Článek
V prosinci 1931 zavítal Churchill do Spojených států, aby přednášel o anglicky mluvících národech. V New Yorku ho však potkala nehoda, jež mohla jeho turné ukončit: při přecházení ulice zapomněl, že tamní provoz jezdí po opačné straně než v Anglii, a vkročil přímo před jedoucí automobil.
Auto ho srazilo rychlostí zhruba 50 km/h a britský státník utrpěl vážná zranění – hlubokou tržnou ránu na hlavě, zlomený nos, několik zlomených žeber a šok z nárazu. Churchill byl převezen do nemocnice a musel přerušit svou cestu, aby se zotavil.
V té době však ve Spojených státech panovala prohibice – celostátní zákaz prodeje alkoholu. Churchill, známý milovník whisky a šampaňského, se s vyhlídkou nucené abstinence nesmířil. Americké zákony sice alkohol zakazovaly, ale existovala úzká legální výjimka: lékařský předpis na „medicínské“ užití lihovin.
Churchill neváhal této skuliny využít. Jeho ošetřující lékař, dr. Otto Pickhardt, vystavil oficiální potvrzení, že rekonvalescence „vyžaduje užívání destilátů, zvláště v době jídla“. V poznámce lékař výslovně uvedl, že množství alkoholu je „pochopitelně neomezené, přičemž minimální denní dávka činí 250 cm³“ – tedy zhruba osm skleniček denně.
S tímto „lékařským předpisem“ v kapse mohl Churchill bez obav porušovat americkou prohibici a dopřávat si své oblíbené drinky i na půdě USA. Z nemocnice brzy odjel nabrat síly na Bahamy a jakmile se zotavil, pokračoval v plánované přednáškové cestě – samozřejmě již zásoben povolenou whisky.
Sázka o rok abstinence
Churchillova pověst vášnivého konzumenta alkoholu byla ve 30. letech dobře známá nejen veřejnosti, ale i v jeho okruhu přátel. Ke konci roku 1935, během společného pobytu v jižní Francii, se mediální magnát lord Rothermere rozhodl Churchilla poškádlit odvážnou výzvou.
Nabídl mu tučnou sázku, že vydrží celý rok 1936 zcela abstinovat – nesmí vypít jedinou sklenku žádného alkoholu. Churchill něco takového rezolutně odmítl. Naznačil, že bez oblíbeného pití by pro něj život nestál za mnoho.
Rothermere tedy přišel s mírnější variantou: vsadil se s Churchillem o nemalou sumu, že dotyčný rok nevypije žádný tvrdý alkohol, tedy whisky, brandy, gin a další lihoviny. Víno, pivo či šampaňské byly nadále povoleny. Churchill tuto výzvu přijal.
Po celý rok 1936 skutečně dodržel dohodu a na whisky ani koňak nesáhl – sázku s lordem Rothermerem tehdy vyhrál. Ovšem neznamenalo to, že by jeho spotřeba alkoholu klesla.
Mezeru po „tvrdém“ alkoholu vyplnil jinými nápoji. Sir Robert Bruce Lockhart si ve svém deníku poznamenal postřeh z jedné společné akce: „Churchill má s Rothermerem sázku, že se nedotkne destilátů, a tak do sebe klopil spousty piva a po obědě ještě pět velkých sklenic portského.“ Ihned po půlnoci, když rok abstinence uplynul, se prý Churchill s chutí vrátil k obvyklé dávce silnějších nápojů.
Noční banket se Stalinem
V srpnu 1942, uprostřed zuřící druhé světové války, přicestoval Churchill poprvé do Moskvy, aby jednal se sovětským vůdcem J. V. Stalinem. Spojené království a SSSR se tehdy ocitly ve spojenectví z nutnosti, ale vzájemná důvěra byla nízká. Stalin naléhal na Brity, aby otevřeli druhou frontu proti nacistům, a dosavadní oficiální schůzky obou státníků byly chladné a napjaté.
