společnost považuje za skandální: volnou lásku, rovnoprávnost pohlaví, odmítnutí církevních dogmat. V devatenácti letech demonstrativně vystoupí z katolické církve – i víru se odhodlá zpochybnit ve jménu vlastní svobody.
Mladičká rebelka upoutává pozornost. Je krásná svým nenuceným způsobem – Jaroslav Seifert o ní později napíše, že vypadala jako žena z obrazu malíře Mánesa a nejednoho muže přiměla zírat s překvapením. Marie však míří výš než být jen múzou básníků. Chce být tvůrkyní.
Začíná publikovat první povídky v sociálně demokratickém tisku. Podepisuje je příjmením nevlastního otce Majerová – jménem, které už jí zůstane. Její texty i postoje jsou odvážné a provokativní. Společnost kárá pokrytectví, volá po spravedlnosti pro chudé a po emancipaci žen.
Právě v té době potká dvě osudové lásky. Tou první je Josef Stivín, mladý sociální demokrat, který sdílí její ideály. Brzy spolu cestují po rakouských a německých krajích a sní o budoucnosti. Druhou láskou, méně oficiální, je básník František Gellner – bohém s jiskrou v oku a drsnou něhou ve verších.
Marie prožívá vztah s Gellnerem intenzivně, beze studu. Je přesvědčená, že i intimní život podléhá revoluci mravů: staré konvence je třeba bořit. Svůj citový trojúhelník se Stivínem a Gellnerem ani příliš netají. Manžel – pokud jím Stivína vůbec lze nazvat, neboť svatbu dlouho odkládali – o jejím poměru ví.
A světe div se, souhlasí. Oba chtějí uskutečnit ideu volné lásky, nezávislosti muže a ženy i v partnerských vztazích. Žijí nesezdáni a nehlídají si navzájem věrnost – to je jejich tichá vzpoura proti maloměšťácké počestnosti.
Mateřství na dálku
Ve dvaceti letech přivádí Marie na svět syna. Malý Pravoslav se narodí v srpnu 1902, ale svatební zvony rodičů zazní až o dva roky později. Mateřství je pro Majerovou zkouškou hodnot. Miluje svého chlapce, a přesto se nedokáže vměstnat do role obětavé matky v zástěře.
V tehdejší společnosti se říkalo, že jediným posláním ženy je být matkou – pro Marii však mateřství nebylo vše. Otevřeně propaguje osvobozené mateřství: dítě nemá být výlučně přisáto na matku, žena má mít právo dál žít i pro jiné cíle. Mladá novinářka v článcích horuje za jesle, školky, za to, aby se ženy mohly realizovat veřejně. A ve vlastním životě jde ještě dál.
Svého malého syna svěří do péče prarodičů na Kladně. Věří, že tam mu bude dobře – a ona se mezitím nepřestane rozvíjet. Okolí nevěří vlastním očím.
Začátkem 20. století žije Marie střídavě v Praze a Vídni. Stivín pracuje jako redaktor dělnických novin, ona přispívá do časopisů a horlivě píše. V hlavě nosí látku na svůj první román – příběh o mladé ženě, která ztratila panenství. Právě tak svůj debut v roce 1907 nazve.
Román Panenství rozvíří stojaté vody české literatury. Otevřeně v něm líčí, jak se s dívkou zachází jako se zbožím, jak se panenství stává zástavou pro výhodný sňatek. Kritika zpozorní: tohle je odvážné a moderní. A co víc – čtenáři jsou nadšeni. Mladá autorka najednou získává honorář, o jakém se jí nesnilo. Za peníze z Panenství si splní sen: odjíždí studovat do Paříže.
Město světel ji okouzlí. Sorbonnu sice navštěvuje jen externě, ale nevynechá žádnou přednášku. Po kavárnách Montmartru nasává atmosféru a přátelí se s umělci, o kterých dosud četla jen v novinách. Seznámí se s věhlasným Romainem Rollandem, diskutuje s francouzskými anarchisty a spisovateli.
V srdci přehodnocuje některé iluze – vidí, že totální anarchie nevede k praktickým výsledkům. Zatímco doma v Rakousku zuří dělnické stávky (sama se jedné generální stávky ve Vídni roku 1905 účastnila), v Paříži se v ní utvrzuje přesvědčení, že změnu může přinést organizované hnutí. Po roce se do Čech vrací jako jiný člověk: ještě cílevědomější, zkušenější. Na nádraží v Praze ji čeká manžel a čtyřletý syn, kterého sotva poznává.
