Článek
Na začátku roku 2008 se v hollywoodských bulvárech objevila nečekaná zpráva: pětadvacetiletá Kirsten Dunstová nastoupila léčbu na vyhlášené klinice Cirque Lodge v Utahu. Toto zařízení se proslavilo odvykacími programy celebrit a zprávy okamžitě rozvířily spekulace, že další bývalá dětská hvězda propadla drogám či alkoholu.
Dunstová přitom tehdy patřila mezi nejznámější mladé herečky – jako Mary Jane Watsonová ze superhrdinské série Spider-Man vydělávala milióny dolarů a navenek vedla úspěšný život. O důvodech jejího náhlého nástupu do léčebny se ale oficiálně nic nevědělo a média místo odpovědí nabízela dohady.
Až po několika měsících se herečka rozhodla promluvit a utnout fámy. „Trápila jsem se a naskytla se mi možnost odjet někam a postarat se o sebe,“ uvedla s tím, že do léčebny nastoupila dobrovolně po dohodě s rodinou. „Měla jsem to štěstí, že jsem k tomu měla prostředky a podporu blízkých.“
O svém psychickém stavu veřejně promluvila poprvé až poté, co terapii úspěšně zvládla: „Teď, když se cítím silnější, jsem připravená to říct nahlas. Deprese je vážná věc,“ prohlásila Dunstová v květnu 2008. Zároveň zdůraznila, že kolující zvěsti o jejím údajném užívání návykových látek byly nepravdivé: „Do léčebny jsem šla kvůli depresi, ne kvůli drogám,“ trvala herečka na svém.
Vyrůstání před kamerou
Kirsten Dunstová stála před filmovou kamerou dřív, než uměla číst. Narodila se roku 1982 v New Jersey a už ve třech letech účinkovala v reklamách na panenky a cereálie. Jako osmiletá se objevila v menší roličce ve filmové povídce Woodyho Allena Povídky z New Yorku.
Zlom přišel v jedenácti: režisér Neil Jordan ji obsadil po bok Toma Cruise a Brada Pitta do hororu Interview s upírem. V roli upírského dítěte, které uvázlo v těle malé holčičky, překvapila zralým výkonem a získala první velkou nominaci na Zlatý glóbus.
Před začátkem dospívání tak měla za sebou scény, které by u vrstevníků nepřipadaly v úvahu – například ve dvanácti letech musela před kamerou dát polibek Bradu Pittovi a později přiznala, že coby dítěti jí to bylo krajně nepříjemné. Dunstová se zkrátka stala profesionálkou v oboru dřív, než začala chodit na střední školu.
Dětství strávené po konkurzech, na place a mezi dospělými herečka později označila za „nepřirozené“. Nezažívala běžný školní režim a její život se od raného věku točil hlavně kolem práce. „Moje maminka byla vytrvalá. Když viděla můj talent, přestěhovaly jsme se do Los Angeles a chodila jsem na konkurzy pořád,“ vzpomínala po letech na začátky kariéry.
Už v pubertě měla vlastní agenty a seznam rolí, o jakém se jiným začínajícím herečkám ani nesnilo: ztřeštěná kudrnatá holka v Jumanji, roztleskávačka v kultovní komedii Bravo, Girls!, citlivá teenagerka v Pravidlech moštárny či ikonická Mary Jane v komiksovém megahitu Spider-Man. V osmnácti letech byla finančně zabezpečená a pojmem pro celý Hollywood.
Navzdory zdánlivé bezstarostnosti provázely Dunstovou i stinné stránky brzké slávy. Jako mladá herečka se musela vyrovnávat s tlakem filmového byznysu a vyzrálostí rolí, které dostávala. V šestnácti se například ocitla sama v kanceláři nejmenovaného režiséra, který se jí začal vyptávat na zcela nevhodné intimní podrobnosti – údajně v rámci příprav na nový film.
„Bylo to naprosto přes čáru,“ řekla po letech s tím, že dodnes nechce zabíhat do detailů. Takové momenty Dunstová v mládí raději přecházela a incident neřešila veřejně. Už jako dospívající profesionálka se naučila neusmívat jen před kamerou, ale i ve skutečnosti tlumit negativní emoce a navenek „fungovat“.
Kdykoli se objevila na plátně nebo na červeném koberci, působila spolehlivě a energicky – a nic nenasvědčovalo tomu, že by se za úsměvy mohla skrývat únava či vztek.
Marie Antoinette pod palbou kritiků
Koncem roku 2006 však na povrch vyplavaly první trhliny. Dunstová tehdy hrála hlavní roli ve výpravném historickém filmu Marie Antoinetta, který pro ni režírovala její blízká přítelkyně Sofia Coppolová. Obě doufaly, že novátorský pohled na tragický osud francouzské královny zaujme diváky i kritiku. Snímek však narazil.
