Nechtěl srazit cyklistu, a tak sám zemřel. Třicetiletý Jean Bugatti stvořil nejkrásnější auta dějin

„Po několika jízdách tam a zpět mezi Duttlenheimem a Entzheimem rychlostí přes 230 km/h chtěl pan Jean udělat poslední pokus, sám. Na zpáteční cestě se proti němu objeví cyklista, který se vzal kdoví odkud.“

Takhle vzpomínal mechanik Robert Aumaître na večer 11. srpna 1939. Na rovné silnici mezi alsaskými vesnicemi Duttlenheim a Entzheim, nedaleko Štrasburku, testoval Jean Bugatti závodní vůz Type 57C. Nebyl to obyčejný stroj. Byl to ten samý vůz, který jen o dva měsíce dříve vyhrál slavný závod 24 hodin Le Mans. A Jean ho chtěl připravit na další závod – Velkou cenu v La Baule.

Silnici kvůli testům podle dobových popisů uzavřeli. Jenže ne úplně dokonale. Při poslední jízdě se do cesty připletl cyklista. Jean strhl volant, aby ho nesrazil. Auto vylétlo ze silnice a narazilo do stromu. Jean Bugatti zemřel. Bylo mu teprve třicet let.

O tři týdny později vypukla druhá světová válka. Evropa se ponořila do temnoty a na krásná auta už nikdo neměl pomyšlení. A s ní skončila jedna z nejkrásnějších kapitol automobilové historie.

Gianoberto Maria Carlo Bugatti – ve Francii mu nikdo neřekl jinak než Jean – se narodil 15. ledna 1909 v německém Kolíně nad Rýnem. Narodil se do rodiny, ve které umění kolovalo v žilách. Jeho dědeček Carlo Bugatti byl slavný milánský designér nábytku, jehož výstřední křesla a stolky dnes vystavují muzea. Strýc Rembrandt Bugatti byl talentovaný sochař, proslulý bronzovými sochami zvířat. Jeho osud byl tragický – trpěl depresemi a v roce 1916, ve svých jednatřiceti letech, si vzal život. Jeho soška tančícího slona pak zdobila chladič luxusního modelu Royale. Umění i smutek jako by v rodině Bugattiů šly ruku v ruce. A otec Ettore? Ten byl geniální konstruktér, který v roce 1909 založil v alsaském Molsheimu automobilku, jejíž jméno dodnes znamená to nejlepší, co může na kolech jezdit.

Ettore byl muž s obrovským egem a ještě větším talentem. Miloval koně a prý i proto dostal chladič jeho aut slavný tvar připomínající koňskou podkovu. V Molsheimu si vybudoval celé panství – vedle továrny stály stáje, zahrady, hotel pro zákazníky i vlastní rodinné sídlo. Byl to svět, kde se technika snoubila s elegancí. Zaměstnanci mu říkali Le Patron, šéf. Ve fabrice vládl jako panovník. Jeho motto znělo: „Nic není příliš krásné, nic není příliš drahé.“ A podle toho také vypadala jeho auta. Každý šroub, každá páka, každý detail musel být nejen funkční, ale i krásný. „Kresba vládne jako absolutní pán automobilové konstrukce,“ tvrdil Ettore.

Jean nebyl jediným dítětem. Měl starší sestry L'Ebé a Lidii a mladšího bratra Rolanda. Ale právě on byl tím, komu otec svěřoval budoucnost firmy.

A malý Jean vyrůstal přímo mezi auty. Rodina žila v Dorlisheimu u Molsheimu, v sídle vedle továrny. Jean odmalička kreslil, pozoroval mechaniky a nasával atmosféru dílen. Talent měl zřejmě po celé rodině – ale ten jeho byl výjimečný.

Už ve dvaceti letech kreslil karoserie pro otcovy vozy. Ettore byl skvělý technik, ale jeho syn měl něco, co otci chybělo: neuvěřitelný cit pro tvar, linii a eleganci. Jean dokázal z auta udělat sochu. Navrhoval karoserie pro modely Type 50, Type 55 a později pro legendární Type 57.

