Miroslav Polreich: Agent, který spojil CIA a KGB, aby ukončil válku ve Vietnamu

Narodil se 17. června 1931 v Německém Brodě (dnešní Havlíčkův Brod) do chudých poměrů. Otec, zapálený komunista a šikovný strojník, to neměl lehké – pro své levicové přesvědčení nesměl dostat práci na železnici, poště ani v nemocnici. Hrdě odmítl nabídky, aby aspoň přešel k sociálním demokratům, a raději se živil drobnými opravami po vesnicích.

Maminka dřela v textilce. Když přišla druhá světová válka, doma byl hlad. Malý Mirek proto putoval k dědečkovi na samotu, „aby doma neujídal z lístkových přídělů“. Chlapec chodil do české školy, přestože vesnice Ždírec, kde žil, byla plná Němců. Tak začal život Miroslava Polreicha – v odloučení, ve skromnosti, ale s houževnatostí pěstovanou v těžkých časech.

Po válce se vrátil k rodičům odhodlaný studovat. Otec ale trval na praktickém řemesle, a tak se mladík vyučil nástrojařem v továrně Kovodělné závody Chotěboř. Až při zaměstnání dokončil večerní maturitní kurz, který mu otevřel dveře na vysokou školu. Roku 1950 nastoupil na Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze, kde se nakonec specializoval na mezinárodní vztahy.

Měl štěstí na osvícené učitele – děkanem fakulty byl Jiří Hájek, pozdější ministr zahraničí a disident. Polreich později vzpomínal, že si profesora Hájka nesmírně vážil. Právě v atmosféře intelektuální zvídavosti a kritického myšlení se formovalo jeho přesvědčení: skutečná služba vlasti znamená hledat pravdu, ne sloužit propagandě.

Když v roce 1954 promoval, čekalo ho překvapení. Každého absolventa si tehdy zvali na pohovor funkcionáři KSČ. Polreichova zkoušející – rozumně působící paní – mu nejprve nabídla klasickou kariéru diplomata na ministerstvu zahraničí. Pak se ale naklonila blíž a tiše pronesla jiný návrh: „Nechceš jít pracovat do zpravodajské služby?“

Mladý muž zůstal ohromený – teprve teď se dozvěděl, že země má tajnou rozvědku. Úřednice pokračovala: „Víš, všude se slouží. Na ministerstvu musíš psát tak, aby se to papalášům líbilo. Zpravodajská služba je jediné zaměstnání, které nejenže má právo, ale povinnost psát pravdu. Protože my musíme vědět, jaký je skutečný stav.“

Polreich cítil, že ho ta slova pálí na srdci. Psát pravdu – ne pro kariéru, ale pro bezpečnost země. Počáteční šok brzy vystřídalo odhodlání. Souhlasil. Nebyl sám. Celá skupina jeho spolužáků ovlivněných profesorem Hájkem vstoupila do řad rozvědky.

Následoval rok tvrdého výcviku ve zvláštním režimu. Jeho vedoucím byl Vladimír Štern, válečný veterán a idealista, který mladé adepty vedl k nezávislému myšlení a kritickému přístupu. Polreich si pochvaloval, že Štern patřil k mála starších důstojníků s novým myšlením – nebyl to dogmatik, a proto také později skončil jako signatář Charty 77.

Po absolvování školy nastoupili mladí rozvědčíci na Ministerstvo vnitra mezi „staré rutinéry“ a záhy narazili na tuhý odpor zaběhnutých kádrů. Polreich patřil k těm, kdo se nebáli otevřeně kritizovat, že rozvědka pod StB dělá jen karikaturu skutečné špionáže – místo získávání cenných informací sledovala krajany-emigranty a pyšnila se fiktivní důležitostí. Jeho vzpoura proti zaběhaným pořádkům měla nečekaný výsledek: nadřízení se rozhodli „uklidit“ ho daleko od očí.

Washington, 1957. Polreichovi je 26 let, je čerstvě ženatý a má malé dítě. Místo toho, aby mohl zůstat a bojovat za reformu poměrů doma, dostává překvapivou nabídku – vyslání na prestižní post na československé ambasádě v USA. Za normálních okolností taková místa připadla jen lidem se známostmi - on však byl vlastně vykázán do exilu za svou přílišnou iniciativu.

