Článek
„Vždycky jsem byla samostatná,“ začíná svůj dopis do redakce naše čtenářka Ivana (38). „Jenže jednoho dne jsem si uvědomila, že kromě práce a klientek už kolem mě nikdo nezůstal. A že bych si přála rodinu.“
Marek přišel do salonu na masáž. Vypadal jinak než ostatní – udržovaný, s úsměvem a jistotou, kterou umí mít jen ti, kdo umí mluvit. Při odchodu řekl, že se určitě vrátí. A hned druhý den volal, že by mě rád pozval na skleničku.
Byl rozvedený, bez dětí, majitel menší stavební firmy. „Chtěl bych zase mít domov,“ říkal. Znělo to tak opravdově, že jsem mu uvěřila. A netrvalo dlouho – za týden měl klíče od mého bytu.
„Mám sice vlastní, ale zrovna tam dělám kompletní rekonstrukci,“ vysvětloval. „Skáču tam přes pytle s maltou, to tě tam nebudu tahat.“ Připadalo mi to logické. Jenže rekonstrukce se táhla, byt jsem nikdy neviděla a účet za domácnost jsem platila celý já.
Když jsem se jednou zmínila, že bych se na ten jeho „staveništní zázrak“ ráda podívala, jen se usmál: „Počkej, chci tě překvapit.“ Jenže mě už jeho překvapení přestala bavit. Začala jsem cítit, že něco nehraje.
Jednoho dne jsem se rozhodla zjistit víc. Vypravila jsem se k adrese, kterou měl mít. Před domem mě zastavila žena z vedlejšího vchodu: „Koho hledáte?“ Když jsem vysvětlila, že přítel tu prý rekonstruuje byt, zvedla obočí. „V tomhle domě? Nikdo tu nic neopravuje. Počkejte – jak se jmenuje?“
„Marek…“ ani jsem nestačila doplnit příjmení a žena se rozesmála. „No jasně. Můj bývalý manžel. Pozor na něj, umí být kouzelný. Takhle si po rozvodu hledá nocleh a ženské, které mu zatím všechno zaplatí.“
Dozvěděla jsem se, že Marek má dceru, kterou neviděl roky, firmu po uši v dluzích a několik bývalých přítelkyň, které z něj zbyly jen s prázdnou peněženkou.
Než se vrátil domů, měla jsem zámky vyměněné a jeho věci nachystané za dveřmi. Ještě se snažil mě obměkčit, ale tentokrát jsem už nepodlehla.
A víte, co je na tom nejvtipnější? Zámečník, který mi tehdy měnil zámek, se jmenuje Petr. Dnes jsme manželé a máme roční dcerku.