Po premiéře na festivalu v Cannes část novinářů film vypískala a v recenzích zaznívaly ostré výtky, že je dílo povrchní a „málo historické“. Marie Antoinetta pak zklamala i komerčně – s rozpočtem okolo 60 milionů dolarů sotva vydělala polovinu. Dunstová byla výsledkem zdrcená.
Nejenže film měl osobně ráda, ale v médiích se dokonce objevovaly posměšky, že její herecký výkon působil „prázdně“ stejně jako celý projekt. V pětadvaceti letech tak poprvé naplno pocítila, jak krutý umí Hollywood být.
Na jaře 2007, krátce po dotočení Spider-Mana 3, Kirsten oznámila, že si bere „velmi dlouhou pauzu od natáčení“. V rozhovorech naznačila, že se jí neúspěch Marie Antoinetty hluboce dotkl a potřebuje čas na dobití sil. Jednomu novináři dokonce přiznala nezvykle otevřeně své rozčarování: „Bylo jich jen pár, možná šest kritiků, ale připadalo mi, jako by ten film prostě pošlapali.
Hrozně mě štvalo, co o něm napovídali, a z celého tohohle byznysu jsem byla otrávená. Ten film pro mě hodně znamenal a připadala jsem si, jako by zároveň pošlapali i mě,“ řekla o negativních ohlasech. Když taková slova zazní od hvězdy těsně po úspěchu obřího blockbusteru, znamená to jediné: vyhoření.
Tlak nepřišel náhle – Dunstová prakticky neměla volný rok od předškolního věku. Šestnáct let před kamerou, neustálé hodnocení, očekávání a srovnávání s dalšími herečkami si vybraly daň. Marie Antoinetta pro ni byla srdeční záležitost, a když propadla, jako by definitivně zmizela dětská radost z hraní.
„Dřív jsem předpokládala, že budu hrát pořád, a pak nastal bod, kdy jsem si řekla: Proč to vlastně dělám?“ popsala tu zlomovou chvíli v rozhovoru pro magazín BlackBook. Ještě splnila smluvní závazky k premiéře Spider-Mana 3 v květnu 2007, ale pak se stáhla do ústraní. Zrušila další pracovní plány a zvažovala, jestli se k herectví vůbec chce vrátit.
Léčebna v Utahu
Není jasné, kdy přesně se z pouhé skleslosti stala klinická deprese. Na začátku roku 2008 už ale bylo zle. Blízcí Kirsten Dunstové podle jejích slov viděli, že potřebuje odbornou pomoc, a pomohli jí zprostředkovat léčbu na specializované klinice. Cirque Lodge v prosluněných horách Utahu zaručovalo dostatek soukromí a kvalitní terapeutický program.
Přesto se ani tam nevyhnula tlaku okolního světa: zpráva o jejím přijetí na kliniku unikla na veřejnost dřív, než byla herečka připravena něco říct. „Jakmile jsem nastoupila do léčebny, moji přátelé a rodina se rázem ocitli v pozici, že mě museli obhajovat – a bylo to strašné období,“ vzpomínala později.
Nejenže se sama potýkala s nemocí, ale ještě ji tížil pocit, že kvůli fámám trpí i její nejbližší. Mediální obraz „problémové hvězdy“ jí situaci ztěžoval. Veřejnost měla v paměti skandály jiných mladých hereček té dekády a některá média Dunstovou rychle zařadila do stejné škatulky, aniž tušila skutečnou podstatu jejích potíží.
V ústraní léčebny se Dunstová pomalu dávala dohromady. Mimo dosah kamer a novinářů začala v péči odborníků rozplétat svůj psychický stav. Později přiznala, že zpočátku sama nevěděla, jak hluboko její deprese sahá. Mladé tělo mělo dost energie na práci a společenský život, ale něco uvnitř už delší dobu nefungovalo správně.
Těsně před nástupem léčby si to plně uvědomila: „Mám pocit, že kolem sedmadvaceti se člověku všechno sesype. Cokoli mu do té doby v mozku fungovalo, najednou psychicky neutáhne dál,“ shrnula herečka zkušenost své generace.
Sama byla živým příkladem – do pětadvaceti měla pocit, že svému hektickému životu stíhá dostát, ale pak přišlo náhlé zhroucení. Na klinice v Utahu se pak musela učit od začátku věci, jež většina lidí považuje za samozřejmé: odpočívat, mluvit o svých pocitech a připustit si zranitelnost.
O svém pobytu později mluvila bez příkras. Označila ho za „děsnou zkušenost“ a přiznala, že publicita kolem ní ji pak dlouho znejišťovala. Když se po několikatýdenní intenzivní terapii vrátila domů do Los Angeles, držela se stranou veřejných akcí. Odmítala rozhovory a pečlivě zvažovala, kdy se vrátí před kameru.
