Článek
Mnichov, léto 1972. Sedmnáctiletá gymnastka z běloruského Hrodna stojí pod rozsvícenými reflektory na kladině. Měří jen metr padesát a váží pouhých 38 kilogramů – drobná postava, ze které však v tu chvíli sálá obrovské odhodlání. Diváci ztichnou, když Olga Korbutová roztáhne paže, jako by se chystala vzlétnout.
A vzápětí skutečně „vzlétne“: provádí riskantní salto vzad a dostává se do historie, protože nic podobného svět ještě neviděl. Publikum nevydrží– tisíce lidí najednou prudce lapají po dechu a pak propukají v bouřlivý aplaus. Tak se zrodil „Vrabčák z Minsku“, přezdívka, kterou Korbutové dali pro její drobný vzrůst a svižnou mrštnost.
Na olympijských hrách 1972 získala hned tři zlaté medaile (za cvičení na kladině, prostné a v týmu) a stříbro na bradlech. Její jméno se skloňuje ve všech jazycích. Když při finále na bradlech rozhodčí ohodnotí její odvážnou sestavu „jen“ známkou 9,8 z 10, publikum začne bučet a pískat – americké i západoevropské obecenstvo se rozhořčeně zastává sovětské dívky proti vlastním arbitrům.
Něco nevídaného. Olga s úsměvem i slzami zároveň děkuje za podporu, v očích má dojetí. Její bezprostřední emotivnost se vymyká obrazu chladné sovětské šampionky: na rozdíl od jiných sportovkyň se směje, brečí, mává publiku. Působí otevřeně, lidsky – a svět ji za to miluje.
Krátce po hrách přijímá Olga pozvání do Bílého domu. Tehdejší americký prezident Richard Nixon jí potřásá rukou a s nadsázkou říká, že její výkon udělal pro uvolnění napětí Studené války víc než roky diplomatického snažení. Ze sovětské gymnastky se stává mezinárodní fenomén a neoficiální kulturní velvyslanec.
Média na Západě ji líčí jako „dívku z druhého světa, která nás naučila se smát“. Doma v Sovětském svazu se z ní přes noc stává národní hrdinka – i tam zavládne „korbutmánie“. Miliony holčiček chtějí být jako ona, hlásí se hromadně do gymnastických kroužků. Na plakátech a v televizi září Olžin dětský úsměv vedle rudé vlajky se srpem a kladivem. Sparťanský systém socialismu náhle získal laskavou tvář: tvář drobné blondýnky s culíky, která umí zázraky.
Co zůstalo za oponou
Jenže zatímco na povrchu byl příběh Olgy Korbutové dokonalou pohádkou o talentu a píli, v pozadí se skrývaly odvrácené stíny. Už v Mnichově si pár všímavých novinářů položilo otázku: Kde se tahle dívka vzala? Jak je možné, že v sedmnácti letech předvádí prvky, na které si žádná jiná netroufne? Odpověď ležela za zavřenými dveřmi tréninkových hal v Bělorusku: dril, zranění a absolutní disciplína.
Olga začala s gymnastikou v osmi letech. Jako nejmladší ze čtyř dcer vyrůstala v malém bytě v sovětském paneláku. Byla hyperaktivní dítě – věčně někde lezla po stromech, poskakovala na dvorku, neposeděla. Do tělocvičny ji poprvé přivedla maminka, možná v naději, že se tam holčička trochu „vyběhá“.
Nadání bylo zjevné: výjimečná pružnost páteře, odvaha, chuť riskovat. Trenéři v Minsku si ale zprvu nevěděli rady – Korbutová nebyla prototypem elegantní baletky, jaké do té doby gymnastice vládly. Byla mrňavá, tvrdohlavá a prý i trochu „drzá“. Jeden z koučů, Renald Knyš, zpočátku označil devítiletou Olgu za „línou a svéhlavou“. Přesto vycítil, že v té holčičce něco vězí, a vzal ji do své skupiny. Začal ji formovat k obrazu svému – doslova.
Trénovalo se denně od rána do noci. „Neměla jsem prázdniny, neměla jsem volné neděle. Žádné jídlo, žádné pití, žádné chození ven, žádný kluk,“ vzpomínala po letech Korbutová na svá léta dospívání . Ve škole skoro nebyla, dětství nechala v tělocvičně. Přísný režim znamenal třeba i to, že si musela zapisovat každé sousto a každý hlt vody – váha se hlídala úzkostně.
Když začala dospívat, dostala prášky na oddálení puberty a aby udržela váhu, naučili ji kouřit. Nikotin potlačoval chuť k jídlu. Stala se z ní drobná bytost nabitá svaly, bez jediného gramu tuku navíc. Často ji bolelo celé tělo, ale nesměla ani ceknout. Její dětsky kulatá tvář musela vyzařovat radost: trenér ji nutil trénovat si úsměv před zrcadlem. Stála tam tak dlouho, až jí tekly slzy vyčerpáním.