Setkání s rodinou je dojemné, ale všichni cítí, že nic nebude jako dřív. Majerová se teď vrhá do práce s novou vervou. Naváže blízké přátelství s kritikem F. X. Šaldou, který rozpoznal její talent a stane se na dlouho jejím rádcem. Začíná pracovat jako redaktorka listu Právo lidu, píše články o ženském hnutí a sociální otázce.
Válka a revoluce
Když v roce 1914 vypukne první světová válka, zasáhne i do života Marie Majerové. Její milenec František Gellner odchází na frontu a beze stopy mizí ve válečné vřavě. Nikdy se už nevrátí – jedna kapitola jejího života se uzavírá bolestným otazníkem. Manželství se Stivínem tou dobou už také skomírá. Zatímco on tíhne k umírněné politice, Marie je čím dál radikálnější.
Válka ji utvrdila, že starý svět pořádku a monarchie přivedl lidstvo do katastrofy. Viděla to na vlastní oči: jako dobrovolná ošetřovatelka sloužila v lazaretu na srbské frontě, kde umírali mladí chlapci zbytečně a daleko od domova. Ty hrůzy v ní zanechaly nesmazatelnou stopu.
V říjnu 1918 se rodí její země – Československo. A s ním naděje, že teď se začne nová kapitola dějin. Majerová je u toho, plná energie. Stává se členkou městského zastupitelstva v Praze za sociální demokracii. Ještě předtím, roku 1910, se na mezinárodní konferenci osobně setkala s Leninem – jménem, které brzy otřese světem.
Ruská revoluce 1917 na ni hluboce zapůsobí. Uvěří, že právě tudy vede cesta ke spravedlnosti. Roku 1921 patří mezi zakládající členy nové Komunistické strany Československa. Celoživotní hledání sociální pravdy ji dovedlo k rudé hvězdě.
Osobní život jde stranou. Po šestnácti letech končí její svazek se Stivínem rozvodem (oficiálně 1921). Pravoslav, tehdy už mladík, zůstává v její péči – formálně. Ve skutečnosti už má svůj život a s matkou ho mnohé nesblížilo. Marie se znovu vdá za grafika Slavoboje Tusara, ale ani tenhle vztah není na celý život. Jejím skutečným partnerem jsou teď noviny, knihy a strana.
Rebelie proti straně
Čím více se noří do politiky, tím víc se stává známou tváří. Ve 20. letech rediguje komunistický časopis Komunistka, přispívá do Rudého práva a dalších tiskovin. Organizuje ženské komise, píše manifesty za práva dělnic. Z Marie Majerové je ostřílená novinářka a politička. Okruh přátel sahá od básníků až po vlivné soudruhy.
Jezdi na kongresy do zahraničí – v roce 1924 poprvé navštíví Moskvu jako delegátka Kominterny, později se podívá i do Londýna, severní Afriky, křížem krážem po Evropě. Je vzdělaná, mnohomluvná, sečtělá v několika jazycích. Společnost ji hltá: ta malá elegantní žena s pronikavým pohledem dokáže na schůzi strhnout davy prostých žen stejně jako zaujmout intelektuály v pařížském salónu.
Pak ale přichází rok 1929 a s ním krize – nejen hospodářská, ale i osobní. V Komunistické straně přebírají otěže mladí radikálové kolem Klementa Gottwalda, odhodlaní tzv. bolševizovat stranu podle sovětského vzoru. Mnozí starší idealisté jsou zděšení. Marie Majerová patří k těm, kdo v tom vidí ohrožení původních myšlenek.
Spolu s dalšími šesti významnými spisovateli (mezi nimi byli Ivan Olbracht, Jaroslav Seifert či Vladislav Vančura) podepíše takzvaný Manifest sedmi. V letáku ostře kritizují nové vedení KSČ a varují, že se strana uzavírá masám a propadá dogmatismu. Je to troufalý čin hraničící s politickou sebevraždou. Gottwald neváhá – signatáře manifestu nechá vyloučit. Majerová tak ze dne na den přichází o stranickou legitimaci i o práci v komunistickém tisku.
Siréna z Kladna
Třicátá léta jsou pro ni obdobím literární sklizně. V roce 1935 vydává román Siréna – ságu o třech generacích hornické rodiny z Kladna. Jako by se vrátila do ulic svého dětství a dala slovo všem těm umlčeným matkám a dcerám z dělnických kolonií. Siréna je monumentální kronika proletářského osudu, kniha drsná i lyrická.