Nejprve se věnovala rodině a sama sobě. Svěřila se do péče lékaře, který jí pomáhal udržet psychiku stabilizovanou – i pomocí antidepresiv. „Bála jsem se něco brát, takže jsem se v tom plácala moc dlouho,“ uvedla později. „Řeknu jen tolik: léky jsou skvělá věc a můžou vám opravdu pomoct se z něčeho dostat. Doporučila bych každému, aby si nechal pomoct, když to potřebuje,“ dodala otevřeně.
Návrat s Melancholií
Po odmlce se Dunstová znovu objevila před kamerou v menších projektech, ale pečlivě se vyhýbala velkému hollywoodskému ruchu. Až v roce 2011 přijala odvážnou nabídku dánského provokatéra Larse von Triera, aby ztvárnila hlavní roli v psychologickém dramatu Melancholia.
Její postava trpěla těžkou depresí uprostřed rodinné slavnosti a Dunstová do role beze zbytku vložila své prožitky. Kritici tentokrát nešetřili chválou – hereččin procítěný výkon vynesl filmu prestižní cenu z festivalu v Cannes a sama Kirsten získala za Melancholii cenu pro nejlepší herečku. Paradoxně největší herecké ocenění kariéry jí přinesla role, v níž na plátně ztělesnila utrpení, kterým si sama nedávno prošla.
Terapie i tvůrčí seberealizace jí vlily novou energii do žil. Po třicítce se objevovala v hlavních rolích menších filmů a brzy ukázala, že se dokáže prosadit i mimo škatulku „holky ze Spider-Mana“. Začala znovu spolupracovat s uznávanými režiséry, ale pečlivě si vybírala projekty – dávala přednost originálním a osobním látkám před mainstreamovými trháky.
Když cítila, že ji láká změna tempa, zkusila práci pro televizi: roku 2015 zazářila v druhé řadě oceňovaného seriálu Fargo, kde potkala herce Jesseho Plemonse, budoucího životního partnera. S ním založila rodinu a veřejně mluvila o tom, že mateřství pro ni bylo po letech kariérního stresu osvobozující. V roce 2018 porodila syna Ennise, o tři roky později přivítali druhého chlapce jménem James.
Nabídky na filmové role si Dunstová dál vybírá s rozvahou a neváhá odmítnout i velké projekty, pokud ji skutečně neosloví. „Jsem možná vybíravá, ale rozhodně ne zahořklá – jen vím, co hrát nechci,“ komentovala s úsměvem svůj současný přístup k práci.
Po čtyřicítce se dočkala i prvního oscarového uznání: za vedlejší roli ve westernové psychologické studii Síla psa (2021) získala nominaci na Oscara a celosvětový obdiv kritiky. Kariéru dětské hvězdy tak přetavila v dráhu respektované charakterní herečky, aniž by obětovala své duševní zdraví.
Potlačený hněv
Trvalo však bezmála deset let, než byla schopná o svém selhání z mládí mluvit do hloubky. V roce 2021, kdy se po delší době rozpovídala o depresích ve Sunday Times, se světu ukázala jiná Kirsten – vyrovnaná žena, která své někdejší potíže reflektuje s odstupem. Popsala tehdy, že zhroucení v pětadvaceti nebylo náhodné, ale vyvrcholily v něm roky nahromaděného napětí.
„Připadalo mi, že jsem byla děsně naštvaná. Ani nevíte, že v sobě všechen ten vztek potlačujete – neděláte to vědomě,“ řekla Dunstová ke svému stavu v polovině dvacátých let. Jako by tím zpětně nahlédla pod pokličku vlastní dětské kariéry: nikdy se navenek nestavěla proti tomu, co se od ní čekalo, plnila úkol za úkolem – a teprve na prahu dospělosti zjistila, že uvnitř sebe nastřádala zlobu a únavu, kterou dlouho ignorovala.
https://en.wikipedia.org/wiki/Kirsten_Dunst
https://www.reuters.com/article/lifestyle/dunst-says-rehab-was-for-depression-not-drugs-idUSSP97039/
https://www.eonline.com/news/1308784/kirsten-dunst-recalls-repressing-all-this-anger-before-entering-rehab-for-depression
https://www.backstage.com/magazine/article/kirsten-dunst-relies-intuition-years-experience-serve-role-53636/
https://goldenglobes.com/film/interview-with-the-vampire-the-vampire-chronicles/
https://people.com/kirsten-dunst-says-male-director-asked-inappropriate-question-in-his-office-at-16-8624804
https://www.marieclaire.co.uk/news/celebrity-news/kirsten-dunst-talks-awful-rehab-experience-155096
https://www.festival-cannes.com/en/2011/award-for-best-actress-2/
https://www.oscars.org/oscars/ceremonies/2022