Ve třiadvaceti letech pak dostal úkol, o jakém se mladým designérům ani nesní. Ettore postavil Type 41 Royale – obrovský luxusní vůz pro krále a miliardáře. Bylo to jedno z největších a nejdražších aut, jaká kdy vznikla – dlouhé přes šest metrů, s obrovským motorem o objemu téměř třináct litrů. Jean pro něj navrhl karoserie, mezi nimi i úchvatný roadster pro francouzského průmyslníka Armanda Esderse. Royale se kvůli hospodářské krizi prodávala jen těžko a vyrobilo se jich jen šest. Dnes ale patří k nejcennějším autům na světě.

Pak přišel rok 1936 a zlom, který Jeanovi změnil život. Francií se přehnala vlna stávek a dělnické nepokoje zasáhly i továrnu v Molsheimu. Dělníci obsadili fabriku. Ettore to nesl strašně těžce. Nedokázal pochopit, proč se proti němu zaměstnanci postavili. Cítil se zrazený. Rozzlobený Le Patron odešel z Molsheimu do Paříže a vedení továrny nechal na svém sedmadvacetiletém synovi.

Pro mladého muže to byla obrovská zodpovědnost. Najednou musel řešit nejen tvary karoserií, ale i dělníky, dodavatele, zákazníky a finance. A k tomu všemu zůstával ve stínu slavného otce, který dění v Molsheimu dál sledoval z Paříže. Jean byl podle současníků citlivý, ale odhodlaný muž. Nechtěl se s otcem hádat, ale chtěl jít vlastní cestou.

A Jean se toho ujal skvěle. Řídil výrobu, vedl vývoj, testoval auta a navrhoval nové karoserie. Bylo to jeho nejplodnější období. A právě tehdy vznikla auta, která dodnes berou dech.

Type 57 byl Jeanovo dítě. Elegantní, rychlý a technicky vyspělý cestovní vůz, který se vyráběl v mnoha verzích s karoseriemi, které měly romantická jména podle alpských průsmyků a slavných míst – Ventoux, Stelvio, Galibier, Atalante. Každá byla malým uměleckým dílem. Type 57 se vyráběl od roku 1934 do roku 1940 a vzniklo ho kolem sedmi set kusů – na poměry Bugatti obrovské číslo. Byl to vůz pro bohaté gentlemany, aristokraty a filmové hvězdy, kteří chtěli auto rychlé, pohodlné a krásné zároveň. A Jean jim přesně tohle dal.

Jeanova auta se lišila od všeho, co tehdy jezdilo po silnicích. Zatímco většina výrobců stavěla hranatá, těžkopádná auta, Jean kreslil plynulé křivky, kapkovité tvary a nízké siluety. Inspiroval se letectvím, které tehdy zažívalo zlatou éru. Vítr měl podle něj po karoserii klouzat jako voda po kameni. Jeho auta vypadala rychle, i když stála na místě.

A pak přišel Atlantic. V roce 1935 představil Jean na autosalonu v Paříži prototyp nazvaný Aérolithe. Auto vypadalo, jako by přiletělo z budoucnosti. Karoserie byla vyrobená z elektronu, slitiny hořčíku, která je velmi lehká, ale nedá se dobře svařovat. Jean proto vymyslel řešení, které se stalo nejslavnějším designovým prvkem v historii automobilů. Jednotlivé panely karoserie spojil nýty a vytvořil tak po celé délce auta vystouplý „hřbet“ – páteř, která se táhne od kapoty přes střechu až dozadu. Z technické nutnosti se stal výtvarný zázrak.