Pod dozorem trenéra zkoušela prvky, které hraničily s hazardem. Legendární salto vzad na bradlech, kterým ohromila svět, trénovala pět let. Třikrát při nácviku spadla na hlavu a ztratila vědomí. Jindy si zlomila ruku – dodnes nosí v paži kovovou výztuhu.
Po každém pádu ji Knyš zvedl, otřel krev a poslal zpět na nářadí. Strach byl nepřípustný, neexistovalo vzdát se. Olga chtěla vyhrát, chtěla trenérovi dokázat, že je nejlepší. A on z ní skutečně šampiónku udělal. Jen to mělo svou cenu.
Korbutová o těchto věcech dlouho mlčela. Tak jako mnoho jiných sportovkyň v SSSR, i ona byla naučená, že stížnosti znamenají slabost a zradu. A tak svět viděl jen to, co mu Sovětský svaz dovolil vidět: usměvavou gymnastku v záři reflektorů. Ve stínu zůstala zranitelná dívka, které se třásla kolena strachem i hladem. Zůstaly tam i věci ještě temnější – osobní trauma, které v sobě nesla.
Krátce před mnichovskou olympiádou, v době nejtvrdší přípravy, zažila Olga kruté ponížení. Její trenér, Renald Knyš, muž, kterému bezmezně důvěřovala, ji podle jejích slov jedné noci opil koňakem a znásilnil. Bylo jí šestnáct. O podobných věcech se tehdy nahlas nemluvilo ani na Západě, natož v Sovětském svazu.
„Pravda byla taková, že jsme nebyly jen stroje na medaile. Byly jsme pro trenéry i něco jako sexuální otrokyně,“ pronesla Korbutová po mnoha letech hořce. Tehdy ale mlčela. Musela. A nebyla sama – v zákulisí sportu se takové osudy děly dalším dívkám.
Emigrace a střet s realitou
Po olympijském triumfu se Olga stala celebritou. Její život však nabral tempo, které nešlo dlouho vydržet. Z milované „holčičky“ se záhy stala dospělá žena a tehdejší sovětští funkcionáři si s ní nevěděli rady. Korbutová chtěla jezdit na exhibice do zahraničí, vydělávat na své slávě, setkávat se s nadšenými fanoušky.
V kuloárech se šuškalo, že když zjistila, jaký by mohla mít honorář za vystoupení, začala žádat podíl pro sebe – nechtěla, aby na ní bohatl jen stát. To režim nerad viděl. Její trenér a manažeři to interpretovali jako hvězdné manýry. Náročné tréninky jí navíc neumožnily vydechnout a užít si normální mládí. A ona se rozhodla vše dohnat. Výsledkem byl postupný propad formy.
Na další olympiádě v Montrealu 1976 už Olga nezažila takovou slávu. Zatímco celý svět mluvil o čtrnáctileté Naděně Komaneciové, novém zázračném dítěti gymnastiky, jednadvacetiletá Korbutová působila unaveně. Přesto vybojovala se sovětským týmem další zlato a na kladině stříbro.
Je to poslední cenný kov, který kdy získala. O několik měsíců později, v roce 1977, Korbutová končí kariéru. Je jí pouhých 22 let – paradoxně věk, ve kterém dřívější gymnastky teprve dosahovaly vrcholu, ale pro novou generaci „dětských akrobatek“, kterou sama odstartovala, už představuje sportovní důchod.
Olga se pokouší žít normální život. Vystuduje pedagogický institut, stane se učitelkou. V osobním životě nachází štěstí po boku Leonida Bortkeviče, populárního zpěváka legendární běloruské skupiny Pesňary. Jejich svatba je v Minsku společenskou událostí roku. Vypadá to jako dokonalé spojení dvou slavných jmen. Narodí se jim syn, Richard.
Korbutová je však stále hvězda – jezdí po světě, předcvičuje na exhibicích, občas trénuje mládež. Když je v roce 1988 jako první sportovní gymnastka v historii uvedena do Mezinárodní Síně slávy, letí do USA přebírat ocenění. Možná už tehdy si pohrává s myšlenkou, jaké by to bylo žít za oceánem nastálo.
V roce 1991 – symbolicky právě v době, kdy se rozpadá Sovětský svaz – emigruje s manželem a synem do Spojených států. Oficiálně proto, aby unikli černobylské hrozbě. Neoficiálně možná také proto, aby zkusili nový život bez dohledu socialistických funkcionářů.
Doma v Bělorusku a v Rusku tím ale mnohé popudí. Korbutová měla být národní ikonou, a najednou „zběhla“ k Američanům. Část fanoušků to vnímá jako zradu. Olga ještě před odjezdem uspořádá exhibiční turné a vydělané peníze věnuje obětem Černobylu – doufá, že tím kritiky umlčí.
Nestačí to. Mladá trenérka navíc v USA naráží na kulturní rozdíly. Zvykla si, že doma se poslouchá na slovo a dře do úmoru. Tady na Západě ale rodiče a děti čekají spíš zábavu a vlídný přístup. Korbutová na ně křičí rusky, opravuje je tvrdě, americké holčičky pláčou a rodiče si stěžují. Olga nechápe: copak takhle se nedá vychovat šampion? Po pár měsících raději sama končí. „Americké děti jsou líné a rozmazlené,“ prohlásí zklamaně do novin. Její pověst tím dál trpí.