Není to však jediný literární počin té dekády. Už v roce 1932 zkouší napsat utopický román Přehrada. Kritika tenhle pokus přijme rozpačitě – přijde jim přehnaný a schematický. Majerová ale pokračuje. Píše novelu Havířská balada (1938) jako komorní doplněk k Siréně.
A vedle toho nezapomíná ani na děti: v roce 1940 vydává půvabný dívčí román Robinsonka o dospívající dívce, která se musí postavit na vlastní nohy. Paradoxně právě tahle nevinná knížka vyvolá rozruch za okupace – kolaborantská organizace Vlajka proti ní zakročí a knihu zakáže jako ideologicky závadnou.
Nacistická okupace zastihne Majerovou v plné tvůrčí síle – a umlčí ji. Jako známá komunistická spisovatelka se okamžitě ocitá na indexu. Její knihy nesmějí vycházet, jméno se nesmí objevit v tisku. Gestapo ji sleduje, ale neuvězní – zřejmě i proto, že se stáhne z veřejného života.
Květen 1945. Válka končí a Majerová se vrací do Prahy jako vítězka – alespoň tak ji vítají. Pro mnohé obyčejné lidi je symbolem nepokořené české kultury. Nikdy se nezdiskreditovala s okupanty, nepsala ani řádku, která by sloužila fašistům. Teď má opět svobodu psát a mluvit. A co udělá Marie jako první? Po patnácti letech se znovu stane členkou Komunistické strany.
Po osvobození stoupá strmě vzhůru i společensky. Hned roku 1947 získává titul národní umělkyně – nejvyšší poctu pro tvůrce, jakou stát uděluje. Ve stejném roce se stává čestnou občankou svého milovaného Kladna. Je všude vidět: přednáší, jezdí na besedy, účastní se kongresů míru.
Žena s maskou
Z Majerové je prominentka. Ve svém domě v Dejvicích pořádá večírky pro úzký kruh přátel – spisovatelé Josef Hora, Jan Pilař či básník Josef Rybák ji často navštěvují. V garáži má přistavenou černou Tatru s osobním řidičem, která ji vozí na autorská čtení po továrnách a kulturácích.
Horníci a dělnice v ní vidí svou zastánkyni, ač by možná překvapeně zvedli obočí, kdyby věděli, že tahle „proletářská“ spisovatelka si potrpí na elegantní klobouky a doplňky poslední módy. Majerová vždy měla ráda krásu – a teď, obklopena luxusem, si ji dopřává bez výčitek. V jejím případě se to smí. Je přece národní ikona, téměř posvátná.
Majerová dokonce zpětně přepisuje některá svá starší díla, aby lépe odpovídala doktríně socialistického realismu – v roce 1947 upraví svůj slavný román Siréna a odstraní z něj „ideologické nečistoty“. Kritikové pak kroutí hlavou, že tím původní mistrovské dílo umenšila. Jí to nevadí. Pro ni je důležitější služba ideji než umělecká ješitnost. Možná v tom vidí završení svých snah: literatura má sloužit lidu a straně, tečka.
V 60. letech se už stará dáma Majerová literárně odmlčela – až na jednu výjimku. Ještě jednou se vrátila k milovanému tématu žen. V roce 1964 vydává cyklus psychologických povídek Dívky tepané ze stříbra, kde po dlouhé době opět cítíme její starý cit pro dívčí duši a útlak ženského srdce.
16. ledna 1967 Marie Majerová umírá. Do posledních chvil byla aktivní ve svazu spisovatelů, v Akademii i jinde – zasedala na schůzích, cestovala na východní Slovensko i do spřátelených zemí, kde ji přijímali státníci. Pohřbena je v Praze na Olšanech, v oddělení prominentů poblíž komunistických pohlavárů. Jako by i po smrti stála čestnou stráž u ideologie, které zasvětila svůj život.
https://en.wikipedia.org/wiki/Marie_Majerov%C3%A1
https://dvojka.rozhlas.cz/ikona-socialisticke-kultury-ktera-se-odmitla-starat-o-vlastni-dite-osudove-zeny-7462252
https://plus.rozhlas.cz/karieristka-nebo-zena-z-lidu-kym-byla-marie-majerova-milovnice-konaku-a-muzu-8683593?player=on
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/marie-majerova-bohemka-i-komunistka-262042
https://www.nasepravda.cz/aktualne/zpravodajstvi/z-domova/zivouci-a-svobodomyslny-clovek-marie-majerova/
https://mzv.gov.cz/rabat/cz/o_velvyslanectvi/historie_vzajemnych_vztahu/cesti_autori_o_maroku/majerova_marie/marie_majerova_o_autorce.html
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/marie-majerova-374