Stává se atašé v americkém hlavním městě, oficiálně diplomatem, neoficiálně agentem rozvědky. Za oceánem stráví čtyři roky (1957–1961). Ve skutečnosti toho ale jako špión mnoho nezmůže – CIA ho má neustále pod dohledem a krytí československých rozvědčíků je v té době chatrné.

Polreich později s nadsázkou konstatoval, že „ani nemohl pořádně vykonávat zpravodajskou činnost“. Místo tajných operací tak aspoň důkladně poznává život v Americe a rozšiřuje si obzory. Už tehdy vidí kontrasty demokracie a totality, života na Západě a doma.

Rok 1961. Po návratu do vlasti čeká Polreicha překvapení – v rozvědce začíná obleva. Do čela amerického oddělení nastupuje Miloslav (Míla) Čech, vzdělaný reformátor spřátelený s novinářem Jiřím Pelikánem a dalšími progresivními mozky.

Čech bez okolků vybídne Polreicha: „Budeš dělat mého zástupce. Hlavní úkol – zbavit se všech estébáků, co tu ještě sedí. A musíme se odtrhnout od vnitra.“ Polreich se nestačí divit. Po Americe, kde ho sledovali na každém kroku, se ocitá v hnízdě revolty – československá rozvědka se má stát elitním sborem vysokoškoláků ovládajících jazyky, nikoli trafika pro politické kádry.

Začíná se zběsilá čistka starých struktur. Polreich a jeho kolegové posílají nekompetentní důstojníky do zapomenutých destinací nebo k bezvýznamné práci – „Víš co, pojedeš do Mexika dělat domovníka nebo šoféra…“ vzpomínal škodolibě. Nikdo nikoho nepopravuje ani nezavírá. Prostě je elegantně odsunou stranou. Mladí rozvědčíci tak vlévají do prvního odboru energii Pražského jara ještě dřív, než přijde skutečné Pražské jaro.

Miroslav Polreich se tehdy otevřeně hlásí k proreformnímu křídlu uvnitř komunistické strany. Věří, že socialismus může mít „lidskou tvář“ a že zpravodajská služba může být čestnou službou vlasti. V roce 1964 dostává nové vyslání do Spojených států – tentokrát do New Yorku, přímo do epicentra světové diplomacie na půdě OSN.

Krytí? Formálně je jmenován prvním tajemníkem československé mise při OSN. Ve skutečnosti má být očima a ušima Prahy v kulisách studené války. Než však odletí do New Yorku, žádá ještě o jednu neobvyklou služební cestu: chce na vlastní oči vidět válku ve Vietnamu. Ta válka se teprve rozbíhá, ale Polreich už o ní pochybuje. Věří, že přímo v terénu získá cenné poznatky a navíc jeden trumf.

Dostane povolení a na dva týdny odlétá do severovietnamské Hanoje. Píše se rok 1964 a československý rozvědčík se ocitá uprostřed války, o níž zatím málokdo na Západě ví detaily. Sledoval bombardovaná města a hovořil s vietnamskými činiteli – hrůzu konfliktu zažil na vlastní kůži. Když se pak objevil v New Yorku, mohl s hrdostí prohlásit: „Právě jsem se vrátil z Hanoje.“

A to byl ve Spojených státech rok 1965 klíčový bonmot. Amerika začínala tušit, že se žene do bahna, studenti protestovali, intelektuálové psali petice, v Central Parku pochodovaly davy. Polreichův návrat z Hanoje z něj udělal celebritu – muže, který viděl realitu Vietnamu na vlastní oči. Pozvánky na obědy a večeře u diplomatů a politiků se jen hrnuly. Československý první tajemník byl najednou středem pozornosti.

Jednoho dne k němu přišel v newyorské restauraci nenápadný muž. Podal mu ruku a tiše řekl: „Jmenuju se James Ward, jsem z CIA a odpovídám za vietnamské operace. Rád bych s vámi mluvil.“ Polreich nehnul brvou. Jen kývl a objednal dvě kávy. Tak začal tajnůstkářský dialog. Československý špion a americký agent probírali situaci ve Vietnamu a brzy zjistili, že si nečekaně rozumějí.

Ward Polreichovi odhalil pravdu, kterou oficiální místa ve Washingtonu zatím nepřiznávala: „Tuhle válku nelze vyhrát. Musíme hledat cestu, jak se ctí odejít, neztratit tvář.“ CIA – překvapivě jako první mezi americkými institucemi – dospěla k závěru, že je třeba konflikt ukončit diplomaticky. Jenže k tomu chyběl klíčový mezičlánek: kontakt na Sovětský svaz, hlavního podporovatele vietnamské strany.

