Článek
V administrativním zázemí hobbymarketu B&Q v Leatherheadu v hrabství Surrey sedí v roce 2012 drobná třiasedmdesátiletá dáma. Jmenuje se Sylvia Cook. Její kolegové netuší, že žena od vedlejšího stolu byla první ženou, která převeslovala oceán. Když se jí novinář ptá, proč jim nic neřekla, odpoví: „Proč bych jim to říkala? Já se jich také neptám, co dělali před čtyřiceti lety.“
Doma přitom stále uchovává v plastovém pytli kus mahagonu a laminátu z lodi Britannia II, se kterou v roce 1972 dokončila cestu přes Pacifik. V Guinnessově knize rekordů je vedena jako první žena, která převeslovala jakýkoli oceán. Její kolegové znají jen nenápadnou pracovnici z administrativy. Celou absurdnost situace vystihuje fakt, že rekord, který kdysi obletěl svět, se do jejího životopisu vešel do jediné nenápadné zmínky o spoluautorství cestopisné knihy.
Sylvia přitom nebyla profesionální dobrodruh ani žena, která by od dětství snila o oceánech. Vyrostla v pohodlné středostavovské britské rodině, její otec byl učitel a matka sekretářka. Za sebou měla krátké nepovedené manželství a pracovala jako sekretářka v Londýně. Veslo v ruce držet uměla – byla členkou St George’s Ladies Rowing Club a v roce 1970 dokonce vyhrála s klubovou čtyřkou závod v Bedfordu.
Její zkušenosti však končily na řece. Neuměla plavat a s otevřeným oceánem neměla nic společného. Když narazila na inzerát muže, který hledal pomoc s přípravou šílené námořní expedice, sama později v podcastu Avaunt vzpomínala: „Nikdy jsem nebyla ani mimo Anglii.“ Přesto odpověděla jednoduchými slovy: „Nemám peníze, ale mohu pomoci?“
Život mezi šanony a muž, který chtěl bojovat s oceánem
Ten muž se jmenoval John Fairfax. Narodil se roku 1937 v Římě britskému otci pracujícímu pro BBC a bulharské matce, vyrůstal převážně v Argentině a svůj život později popisoval jako sled dobrodružství, která občas zněla jako scénář brakové literatury. V mládí utekl do jihoamerické džungle, pohyboval se mezi pašeráky a hazardními hráči a nakonec si umanul, že jako první člověk převesluje sám Atlantik.
Fairfax o žádný klidný život nestál. Oceán ho lákal právě proto, že představoval nejhorší možný způsob dopravy z jednoho břehu na druhý. Když se ho později ptali, proč nechce jednoduše plout na plachetnici, odpověděl: „Skoro každý s trochou znalostí umí plout. Já chci boj s přírodou, primitivní a syrový.“ Právě tato směs sebevědomí, hazardu a naprostého pohrdání pohodlím Sylvii fascinovala.
Na jeho inzerát v The Times odpovědělo jen několik lidí a Sylvia nabídla administrativní pomoc. Pomáhala shánět peníze, vybavení a sponzory a z pracovního vztahu se postupně stala láska. Fairfax mezitím trénoval a přesvědčil slavného konstruktéra Uffu Foxe, aby mu navrhl samonapřimovací veslici Britannia. Dne 20. ledna 1969 odrazil od Kanárských ostrovů a zamířil přes Atlantik k Floridě.
Po 180 dnech dorazil 19. července 1969 na Hollywood Beach. Stal se prvním člověkem v zaznamenané historii, který sám převesloval oceán. Sylvia na něj čekala na Floridě a gratulace přišla dokonce od posádky Apolla 11. Astronauti mu poslali dopis zakončený větou: „Jako kolegové průzkumníci vás při této velké příležitosti zdravíme.“
Fairfax se po návratu mohl spokojit se světovou pozorností, knihou a rekordem. Jenže už přemýšlel o mnohem horší výzvě – Tichém oceánu. V roce 1971 pro Los Angeles Times svou motivaci formuloval bez příkras: „Jediný důvod, proč to dělám, je, že je to nejtěžší způsob, jak překonat Pacifik.“ A pak přidal větu, která se stala mottem celé expedice: „Je to Everest moře.“
Tentokrát nechtěl být sám. Vybral si Sylvii. Jejich vztah přitom už nebyl romantickou idylou: ona chtěla jednou zakotvit a mít děti, zatímco Fairfax se představě běžného rodinného života bránil. Sylvia přesto souhlasila. Důvod nebyl sportovní rekord. Do expedice šla především proto, že byla do tohoto neuchopitelného muže zamilovaná.
361 dní, tři zastávky a loď jako „krysí díra“
Dne 26. dubna 1971 konečně vyrazili z Pier 41 v San Francisku. Britannia II byla zhruba jedenáct metrů dlouhá, navržená Uffou Foxem jako samonapřimovací a samovylévací veslice. Neměla doprovodnou loď a navigace stála především na klasických metodách. Samotná expedice trvala 361 dní od startu do cíle, nebylo to však 361 nepřerušených dní na otevřeném oceánu.
