Článek
Narodil se jako Jacob Cohen 22. listopadu 1921 v Babylonu na Long Islandu. Vyrůstal ale především v newyorské čtvrti Kew Gardens. Jeho otec Philip Cohen, vystupující jako vaudevillový komik Phil Roy, rodinu opustil, když byl Jacob ještě dítě. Matka ho pak vychovávala prakticky sama.
Dětství, které později popisoval, nebylo šťastné. Cítil se opuštěný, nejistý a často ponížený. Právě z podobných pocitů později vyrostl základ jeho komediální postavy: muž v příliš těsném obleku, s povolenou kravatou, který se snaží působit sebejistě, ale svět mu pokaždé připomene, že „nemá žádný respekt“.
V patnácti letech začal psát vtipy. Nebyla to tehdy cesta ke slávě, spíš způsob, jak se bránit. Naučil se proměnit vlastní nejistotu v pointu dřív, než ji mohl proti němu použít někdo jiný.
Devět let, které nikam nevedly
Na konci třicátých let začal vystupovat pod jménem Jack Roy. Objížděl malé kluby, taneční sály a podniky v oblasti Catskills. Zkoušel všechno, co tehdejší komik mohl: vyprávěl vtipy, vystupoval po večerech, snažil se zaujmout agenty i majitele klubů.
Úspěch ale nepřicházel. Po devíti letech neúspěšného snažení usoudil, že showbyznys není pro něj. Později o této etapě mluvil s typickou sebeironií: z branže prý jednou vypadl, ale nikdo si toho ani nevšiml.
Nebyl ještě známý, neměl velké publikum ani televizní vystoupení. Byl jen komik, kterému se nepodařilo prorazit v době, kdy se zdálo, že se mu to už ani nepodaří.
V roce 1949 se oženil s Joyce Indigovou. Měli spolu dvě děti, Briana a Melanie, a Jack Cohen potřeboval stabilní příjem. Komedii tedy odložil a začal pracovat jako obchodník s hliníkovými obklady na domy.
Dvanáct let chodil za zákazníky, nabízel materiál na fasády a žil život člověka, který se zřejmě už smířil s tím, že jeho umělecký sen skončil. Přes den pracoval, večer ale dál zapisoval nápady na vtipy. Komedie z něj úplně nezmizela, jen neměla kde zaznít.
Manželství mezitím procházelo krizemi. Joyce a Jack se v roce 1961 rozvedli, o dva roky později se k sobě vrátili, ale v roce 1970 se rozešli definitivně. Bylo to období práce, rodinných starostí a dlouhého pocitu, že promarnil něco, co mu bylo vlastní.
Nové jméno, nový strach
Na začátku šedesátých let se rozhodl, že to ještě jednou zkusí. Přes den dál prodával obklady, večer začal znovu vystupovat v newyorských klubech. Bylo mu přes čtyřicet a vedle mladých komiků působil jako člověk, který začíná znovu v době, kdy už by jiní kariéru dávno vzdali.
Tentokrát se rozhodl zahodit i jméno Jack Roy. Majitel klubu mu navrhl nové: Rodney Dangerfield. Cohen později vtipkoval, že když už si člověk mění jméno, měl by ho změnit pořádně.
S novým jménem přišla i nová postava. Dangerfield mluvil rychle, nervózně se vrtěl, tahal se za kravatu a chrlil krátké sebeironické vtipy. Jeho hrdina nebyl vítěz. Byl to muž, kterému se nedaří doma, v práci ani mezi lidmi.
„I don’t get no respect,“ tedy „Nemám žádný respekt,“ se stalo jeho ochrannou známkou. A veřejnost v tom poznala něco, co fungovalo mnohem lépe než dokonalá póza úspěšného baviče: člověka, který se směje vlastnímu neštěstí dřív, než to udělá svět.
První velký průlom přišel 5. března 1967, kdy vystoupil v pořadu The Ed Sullivan Show. Dangerfield se na obrazovce objevil ve věku pětačtyřiceti let, tedy po desetiletích, kdy jeho kariéra téměř neexistovala.
Diváci zareagovali okamžitě. Do Sullivanovy show se vrátil celkem sedmnáctkrát mezi lety 1967 a 1971. Následovala vystoupení v dalších televizních pořadech, včetně The Tonight Show a The Dean Martin Show.