Stěhuje se i s rodinou na jih, do státu Georgia, a zkouší to jako soukromá trenérka. Začátky v Americe jsou však těžké. Peníze z domova brzy dojdou a honoráře za besedy či exhibice už dávno nejsou, co bývaly. Začíná se mluvit o tom, že slavná gymnastka má finanční potíže.
V roce 2000 se rozpadá i její manželství s Bortkevičem – Leonid se vrací do Běloruska, Olga zůstává v USA sama s dospívajícím synem. Téhož roku přijímá americké občanství. Zdá se, že zpátky cesty už není. Jen ona ví, kolikrát asi v té době osamění a nejistoty zapochybovala, jestli neměla raději zůstat doma, kde by jako sportovní legenda jistě získala slušné postavení a rentu.
Hvězda v chudobě
Na přelomu tisíciletí se příběh Korbutové překlopí do otevřené tragédie. V roce 2001 se dostává do takových dluhů, že jí hrozí exekuce domu.
A pak přijde onen osudný zimní večer roku 2002 v atlantském supermarketu, kdy se její soukromá mizérie změní ve veřejnou senzaci. Reportéři se seběhnou na policejní stanici, protože tomu nemohou uvěřit: Olga Korbutová, legendární olympionička, byla zatčena za krádež potravin v hodnotě 19 dolarů. Titulky novin po celém světě tu zprávu rozmáznou se směsicí škodolibosti a soucitu.
Olga tvrdí, že šlo o nedorozumění – prý omylem vynesla neuhrazené zboží z obchodu, když běžela pro zapomenutou peněženku. Bohužel pro ni, ostraha byla nekompromisní a případ už žije vlastním životem. Korbutová odchází od soudu s podmínkou pro první pachatele, tedy bez trestu, ale mediální ostuda je obrovská. Fotografové ji zachytí se sklopenou hlavou a na rukou v poutech – obrázek, který trhá srdce všem, kdo ji pamatují jako usměvavé děvčátko s copánky na bedně vítězů.
Aby toho nebylo málo, během vyšetřování policisté objeví u ní doma balík falešných šeků v hodnotě přes 30 000 dolarů. To už zavání vážným zločinem. Olga se hájí, že o ničem nevěděla. Podezření padne i na jejího syna Richarda, který se v té době zapletl s pochybnou partou.
Později je syn skutečně obviněn z účasti na finančních podvodech. Korbutová tak v jediném roce zažívá snad nejhorší možný scénář: ztrátu cti, strach o živobytí, obavy o osud dítěte.
Možná právě vědomí, že už nemá co ztratit, dodá Olze Korbutové odvahu otevřít kapitolu, kterou nosila uvnitř dlouhé roky. V roce 1999, ještě než přišly finanční skandály, poskytla ruskému deníku šokující rozhovor: poprvé veřejně obvinila trenéra Knyše ze znásilnění a týrání. Tehdy její slova mnozí zpochybňovali – proč s tím přichází po tolika letech? Knyš všechno drze popřel a svoje bývalé svěřenkyně obvinil ze lží. Olga ale trvala na svém.
„Kdybych mlčela, dělal by to dál,“ prohlásila rezolutně. Otevřela Pandořinu skříňku zla ukrytého ve sportu. A měla pravdu: ozvaly se i další gymnastky, které Knyš trénoval, a potvrdily, že zdaleka nešla jediná. Některé popsaly sexuální obtěžování při cestě z tréninku, jiné dokonce pokus o sebevraždu jedné dívky, která po sobě zanechala dopis obviňující Knyše. Bylo to děsivé čtení – a trvalo ještě téměř dvacet let, než tomu byl svět ochoten opravdu naslouchat.
Renald Knyš zemřel roku 2019, bez omluvy, ale také bez poct – s pověstí člověka, na kterého padlo temné podezření.
https://www.svaboda.org/a/gymnasts-accuse-trainer-korbut-harrasment/29226593.html
https://evoke.ie/2021/07/16/inspire-women-in-business/why-the-korbut-flip-banned-in-olympics-forever
https://en.wikipedia.org/wiki/Olga_Korbut
https://www.irozhlas.cz/sport_ostatni-sporty/hvezda-gymnastiky-70-let-korbutova-prodala-medaile-a-dalsi-cennosti-tizila-ji-financni-situace_201702281550_nsramkova
https://www.lidovky.cz/sport/nazory/vsechna-slava-polni-trava-osud-korbutove-potkal-uz-mnoho-sportovnich-legend.A170228_220345_ln-sport-nazory_effe
https://www.rferl.org/a/metoo-in-belarus-ex-teammates-bolster-korbut-s-sexual-assault-charges-against-coach/29230312.html
https://sport.aktualne.cz/olympijske-hry/hrdinka-mnichovske-olympiady-korbutova-prodala-medaile-podle/r~e854acd8fd9311e6bc17002590604f2e/