Polreich zhodnotil situaci během pár sekund. Věděl, že Sověti USA ve Vietnamu tiše pozorují a vyčkávají. Také věděl, že on sám má v New Yorku jedinečné postavení: znal se osobně s Dmitrijem Jakuškinem, zástupcem rezidenta sovětské KGB na OSN.

A právě v tu chvíli, u šálku kávy, se zrodil plán, který vešel do dějin tajných služeb. Kuriózní spiknutí dvou znepřátelených rozvědek, psal později Polreich – CIA a KGB začaly společně hledat cestu k ukončení nebezpečné války. Československý agent byl jejich spojkou. Schůzky probíhaly v přísném utajení, za zády prezidentů i generálů. Pentagon by nikdy nesvolil k jednání se Sověty; Kreml oficiálně nehodlal zachraňovat Američany z vojenského fiaska; a v Praze by se už vůbec netvářili nadšeně, že jejich rozvědčík jedná na vlastní pěst. Přesto se zrodila naděje na mír.

V průběhu roku 1967 se zástupci CIA a KGB dokonce sešli u Paříže. Pod ochranou anonymity diskutovali o možných podmínkách ukončení války. Polreich mezitím pendloval mezi Jakuškinem a Wardem. Předával vzkazy, navrhoval kompromisy a několikrát sám aktivně zasáhl, když se dialog zadrhnul.

Riskoval vše – kdyby ho přistihli, doma ho čeká obvinění ze špionáže pro nepřítele. Ale jeho odměnou byla vidina zachráněných životů. A skutečně: jednání spěla k závěru, který by zachoval tvář Americe i SSSR. Jenže politika umí být krutá. V roce 1968 se v Bílém domě ujímá moci prezident Richard Nixon a jeho jestřábí poradce Henry Kissinger.

Mír ze zákulisí je to poslední, oč stojí – chtějí přece Vietnam porazit, ne „se domluvit s komunisty“. Kissinger, paradoxně budoucí nositel Nobelovy ceny míru, ihned po nástupu celou dohodu odmítá a všechna tajná jednání ukončí. Válka ve Vietnamu se tak protáhne o další pět let až do roku 1973. Mladý československý agent, kterému šlo o čestný kompromis, sleduje s hořkostí, jak se jeho snaha rozplývá mezi mocenskými ambicemi.

Ještě než však Polreichovu misi ve Vietnamu překazili vyšší hráči, sehrál tento tichý zákulisní hráč další riskantní partii. Červen 1967. Na Blízkém východě právě dohořívá krátká, ale výbušná šestidenní válka mezi Izraelem a arabskými státy. Izrael v bleskovém úderu porazil sousedy a obsadil rozsáhlá území. Svět je šokován. Většina členů OSN označuje Izrael za agresora.

Spojené státy se však staví za svého izraelského spojence, zatímco Sovětský svaz přechází do ostré podpory poražených Arabů. Mezi supervelmocemi to jiskří. Sověti dokonce svolávají mimořádné zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku – přijíždí sám sovětský premiér Alexej Kosygin a desítky dalších státníků.

Cíl Kremlu je jasný: diplomaticky izolovat Američany a snad je i pokořit na mezinárodní scéně. Československou delegaci vede tehdejší premiér Jozef Lenárt, Polreich je přizván jako člen doprovodu.

V newyorských kuloárech si Polreich přečte oficiální sovětský návrh: označit za hlavního agresora nejen Izrael, ale Spojené státy. Mrazivý plán, který by vyhnal konflikt do krajnosti – takový políček by Washington nemohl přejít a hrozila by otevřená konfrontace velmocí. Mladý rozvědčík cítí, že musí jednat.

Sepíše vlastní zprávu, v níž varuje před vyhrocením situace a navrhuje mírnější postup. Premiéru Lenártovi, unavenému a nejistému, tím padne kámen ze srdce. Šestatřicetiletý Polreich dostane tajné pověření zkusit najít řešení.

A tak se znovu roztočí kola špionážní diplomacie. Polreich se okamžitě spojuje s americkým styčným důstojníkem CIA Vreelandem. Předá mu varování: Moskva se chystá přitlačit a udělat z USA globálního padoucha, pokud Washington nic neudělá. Zároveň ale Vreelandovi podsune falešnou informaci, že prý by přece jen šlo dosáhnout mírnější rezoluce, pokud se rychle najde kompromis.