Churchill se proto rozhodl zkusit jinou taktiku: navrhl Stalinovi neformální večerní setkání mezi čtyřma očima – jen oni dva a tlumočníci. Sovětský vůdce souhlasil. Nikdo tehdy netušil, že se tato schůzka promění v legendární celonoční pijatyku, během níž padne více lahví než strategických rozhodnutí.
Sir Alexander Cadogan, vysoký britský úředník přítomný v Moskvě, si onen večer zaznamenal barvitými slovy. Kolem jedné hodiny v noci byl Cadogan přivolán do Stalinova soukromého salonku.
„Našel jsem tam Winstona a Stalina sedět u stolu obtěžkaného všemožnými lahůdkami, korunovanými pečeným selátkem, a nespočtem lahví,“ líčil Cadogan. Banket v Kremlu právě vrcholil. Stalin osobně naléval hostům sklenky a nutil je připíjet silnými likéry. Cadogan poznamenal, že to, co musel na Stalinův příkaz pít, byla dost „brutální směs“ – zatímco Churchill už si v tu chvíli stěžoval na lehkou bolest hlavy a „moudře se držel relativně neškodného perlivého kavkazského červeného vína“.
Atmosféra viditelně pookřála; podle Cadogana bylo v místnosti „veselo jako na svatbě“. S plnými břichy a podroušenou myslí se státníci věnovali spíše žertům a osobním tématům než vojenským plánům.
Churchill dokonce využil Stalinovy dobré nálady k netradiční otázce – zeptal se, co nyní bude s tzv. kulaky, majetnějšími rolníky, které dal Stalin v 30. letech deportovat či zlikvidovat. Diktátor mu na to s překvapivou otevřeností odpověděl, že kulakům prý rozdali půdu na Sibiři, ale „stejně byli u ostatních lidí velmi nepopulární“.
Improvizovaná jednací a pijácká seance trvala až do třetí hodiny ranní. Nakonec se oba vůdci rozešli v dobré náladě – a dokonce si padli do oka. „Churchill byl rozhodně ohromen a myslím, že Stalin to cítil stejně,“ hodnotil Cadogan následky nočního maratonu.
Alkohol sehrál v Kremlu svou roli prostředníka: pomohl rozbít ledy tam, kde to diplomatické nóty nedokázaly. Churchillův osobní lékař lord Moran později poznamenal, že premiérova výdrž v pití byla „jednou z jeho zbraní“ – Sověti byli zvyklí své partnery doslova upíjet pod stůl, ale Churchill se nenechal zahanbit.
Setkání s králem Arábie
Na sklonku války čekala Churchilla další zkouška – tentokrát však nešlo o vyčerpávající noční jednání, nýbrž o střet kultur. V únoru 1945, krátce po konferenci na Jaltě, pobýval britský premiér v Egyptě, kde se setkal s arabským spojencem – s králem Abdulazízem ibn Saúdem, vládcem Saúdské Arábie.
Arabský monarcha byl zbožný muslim a jeho doprovod předem upozornil Brity, že v králově přítomnosti je přísně zakázáno kouřit i požívat alkohol. Tyto požadavky stavěly Churchilla před nevídané dilema. Jak známo, bez doutníku a sklenky se téměř nepohyboval – měl ve zvyku kouřit a popíjet i při pracovních obědech. Měl se kvůli diplomatickým ohledům vzdát svých letitých návyků?
Churchill se rozhodl k věci postavit po svém. Když nadešel čas slavnostního oběda na britském velvyslanectví, kde byl ibn Saúd čestným hostem, Churchill s úsměvem pronesl, že se dozvěděl o králových pravidlech ohledně alkoholu a cigaret. Poté dodal, že je nucen avizovat výjimku: jeho vlastní víra mu totiž ukládá rituál naprosto opačný.