Najednou měl před sebou publikum, o kterém mohl celé mládí jen snít. Vtipy, které dlouhé roky piloval v malých klubech, se dostaly k milionům lidí. A právě jeho věk byl součástí kouzla: Rodney Dangerfield nepůsobil jako nový objev sezony, ale jako člověk, který se na své místo konečně prodral po strašně dlouhé a náročné cestě.
Klub, který dal šanci jiným
V roce 1969 si otevřel na Manhattanu vlastní klub Dangerfield’s. Chtěl mít místo, kde může vystupovat bez toho, aby musel neustále jezdit po celé zemi a být daleko od dětí.
Klub se postupně stal důležitým prostorem amerického stand-upu. Vystupovali v něm mimo jiné Jerry Seinfeld, Jim Carrey, Chris Rock, Jay Leno, Roseanne Barr, Tim Allen, Sam Kinison nebo Bob Saget.
Dangerfield tak udělal přesně to, co kdysi potřeboval sám: poskytl mladým lidem jeviště, na kterém mohli zkoušet materiál, selhávat, vracet se a postupně se zlepšovat. Muž, kterému nikdo dlouho nedal skutečnou příležitost, začal příležitosti rozdávat.
Před kamerou se objevil už ve filmu The Projectionist z roku 1970, ale opravdová filmová kariéra přišla až o deset let později. V roce 1980 získal roli Ala Czervika v komedii Caddyshack.
Bylo mu osmapadesát let. Z člověka, který ještě nedávno prodával obklady, se rázem stala filmová hvězda. Jeho hlasitý, drzý a zároveň odzbrojující Al Czervik se stal jednou z nejvýraznějších postav filmu.
Ve stejném roce vydal komediální album No Respect, za které získal cenu Grammy za nejlepší komediální album. Úspěch pokračoval filmy Snadný zisk z roku 1983 a Zpátky do školy z roku 1986. U obou se Dangerfield autorsky podílel na scénáři. Ve Zpátky do školy hrál Thorntona Melona, bohatého podnikatele, který se zapíše na vysokou školu, aby podpořil syna.
Film se stal jedním z velkých komediálních hitů osmdesátých let. Dangerfield v něm zúročil celý svůj typ: muž, který do akademického prostředí nepatří, nezná pravidla, ale odmítá se nechat ponížit lidmi, kteří se nad něj povyšují.
Takoví normální zabijáci
V roce 1994 překvapil publikum i kritiky ve filmu Olivera Stonea Takoví normální zabijáci. Zahrál Malloryina otce, násilnického a sexuálně zneužívajícího muže, který svou rodinu terorizuje.
Byla to role naprosto vzdálená komediální postavě, díky níž se proslavil. Dangerfield v ní nehrál smolaře, ale člověka, z něhož jde skutečný strach. Jeho účast ve filmu ukázala, že za komickými grimasami a rychlými pointami byl herec schopný mnohem temnější polohy.
Právě po tomto výkonu se mluvilo i o možném ocenění. Americká filmová akademie mu ale tehdy připravila další paradox, který by si snad ani on sám nenapsal lépe. V roce 1995 Akademie filmového umění a věd zamítla Dangerfieldovu žádost o členství. Argumentovala tím, že nesplnil dostatečné umělecké předpoklady.
Rozhodnutí vyvolalo pobouření. Kritik Roger Ebert tehdy napsal, že Dangerfield splňuje pravidla pro přijetí a že je ostudné, aby akademie přehlížela jeho filmovou práci jen proto, že je spojován hlavně s komedií.
Po protestech akademie svůj postoj přehodnotila a nabídla mu členství dodatečně. Dangerfield ale nabídku odmítl. Důvod byl prostý: podle něj se mu nikdo ani pořádně neomluvil.
Rodney Dangerfield zemřel 5. října 2004 v Los Angeles. Bylo mu dvaaosmdesát let. V srpnu téhož roku podstoupil výměnu srdeční chlopně. Po operaci utrpěl drobnou mrtvici, upadl do kómatu a přidaly se infekční i břišní komplikace. Krátce před smrtí se z kómatu probral. Jeho manželka Joan později uvedla, že ji políbil, stiskl jí ruku a usmál se na lékaře.
https://www.edsullivan.com/artists/rodney-dangerfield/
https://www.biography.com/actors/rodney-dangerfield
https://www.rodney.com/
https://www.cbsnews.com/news/rodney-dangerfield-dies-at-82/
https://www.abc.net.au/news/2004-10-06/comic-rodney-dangerfield-dies/563822
https://en.wikipedia.org/wiki/Rodney_Dangerfield
https://en.wikipedia.org/wiki/Dangerfield%27s