Američan neváhá ani minutu a letí do Washingtonu informovat špičky. Polreich mezitím běží za Jakuškinem: „Potřebuji s tebou nutně mluvit. Teď jsem mluvil s Američanem…“ vyhrkne na sovětského kolegu v zákoutí sekretariátu. Lže tentokrát opačně – tvrdí, že Američané si uvědomili, že jsou „v loji“, a jsou prý ochotni se dohodnout na věcech, které Rusy zajímají (odzbrojení, nešíření jaderných zbraní atd.).

Jakuškin užasle vrtí hlavou: „To by znamenalo změnit koncepci… Tady je Kosygin, ten o tom nerozhodne.“ Přesto Moskvu kontaktuje. Za pár hodin přináší zprávu: Kreml souhlasí. Vznikne plán improvizovaného summitu na nejvyšší úrovni.

O pár dní později se na půli cesty mezi Washingtonem a New Yorkem, ve městě Glassboro, scházejí americký prezident Lyndon Johnson a sovětský premiér Kosygin. Narychlo sjednaná schůzka sice nevede k žádné konkrétní dohodě, ale ledy tají.

Polreich se v New Yorku právě vzpamatovával z vyčerpávajících zákulisních bojů, když přišla zpráva, která mu vyrazila dech. 21. srpen 1968 – na obrazovce televize vidí sovětské tanky v ulicích Prahy. Okupace. Šok a zrada. V Radě bezpečnosti OSN zasedala československá delegace narychlo svolaná k mimořádnému jednání.

Jako rozvědčík působící na misi u OSN byl Polreich uprostřed dramatických hodin, kdy jeho vlastní země volala světu o pomoc. Bezdechá noc v New Yorku: zatímco v pražských ulicích tekla krev, českoslovenští diplomaté se na dálku marně dožadovali odsouzení invaze. Sovětský svaz však držel v Radě bezpečnosti veto pevně. Naděje Prahy pohasínaly.

Pro Miroslava Polreicha měla ta noc a následující týdny hořkou příchuť naprostého zoufalství. Celý svůj dospělý život věřil v ideály reformního komunismu a v loajalitu spojenců z Varšavské smlouvy – teď sledoval, jak vlastní spojenci pošlapali osud Československa.

Byl to pocit zrady: polská, maďarská, německá a sovětská vojska převálcovala sny Pražského jara. Polreich nezvolil pohodlné ticho. Postavil se na stranu spravedlnosti, byť tím riskoval vše. V zákulisí dával najevo nesouhlas s okupací a podporoval kolegy, kteří vzdorovali normalizaci.

Doma v Československu se v té době stal nepřítelem. Na počátku roku 1969 je zbaven funkce v rozvědce pro svůj postoj. Odmítl zradit své přesvědčení, a tím pro něj skončila nejen slibná kariéra, ale i relativně klidný život.

Následovaly roky ponížení. Polreich nesměl nikde sehnat práci – režim mu striktně zakázal jakoukoli vedoucí pozici, byť sebemizernější. Dlouhé dva roky byl prakticky nezaměstnaný, živil rodinu, jak se dalo. Nakonec teprve roku 1971 se na něj usmálo štěstí v neštěstí: našel místo v podniku Řempo, velkoobchodu s řemeslnickými potřebami.

Jeho nový šéf se zachoval statečně – navzdory nátlaku zajistil, že Polreich dostal v Řempu slušné pracovní podmínky a důstojný plat. Z někdejšího diplomata a špiona se tak stal skladový referent.

Komunistický režim však bývalému rozvědčíkovi nikdy neodpustil. Státní bezpečnost ho dál vedla jako nebezpečnou osobu. Kolem Polreicha se občas plížili podezřelí muži, sledovali jeho kroky, četli jeho poštu. Hned v roce 1970 na něj StB nasadila akci s krycím jménem Nora – tajné sledování mělo zjistit, zda se náhodou nesnaží navázat kontakt s americkými diplomaty v Praze.

Netušili, že Polreich je na kontrasledování vycvičený a jejich hru prohlédne. Zprávy StB ho popisují jako mimořádně mazaný objekt: věděl, jak se dívat přes rameno, zrychloval a náhle měnil trasy, takže ho agenti často ztráceli z dohledu.