Výprava měla tři delší nouzové zastávky – v mexické Ensenadě, na Washington Island a na Onotoa – a další opravy v oblasti Gilbertových ostrovů. Hned první úsek skončil poškozením kormidla a návratem k pevnině. Pak následovalo 111 dní z Ensenady k Washington Island. Celá trasa nakonec měřila přibližně osm tisíc mil, tedy téměř třináct tisíc kilometrů.
Romantická představa dvou milenců na nekonečně modrém oceánu se rychle rozpadla. Sylvia po letech vzpomínala, že veslovala zhruba pět hodin denně, Fairfax přibližně deset a často přitom kouřil dýmku. Když zrovna neveslovali, schovávali se do stísněného prostoru lodi, kterému říkali „krysí díra“. Postel byla neustále mokrá a soukromí prakticky neexistovalo.
Cook později popsala podmínky pro Washington Post jednoduchou větou: „Zkuste si to v takové mizerné malé lodi, jako byla Britannia, na moři.“ Voda se dostávala přes palubu, plavidlo se zmítalo v bouřích a čas se dělil podle veslování, jídla, spánku a oprav. Žádné zázemí lékařského týmu, žádný satelitní telefon, žádná možnost stisknout tlačítko a nechat se během několika hodin vytáhnout.
Přesto Sylvia nevzpomínala jen na utrpení. Po desetiletích dokázala vytáhnout z paměti právě chvíle, kdy oceán přestal útočit a kolem nebylo nic než voda. „Jen slyšíte klapání havlinek… a drobné šplouchání moře,“ vzpomínala. Byly to vzácné okamžiky, kdy se celý svět smrskl na rytmus vesel, loď a dva lidi uprostřed největšího oceánu planety.
Mnohem častěji však Britannia II bojovala s počasím. Kormidlo nevydrželo a Cook později situaci shrnula: „Bylo to velmi, velmi drsné a kormidlo se nám ulomilo úplně.“ Rozmary počasí je opakovaně vychylovaly z kurzu.
Dlouhé měsíce zavření na několika metrech čtverečních samozřejmě zatěžovaly také jejich vztah. V dobovém rozhovoru po přistání se Fairfax snažil novinářům vysvětlit, proč se za rok navzájem nepobili: „Jsme civilizovaní a rozumní.“ Sylvia mu do řeči suše doplnila: „A moc spolu nemluvíme.“
Žralok a cyklon Emily
Nejhorší chvíle přišla přibližně sedm set mil před Austrálií. Fairfax se potápěl a lovil ryby harpunou. Žralok mu sebral ulovenou rybu, Fairfax ho následně sám napadl harpunou a zvíře se bránilo. Později tuto scénu popsal s odzbrojující absencí hrdinství: „Nebyla to vlastně vina žraloka; byla moje.“ A dodal: „Nabodl jsem rybu a žralok mi ji vzal z harpuny.“
Když se dostal zpátky k lodi, měl v horní části pravé paže obrovskou otevřenou ránu. Sylvia se najednou ocitla v situaci, kdy na stovky kilometrů kolem nebyl lékař. Ránu však nezašívala bez anestetik, protože ji ani zašít nešlo. „Bylo to příliš velké na zašití, tak jsem to jen ovázala.“
Fairfax zeslábl natolik, že velká část zbývajícího veslování zůstala na Sylvii. Ona sama svůj výkon později odmítala nafukovat: „Udělala jsem, co jsem mohla.“ Za touto suchou větou se skrývaly stovky mil práce ve chvíli, kdy nevěděla, zda se jeho rána nezanítí a zda muž vedle ní vůbec vydrží do Austrálie.
Přitom ani těžce poraněný Fairfax nedokázal přestat řešit své malé radosti. Když mu došel tabák a kvůli ráně nemohl do vody, začal si stěžovat. Sylvia ho podle jejich knihy Oars Across the Pacific setřela: „Přestaň se chovat jako rozmazlený spratek, ano?“ A okamžitě mu připomněla proporce celé situace: „Jsme na samém okraji katastrofy a ty myslíš jen na kouření a plavání.“
Pak přišel cyklon Emily. Pět dní byli uvězněni v počasí, proti kterému člověk na veslici nemůže nic dělat. Připoutali se koženými popruhy k lodi a čekali. Rádio přestalo fungovat a svět o nich ztratil zprávy. Cook později vzpomínala, že v noci často nebylo jasné ani to, v jaké poloze se loď právě nachází. Po cyklonu zbývalo stále asi sedm set mil.
Britannia II byla poškozená, Fairfax stále nemohl plnohodnotně veslovat a právě Sylvia táhla značnou část cesty přes Korálové moře. Fairfax po přistání otevřeně přiznal, že už dál veslovat nemohl a že Sylvia odvedla mimořádnou práci.
Dne 22. dubna 1972 se dostali přes oblast Velkého bariérového útesu a do závětří ostrova Hayman v Queenslandu. Na ostrov nevylezly dvě umírající kostry se sepsí, které by museli okamžitě odvézt lékaři. Dobové zprávy popisují dva vyčerpané a nejistě chodící lidi, silně opálené, s mozolnatými rukama a Fairfaxovou stále ovázanou paží. Byli unavení, ale při vědomí a schopní žertovat.