„Má náboženství předepisuje jako absolutně posvátný rituál kouření doutníků a také pití alkoholu před jídlem, po jídle, a je-li třeba, i během všech jídel a ve všech intervalech mezi nimi,“ prohlásil Churchill před překvapeným králem. Těmito slovy mimoděk povýšil své kuřácké a pijácké zvyklosti na úroveň náboženské tradice – a učinil tak se vší zdvořilostí i pevností zároveň.
Jaká byla reakce přísného monarchy? K úlevě přítomných nedošlo k žádnému skandálu. Král ibn Saúd Churchillovo prohlášení blahosklonně přijal. Britský hostitel tedy mohl během oběda nerušeně pokuřovat svůj oblíbený Romeo y Julieta a upíjet whisky a sodu, zatímco arabský vládce popíjel tradiční kávu.
Slovní souboj v parlamentu
Jedna z nejznámějších historek o Churchillovi a alkoholu se odehrála krátce po válce, v době domácí politiky. Po prohraných volbách v roce 1945 působil Churchill jako vůdce opozice v britské Dolní sněmovně. To mu však nebránilo zachovávat staré zvyky – dlouhé noční debaty v Parlamentu často končil skleničkou v ruce.
Bessie Braddocková, poslankyně vládní Labour Party, byla známa svým ostrým jazykem a neúctou k Churchillovi. Jednou pozdě v noci roku 1946 se v parlamentních kuloárech s Churchillem srazila právě ve chvíli, kdy měl vypito o něco více než obvykle (či se tak alespoň jevil).
Pohoršená Braddocková na něj před okolostojícími udeřila: „Winstone, vy jste opilý – a to navíc odporně opilý!“. Churchill nezaváhal a stejně hlasitě opáčil: „Má drahá Bessie, vy jste ošklivá – a co víc, odporně ošklivá. Já budu ráno střízlivý, ale vy budete pořád stejně ošklivá!“.
Dodnes se vedou debaty, zda k tomuto slovnímu souboji skutečně došlo přesně takto. Některé prameny jej připisují i jiné ženě (známá je verze s lady Astor), jiné pochybují o autentičnosti citovaných vět. Renomovaný Churchillův životopisec však uvádí, že incident proběhl právě s poslankyní Braddockovou a dialog potvrdil i Churchillův osobní strážce Ronald Golding. Golding, který svého šéfa onu noc podpíral, sice tvrdil, že Churchill nebyl opilý „pod obraz“ – prý byl jen unavený po dlouhém dni – nicméně ke slovní přestřelce opravdu došlo.
Ačkoliv Churchillova politická kariéra zažila po válce další vzestupy i pády, jeho specifická životospráva zůstala konstantní až do pozdního věku. Navzdory obrovskému stresu, doutníkům a každodenní konzumaci alkoholu se dožil úctyhodných devadesáti let (zemřel v roce 1965), čímž do značné míry popřel veškerá tehdejší i dnešní lékařská doporučení.
Alkohol pro něj nikdy nebyl sebedestruktivním démonem, nad kterým by ztratil kontrolu. Naopak – udělal z něj svůj nástroj. Sloužil mu jako diplomatický prostředek, štít proti vyčerpání a neoddělitelná součást jeho osobní značky. Svůj celoživotní postoj nakonec nejlépe shrnul on sám jedinou, dnes již památnou větou: „Z alkoholu jsem si vzal víc, než si alkohol vzal ze mě.“
https://en.wikipedia.org/wiki/Winston_Churchill
https://www.reuters.com/article/lifestyle/churchill-and-stalin-in-all-night-wartime-drinking-session-idUSBRE94M0VF/
https://www.theguardian.com/uk/2013/may/23/winston-churchill-jospeh-stalin-night-drinking
https://winstonchurchill.org/churchill-bulletin/bulletin-031-jan-2011/drunk-and-ugly-the-rumor-mill/
https://winstonchurchill.org/publications/finest-hour/finest-hour-111/leading-churchill-myths-1-alcokol-atuser/
https://www.ripleys.com/stories/winston-churchill
https://foreignpolicy.com/2015/06/15/churchills-way-of-dealing-with-the-saudis/