Polreich mezitím žil svůj nenápadný dvojí život. Navenek řadový pracovník, uvnitř nezlomný disident ducha. Stýkal se s bývalým profesorem Jiřím Hájkem, který patřil k signatářům Charty 77. Zapojil se do diskusního kroužku reformních komunistů z klubu Obroda, kteří v 80. letech snili o další šanci na změnu poměrů.

Sledoval kriticky zahraniční politiku Sovětů, studoval literaturu, tiše se připravoval na dobu, kdy pravda opět dostane šanci. Co se mu asi honilo hlavou, když večer usínal v normalizační šedi? Věděl, že jeho znalosti a zkušenosti jsou cenné, a přece je nemohl využít. Možná si kladl otázku, zda všechno jeho riskování v 60. letech mělo smysl. Na tuhle otázku mu dějiny měly dát odpověď.

Listopad 1989. Sametová revoluce zlomila moc komunistického režimu. Miroslav Polreich se ve svých 58 letech dočkal rehabilitace – jeho jméno bylo očištěno a mohl se vrátit tam, kam patřil. Nový ministr zahraničí Jiří Dienstbier, někdejší disident, dobře věděl o Polreichových kvalitách. Nabídl mu klíčový úkol: vést bezpečnostní odbor Ministerstva zahraničních věcí.

Polreich opět obléká oblek diplomata a kráčí do Černínského paláce, tentokrát ne jako utajený rozvědčík, ale jako muž pověřený očistou ministerstva. Na starost dostal citlivou operaci – likvidaci sítí komunistické rozvědky a kontrarozvědky v cizině a jejich postupné stažení ze služeb.

Jinými slovy, to samé, co dělal v 60. letech v malé kanceláři s Mílou Čechem, později provádí v celostátním měřítku: zbavuje diplomacii lidí, kteří tam nemají co dělat. Dělá to však s rozvahou a precizností, bez pomstychtivosti.

V letech 1991–1992 pak Polreich naposledy obléká roli velvyslance – stává se vedoucím československé delegace při Konferenci o odzbrojení OBSE ve Vídni. Na mezinárodní scéně opět využívá své kontakty z dob studené války. Podílí se na jednáních, jež mají zajistit mírovější Evropu po skončení studené války.

Když v roce 1992 ministr Dienstbier končí ve funkci, Polreich také odchází z diplomacie. Bylo mu 61 let a svět se mezitím proměnil. On sám však nikoli – stále věří v pravdu a dialog.

Následující léta strávil jako pedagog a analytik. Přednášel na vysokých školách doma i v USA (dokonce na National Defense University ve Washingtonu). Psal odborné články o bezpečnosti a mezinárodních vztazích. Ve svých knihách „Špioni v diplomacii“ a „Utajená zákulisí“ poodhalil tajemství světa zpravodajských služeb a snažil se nabourat zkreslené představy veřejnosti. Jako pamětník nabízel jedinečný pohled: pohled muže, který zažil temné i světlé stránky špionáže.

Ani v pokročilém věku neztratil vášeň pro pravdu. Sleduje kriticky vývoj světa na přelomu tisíciletí a trpce glosuje zmeškané příležitosti. Věří, že kdyby se skupině Obroda – reformním komunistům, s nimiž spolupracoval – podařilo více prosadit v polistopadové politice, země by se možná ubírala lepší cestou.

15. března 2019. Šestaosmdesátiletý Polreich se vrací autem z diskuse o generálu Moravcovi – hrdinovi československé rozvědky z dob druhé světové války. Je už tma, venku fičí studený vítr předjaří. Silnice nedaleko Čáslavi je mokrá a prázdná.

Náhle se ozve náraz. Auto končí v příkopu. Muž, který unikl intrikám studené války i pozornosti StB, nachází svůj konec v banální tragédii – autonehodě na českém venkově.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Polreich

https://www.pametnaroda.cz/cs/polreich-miroslav-20161213-0

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/komiks-rozvedcik-odhaluje-roli-ceske-zpravodajske-sluzby-za-studene-valky-98225

https://www.reflex.cz/clanek/causy/80250/causa-miroslav-polreich-byvaly-ceskoslovensky-spion-v-new-yorku.html

https://www.svoboda.info/zpravy/caslav/pred-rokem-v-caslavi-tragicky-zahynul-spion-miroslav-polreich/

https://kutnohorsky.denik.cz/zpravy_region/miroslav-polreich-tragicky-zemrel-u-caslavi-20190328.html

https://casopisargument.cz/21592