První Fairfaxovy požadavky po roce trvající expedici byly až směšně obyčejné. Přivítaným lidem na Hayman Island řekl: „Chtěli bychom sprchu, něco k snídani; a já bych si dal plechovku piva.“ Správce hotelu si všiml, že oba sotva stojí na nohou.
Fairfax však romantickou tečku odmítl ještě rychleji než fotografové stačili vyměnit film. Cestu bez nostalgie zhodnotil: „Byla to mizerná cesta.“ A ihned připojil: „Je mi jedno, jestli se už nikdy nedotknu vesla.“ Přesně stejný muž přitom po Atlantiku tvrdil cosi podobného a o dva roky později seděl na Pacifiku. Sliby, které Fairfax dával sám sobě, zjevně neměly dlouhou životnost.
Rozchod a návrat do obyčejnosti
Novináře po příjezdu zajímala také jediná otázka, kterou bylo téměř nemožné nepoložit dvojici, která spolu strávila rok na malé lodi: vezmou se? Fairfax odpověděl bez zaváhání: „Ona ano, já ne.“ Sylvia ho okamžitě opravila: „Byl by příšerný manžel. Kdo chce manžela, který vyráží na takové výpravy?“
Jejich příběh však po vylodění neskončil okamžitým rozchodem. Sylvia Cook a John Fairfax společně sepsali knihu Oars Across the Pacific, založenou na jejich odděleně vedených lodních denících. Loď se vystavovala, dvojice se setkávala se známými osobnostmi a Sylvia se na čas stala celebritou. J
Jejich vztah definitivně ukončila až další společná výprava. V polovině sedmdesátých let se vrátili do Pacifiku s plánem vyzvednout olověné ingoty z vraku, který při historické cestě spatřili. Projekt zkrachoval a jejich životní priority se rozešly. Sylvia během této expedice otěhotněla s mexickým lodníkem, vrátila se do Londýna a narodila se jí syn. Tím se uzavřela její partnerská kapitola s Fairfaxem, nikoli však jejich kontakt.
Fairfax se později usadil ve Spojených státech a v roce 1981 se oženil s Tiffany. Živil se mimo jiné profesionálním hraním baccaratu a nakonec skončil v Las Vegas. Svou profesi charakterizoval větou, která se k němu hodila lépe než jakýkoli formální titul: „Jsem profesionální dobrodruh. Nejenže si to užívám, snažím se na tom i vydělat.“
Sylvia jeho povahu po letech popsala ještě přesněji: „Byl to gambler.“ A vzápětí přidala vysvětlení, které propojuje kasino, oceán i muže, jenž nedokázal dlouho zůstat na jednom místě: „Dobrodružství je forma hazardu.“ Jeho pozdější manželka Tiffany zase připomínala, že „přírodu považoval za důstojnou výzvu a miloval ji“. Fairfax zemřel 8. února 2012 ve věku čtyřiasedmdesáti let.
Sylvia přesto zůstala jeho přítelkyní. V roce 2007 se po mnoha letech znovu osobně setkali v Londýně a až několik týdnů před jeho smrtí si stále psali e-maily. Mateřství mezitím úplně změnilo její život. Když se po čtyřiceti letech ohlížela zpět, řekla o své oceánské minulosti: „Někdy mám pocit, jako bych četla nějakou knihu.“ Byla to vzpomínka na člověka, kterým už se sama necítila být.
Naučila se čalounictví a dvacet let ho v Londýně vyučovala. Po odchodu do důchodu se začala nudit, znovu si připravila životopis a přijala částečný úvazek v administrativním zázemí B&Q v Leatherheadu. Kolegové tak skutečně celé roky nevěděli, že nenápadná žena, kterou denně potkávají, drží historický rekord. A ona neměla potřebu jejich nevědomost napravovat.
https://www.guinnessworldrecords.com/world-records/first-row-across-any-ocean-female
https://www.guinnessworldrecords.com/world-records/first-row-across-the-pacific
https://www.independent.co.uk/news/uk/home-news/the-pensioner-next-door-who-rowed-across-an-ocean-for-love-7441165.html
https://www.theguardian.com/world/2012/feb/20/john-fairfax-first-row-atlantic
https://www.latimes.com/local/obituaries/la-me-john-fairfax-20120222-story.html
https://www.washingtonpost.com/sports/professional-adventurer-john-fairfax-dies-at-74/2012/02/13/gIQAAiy7BR_story.html
https://wnyc.org/story/john-fairfax-and-sylvia-cook/
https://avauntmagazine.com/podcast-the-first-woman-to-row-across-an-ocean/
https://rowingstory.com/stuff/st-georges-ladies-rowing-club/
https://www.britishrowing.org/2012/02/legendary-ocean-rower-john-fairfax-dies/
https://oceanrowing.com/index.php/explorer/24
https://natlib.govt.nz/records/21771966
https://www.bostonglobe.com/metro/obituaries/2012/02/17/john-fairfax-adventurer-crossed-oceans-rowboat/zitdoNwPLLwga93JPeEYjL/story.html