Z Aérolithe se zrodil Type 57SC Atlantic. Kapkovitá karoserie, protáhlé blatníky, nízká silueta a ten slavný nýtovaný hřbet. Vyrobily se jen čtyři kusy. A dnes patří k nejcennějším autům na světě. Jeden vlastní americký módní návrhář Ralph Lauren. Další, původně patřící lordu Victoru Rothschildovi, koupil v roce 2010 americký sběratel Peter Mullin – podle odhadů za třicet až čtyřicet milionů dolarů. Samotný prototyp Aérolithe se mezitím ztratil. Pravděpodobně byl rozebrán a jeho díly použity jinde. V roce 2013 vznikla podle dobových fotografií jeho věrná replika.

A pak je tu ten čtvrtý. Respektive druhý vyrobený Atlantic, kterému se říká La Voiture Noire – Černé auto. Byl to Jeanův osobní vůz. Podle Bugatti ho řídil jen Jean a jeho nejbližší přátelé. Jenže po Jeanově smrti a začátku války auto záhadně zmizelo. Podle jedné verze ho v letech 1940 nebo 1941 naložili na vlak do Bordeaux, aby ho uchránili před postupující německou armádou. Jenže do cíle nikdy nedorazilo. Od té doby po něm pátrají sběratelé, detektivové i fanoušci po celém světě. Kdyby se našlo, jeho hodnota by se podle odborníků mohla blížit sto milionům dolarů.

Jean ale nebyl jen designér. Byl to i vášnivý řidič, který se rád proháněl v autech své značky. A právě to otce děsilo. Ettore si moc dobře uvědomoval, jak nebezpečné jsou závody. Jean za volant závodních vozů podle všeho sedal jen příležitostně, hlavně při testech.

Mezitím ale Bugatti slavila velké úspěchy na závodních tratích. V roce 1937 vyhrál vůz Type 57G se zaobleným aerodynamickým tvarem, kterému se pro jeho vzhled říkalo „tank“, slavný závod 24 hodin Le Mans. Řídili ho Jean-Pierre Wimille a Robert Benoist. A v červnu 1939 přišlo další vítězství. Vylepšený Type 57C, opět s karoserií „tank“, dovezli k vítězství Wimille a Pierre Veyron. Ano, ten Veyron, po kterém o desítky let později pojmenovali slavný moderní hypersport Bugatti.

Pierre Veyron byl ostatně tovární jezdec a testovací pilot Bugatti, který s Jeanem úzce spolupracoval. Jean-Pierre Wimille patřil k nejlepším závodníkům své doby. A Jean byl ten, kdo jim dával do rukou vozy, se kterými mohli vyhrávat.

Bylo to triumfální léto. Jean měl třicet let, vedl továrnu, jeho auta vyhrávala závody a obdivoval je celý svět. Zdálo se, že ho čeká zářivá budoucnost. A pak přišel 11. srpen 1939.

Jean chtěl vítězný vůz z Le Mans připravit na Velkou cenu v La Baule, přímořském letovisku na atlantském pobřeží Bretaně. Na rovném úseku staré silnice do Štrasburku mezi Duttlenheimem a Entzheimem, nedaleko letiště, ho testoval ve vysoké rychlosti. Úsek byl kvůli testům uzavřený. Několikrát projel tam a zpátky. Pak se rozhodl pro poslední jízdu.

Z polí se na silnici najednou objevil cyklista. Jean strhl řízení, aby ho nesrazil. Auto ve vysoké rychlosti vyjelo ze silnice a narazilo do stromu. Jean Bugatti nehodu nepřežil.

Zpráva o nehodě se rozletěla po celé Francii. Automobiloví fanoušci, závodníci i novináři byli v šoku. Ještě před pár týdny slavili vítězství v Le Mans, a teď byl mozek celé značky mrtvý. Ironií osudu nezemřel na závodní trati ve vypjatém souboji, ale při rutinním testu na venkovské silnici – kvůli cyklistovi, který se ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě.

Pro Ettora to byla rána, ze které se už nikdy nevzpamatoval. Ztratil nejen syna, ale i nástupce, který měl jeho dílo nést dál. Jean byl pohřben v rodinné hrobce v Dorlisheimu. Spolu s ním jako by zemřela i budoucnost celé značky.

Válka, která vypukla jen tři týdny po Jeanově smrti, dokonala zbytek. Alsasko obsadili Němci a továrnu v Molsheimu zabrali. Ettore se pokoušel pokračovat v Paříži a v Bordeaux, ale velké časy Bugatti byly pryč. Po válce se snažil o návrat, ale už neměl sílu ani syna, který by mu pomohl. Ettore Bugatti zemřel 21. srpna 1947 na zápal plic. Bylo mu 66 let.

Po Ettorově smrti převzal firmu Jeanův mladší bratr Roland. Pokusil se značku zachránit, ale bez Jeanova talentu a otcovy energie to nešlo. Nová auta už nikoho neohromila a výroba se postupně zastavila. Značka Bugatti pak desítky let živořila a nakonec zanikla. Znovu ožila až v devadesátých letech a definitivně se vrátila na výsluní pod koncernem Volkswagen. Moderní Bugatti Veyron, Chiron a další hypersporty dnes patří k nejrychlejším a nejdražším autům na světě. A firma na Jeana nezapomněla.

V roce 2019 představila automobilka Bugatti na autosalonu v Ženevě unikátní vůz nazvaný La Voiture Noire – jako poctu Jeanově ztracenému Atlanticu. Černý hypersport s protáhlým hřbetem připomínajícím slavný nýtovaný šev se prodal jednomu sběrateli za zhruba jedenáct milionů eur. Stal se tak jedním z nejdražších nových aut, jaké kdy vzniklo.

A Jeanovy návrhy dál žijí i jinak. Jedním z projektů, na kterých pracoval těsně před smrtí, byl Type 64 – sportovní kupé s dveřmi otevíranými nahoru jako motýlí křídla. Auto po jeho smrti zůstalo nedokončené, jen s holým podvozkem. Až v roce 2012, třiasedmdesát let po Jeanově smrti, ho sběratel Peter Mullin nechal dokončit podle Jeanových původních kreseb. Jako by jeho ruka dál vedla tužku, i když ji on sám už dávno odložil.

Dnes jsou Jeanova auta hvězdami aukcí, výstav a soutěží elegance. Na prestižní přehlídce v kalifornském Pebble Beach patří Bugatti Atlantic k nejobdivovanějším exponátům. Kurátoři muzeí moderního umění o Jeanových vozech mluví jako o pojízdných sochách. A designéři dnešních aut se k jeho tvarům neustále vracejí.

Na místě nehody mezi Duttlenheimem a Entzheimem dnes stojí pamětní kámen. Postavila ho Asociace nadšenců Bugatti Alsasko 11. srpna 1999, přesně šedesát let po tragédii – a shodou okolností v den úplného zatmění Slunce. Každý rok 11. srpna se sem fanoušci Bugatti vracejí, aby uctili památku muže, který dal autům duši.

https://en.wikipedia.org/wiki/Jean_Bugatti

https://newsroom.bugatti.com/press-releases/double-110th-birthday-for-bugatti

https://newsroom.bugatti.com/press-releases/bugatti-type-57-sc-atlantic-a-style-icon

https://newsroom.bugatti.com/en/press-releases/80-years-ago-bugatti-wins-24-hours-of-le-mans

https://www.artcurial.com/ventes/2661/lots/49-a

https://www.dna.fr/edition-de-molsheim-schirmeck/2019/08/17/le-recit-de-l-accident-de-jean-bugatti

https://www.thedrive.com/news/27693/100-million-lost-bugatti-atlantic-coupe-is-a-collectors-treasure-hunt

https://www.hagerty.co.uk/articles/a-bugatti-engine-installation-party-is-my-kind-of-party/

https://www.bugatti-trust.co.uk/the-bugatti-trust-presents-jean-bugatti-a-celebration-of-his-life-and-his-influence-on-the-bugatti-type-57/

https://www.enthousiastes-bugatti-alsace.com/eba-les-grandes-dates-8.html